Kultura21.cz

K holešovskému zámku mám láskyplný vztah. Takřka celá osmdesátá léta, kdy sídlo fungovalo jako kulturní stánek, jsem v zámku pracoval. A také jsem se v něm ženil. A přibližně před dvanácti lety mi vyšly dvě publikace o poslední holešovské hraběnce Barboře Wrbnové, ale měl jsem v zámku i několik fotografických výstav a často tam chodím také na koncerty. V červnu jsem navštívil aktuální výstavu „Wrbnové – Konec starých časů“, kde jsem potkal i sympatickou zámeckou průvodkyni. Jmenuje se Marta Doleželová, vypadá jako šlechtična, a udělat s ní rozhovor nebyl problém.

 Jako průvodkyně holešovského zámku jste asi prošmejdila kdeco, kam se normální smrtelník či návštěvník nedostane…

Je pravdou, že jako průvodkyně holešovského zámku jsem se dostala leckde. Ale také musím podotknout, že to i mnozí jiní, například v minulých letech, kdy se provázelo ve sklepeních, či v druhém (teď už nepřístupném) patře zámku. A to mně zajímalo vždycky. Právě tady měla šlechta své soukromé pokoje. Za mých mladých let tu byla expozice věnována holešovskému obru Drásalovi, spousta židlí z holešovské továrny TON a v neposlední řadě i vitríny plné vykopávek z Holešova a okolí. V tomto patře jsou zachovány nástěnné výmalby z konce 18. století, kterými se může chlubit tzv. Kruhový sál na zámku v Bystřici pod Hostýnem. Jak by taky ne, jsou dílem stejného autora, Johanna Svitáka.

V čem je podle kouzlo holešovského zámku?

Kouzlo holešovského zámku vidím v architektonické čistotě. Nepřestávám žasnout nad vizemi a díly barokních architektů, mezi které patří i Filiberto Luchese! Spolu s jedinečnou zámeckou zahradou tvoří celek, který je citlivě vkomponován do krajiny tak, aby ho, na straně jedné lemovalo panorama Hostýnských vrchů, a na straně druhé pokračovalo v nekonečnu hanácké roviny.

Taktéž si myslím, že zahrada se zámkem by měly (i v budoucnu) splňovat jakousi rekreační úlohu, tudíž by neměly být utlačovány obytnou zónou města. Je málo prostor, kam se může jít člověk v klidu projít, třeba s dětmi, aniž by ho ohrožovaly auta nebo se nemusel vyhýbat všudypřítomným cyklistům. Je známo, že tzv. stezka pro cyklisty od Holajky je de facto příjezdovou komunikací pro domy u bývalé zámecké obory, takže stezkou pro cyklisty pouze na papíře. Pro ně slouží spíše boční alej v zámecké zahradě. Tím je nemile překvapeno spousta návštěvníků, kteří sem přijeli odjinud, jakož i tím, jak je zahrada využívána celkově. Chtějí vědět, proč se město více nestará o tuto unikátní památku, proč se neinspiruje například zahradami ve Slavkově u Brna, či jiných, které městům patří.

Máte bohaté zkušenosti s návštěvníky zámku, a protože lidé jsou všelijací, tak by mě zajímalo, jestli i vás něčím překvapili ne-li šokovali?

Návštěvníci – pracovní název „mufloni“ (tak se jim říkalo vždy, není to jen inspirace z knih Evžena Bočka) jsou opravdu různí. Provázím(e) všechny věkové skupiny, od dětí až po seniory. Tím pádem se setkávám(e) s různými situacemi. Není výjimkou, že se někomu při prohlídce ozve "naléhavý" telefonát. Típnout mobil není výhrou, on se totiž zpravidla ozve ještě jednou, či několikrát. Po osmém, či devátém zazvonění se, obvykle, odmlčím ve výkladu na takovou dobu, aby sám dotyčný pochopil, že ruší i ostatní, nejen mě. Anebo doporučím zámecký příkop – pro mobil (smích).

Rodiče menších dětí jsou sice v infocentru upozorněni na to, že jejich ratolesti výklad - s největší pravděpodobností - bavit nebude. Přesto se najdou tací, kteří by chtěli podat výklad pohádkovou formou. A to i v případě, že jsou ve skupině v menšině. Anebo berou průvodce jako hlídací službu a velmi se diví, když tak tomu není. Taktéž jsou návštěvníci, kteří při výkladu svačí, přerovnávají si svá zavazadla se vším všudy, ptají se, jak dlouho trvá hodinová prohlídka zámku, anebo si fakta z mého výkladu kontrolují s daty v mobilu, o čemž mne neváhají okamžitě informovat (smích).

Ve většině případů však odcházejí spokojeni, nebo aspoň pozitivněji naladěni. S některými návštěvníky jsem v kontaktu dodnes, například s bývalým členem Slovenského národného divadla, panem Jozefem Šimonovičem, který letos oslavil krásné životní jubileum.

Holešovský zámek je obrovský. Co nohy, nebolí, když absolvujete několik prohlídek denně?

Co se týče bolesti nohou, tak kdo je v mém věku nemá? Zámek je opravdu obrovský, ale je potřeba si uvědomit, že prohlídkový okruh zabírá minimální prostor, což mně, jako průvodkyni, spíš mrzí, než aby mně to těšilo. Nohy a záda nebolí jen nás, ale hlavně návštěvníky zámku, protože se tu více stojí, než popochází. Pokud je například sobota a v salla terreně se konají svatby, není pro veřejnost tato místnost přístupná. Návštěvnický okruh tudíž zahrnuje pouze dvě zařízené místnosti, kapli, k nahlédnutí je Lovecký salónek nebo Velký sál – pokud se tam také něco nekoná. Takže, ve své podstatě, nic moc. Není to jako na jiných zámcích, kde se z jednoho pokoje zařízeného mobiliářem, plynule přechází do pokoje druhého. Pokud se průvodce zapomene zmínit o barokní komodě, benátském zrcadle či malachitové dózičce, tak to až tak nevadí. Ale u nás se průvodce musí hodně snažit, aby návštěvníci odcházeli spokojení! Jak já říkám, co tu není, to musím okecat (smích).

Proto si říkám, jestli by už nebyl čas popřemýšlet o zprovoznění patra druhého, na což se také návštěvníci hodně ptají. Pokud jsem se už nezmínila, tak se někteří po letech vrací a velmi rádi by viděli posun tímto směrem.

Letošní novinkou je výstava Wrbnové – Konec starých časů. Co tato výstava nabízí?

Výstava Wrbnové – Konec starých časů je, myslím si, ten správný tah na branku. Do Holešova prostě patří, a navíc je to něco, co už Holešov potřeboval. Návštěvník se může dočíst o historii rodu Wrbnů, byl to poslední šlechtický rod, kterému patřil nejen holešovský zámek. Jsou tu vystaveny některé artefakty, které pocházejí z pozůstalosti předposledních, či posledních členů tohoto rodu. Málokdo už tuší, že se pojí i s bavorským královským rodem Wittelsbachů, protože jedna z jeho členek byla manželkou říšského hraběte Rudolfa Kristiána z Wrbna. Artefaktů na této výstavě sice moc není, ale byly doplněny jinými ze soukromých sbírek, aby navozovaly způsob života šlechty z konce 19. a začátku 20. století.

Co byste řekla o osudu poslední hraběnky Barbory Wrbnové?

Poslední holešovská hraběnka Barbora (či Bertha) Wrbnová – to je jméno hojně skloňované nejen staršími obyvateli Holešova. Uchvátila nejen je, ale i ty, kteří se s ní nikdy nesetkali, včetně mně. Byla to dáma každým coulem, jak už kdosi napsal (smích) - a tím je řečeno vše. Její život je životem ženy, která byla schopná lásce k druhým podřídit všechno. Ze své pozice si mohla vymoci leccos, ale nikdy to neudělala. Nedozvíme se už, kolik nocí proplakala, kolik strachu zažila, kolika pomluvám musela čelit nebo čemu všemu byla vystavena ve vězení na Iľavě. Do Holešova se sice vrátila s podlomeným zdravím, ale nezlomeným charakterem. Vždycky myslela spíš na druhé než sama na sebe. Tím by měla být názorným příkladem pro ty, kteří se tímto postojem velmi rádi ohánějí, ale už neřídí.

Jaké zámecké výstavy či expozice jsou v sezóně k vidění?

Na konci června skončila putovní výstava věnovaná Rudolfovi II., kterou bude střídat interaktivní detektivní hra pro děti Na stopě zločinu. Pro děti, a možná jejich tatínky, tu máme výstavu SEVY, což je česká obdoba stavebnice LEGO. V jedné z místností jsou vystaveny exponáty, které byly postaveny z této stavebnice, v dalších dvou si můžou děti zkusit leccos postavit sami. Na chodbách v prvním patře od 10. července k vidění již tradiční výstava děl holešovských výtvarníků Letní iluze.

Na co se velmi těším, až bude vystaven tzv. moravský Excalibur, což je ceremoniální meč hraběte Jana Antonína z Rottalu, který byl svého času moravským zemským hejtmanem. Druhý takový můžete vidět na zámku v Rychnově nad Kněžnou, ale ten "náš" je starší (smích).

Zdroj foto: Robert Rohál