Kultura21.cz

I v rozhovoru s Dagmar Peckovou vám bude jasné, v čem je tato pěvkyně výjimečná, neskonale pracovitá, nebojácná a tvrdohlavá a přitom svá. Málokterá umělkyně její generace dává do ringu tolik energie, nápadů a mnohovrstevnatého talentu, který se projevuje v náročných projektech napříč hudebními žánry. Ostatně, úspěch a uznání si vydobyl i její festival Zlatá Pecka, který se dočká letošního šestého ročníku, či činoherní role.

Když se vrátíme na konec minulého roku, tak jste měla v Státní opeře premiéru Sedmi smrtelných hříchů. Jaké to byly pocity, že jste se po letech na čas vrátila do Národního divadla?

Lépe řečeno do Státní opery, a to po třiceti letech, jestli se nepletu. Vlastně jsem s tím už ani nepočítala. Operu a to “velké zpívání” jsem víceméně před lety pověsila na hřebík, ale nabídku na hostování v ballet chanté dvojice Weill-Brecht jsem si nemohla nechat ujít, zvláště pod režijním vedením Barbory Horákové Joly ve spolupráci Wariot Ideal. A vzhledem k tomu, že, jak víme, není interpretace Weilla brána jako čistě operní projev, tak jsem se sama sobě ani nemohla zpronevěřit.

Vyšla řada recenzí. V Česku byly "barvité", zahraniční recenzenti pěli jednoznačně chválu, třeba německý hudební časopis Das Opernglas…

Nojo. To už je takový český folklór. Tady se přece všechno dělá jinak. To mi řekl už mistr Košler, když jsem, ověšena oceněním berlínské kritiky, přijela hostovat do Státní opery Mozarta. Bylo úplně jedno, co a jak jsem zazpívala, všechno bylo špatně. A v případě mé interpretace Weilla se děje to samé a také to není poprvé. Před pěti lety se v pražské Lucerně uskutečnilo během tří dubnových týdnů 17 představení projektu Wanted. Weillovy písně byly poskládány ze všech jeho tří období – německého, francouzského a amerického, pod režijním vedením bratří Cabanů spolu s geniální hudební sekcí – dirigentem a klavíristou Honzou Kučerou a Epoque Orchestra. Česká kritika byla, stejně jako letos, zdrcující, ačkoli jsme měli 17krát vyprodáno a standing ovationen.

Na premiéře seděl jeden z ředitelů festivalu Kurta Weilla v Dessau, který má za úkol ohlídat úroveň skladatelovy interpretace po celém světě. Okamžitě přišla nabídka na zahajovací večer festivalu s projektem Wanted. Byli jsme první zahraniční soubor, který tento prestižní světový festival v březnu 2019 zahajoval. Stejně tak stejnojmenné CD Wanted, vydané v roce 2016. Kritiky byly v Čechách až výsměšné, v Německu ovšem psali, že jsem si dokázala interpretací Weilla najít svoje místo mezi Teresou Stratas a Ute Lemper. CD dostalo v roce 2019 zlatou desku Supraphonu. Mezi řádky českých kritik se dá vyčíst, že ani z dálky netuší, kolik interpretačních možností tkví v hudbě Kurta Weilla. Znají Ute Lemper a z našich tak maximálně Miloše Kopeckého, nebo Jiřího Suchého. Obávám se, že ani jeden z pisatelů nikdy neviděl jakékoli představení, ať už operní nebo činoherní, za našimi hranicemi. V Německu, ve Francii, nebo v USA se hrají často. A dost práce mi dalo vysvětlování, že známá píseň “O moon of Alabama” není z autorské dílny skupiny The Doors. Pokud jsou znalosti místních odborníků takto mizivé i u jiných autorů, tak potěš koště! Já jsem Weillovo-Brechtovským křestem prošla v roce 1992 ve stuttgartské opeře. Ztvárnila jsem tehdy prostitutku Jenny v opeře Vzestup a pád města Mahagonny pod režijním vedením Ruth Berghaus. Jejím manželem byl zesnulý Paul Dessau, který od roku 1942 úzce spolupracoval s Bertoltem Brechtem. Takže jsem vlastně vše měla z první ruky. Kruh se uzavřel. Problém české “odborné” hudební obce jsou oborové škatulky. Já jsem pro ně operní pěvkyně a jediná možnost jak zpívat Weilla je Ute Lemper. Tím to hasne. Přes to nejede vlak.

Celou svou čtyřicetiletou kariéru jsem se zabývala různými obory. A ten tzv. operní zpěv zabral tak jednu třetinu. Moje doména byly klasické písně a oratoria. A tam se “operní” projev vskutku nenosí. To by mě dirigent hnal. A právě písně a chansony Kurta Weilla je volné pokračování speciálního oboru “Deutsche Lied”. Ale možná to není jen v neznalosti, ale i uražené ješitnosti. V roce 2016 jsem pro Český rozhlas psala fejetony na téma opera, operní pěvci, operní obory. Více méně jsem střílela do vlastních řad a dělala si legraci z různých nešvarů napříč tímto žánrem. Poslední fejeton byl o české operní kritice. Po odvysílání nastalo v rozhlasové hudební redakci údajně takové haló, že jsem měla s vtipkováním na toto i jakékoli jiné téma v rozhlase utrum. Vlastně v tom celém vidím uzavřený kruh.

Navíc Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla, to je vaše láska, ne?

Nejenom. Weill jako takový. Děkuji osudu, že jsem měla možnost spoluprací s německou režisérkou Ruth Berghaus čerpat přímo u historického pramene. Od té doby jsem nastudovala velmi mnoho publikací ať už o Weillovi, nebo Brechtovi. Dochovaly se i nahrávky Weillových písní v interpretaci jeho manželky Lotte Lenyy, nebo Mackie Messer s operetním tenorem Haraldem Paulsenem, který baladu ovšem zavrhl z důvodů, že tam není ani jedno tříčárkované C a nemá na čem “ukázat” hlas… Ano, Weill zažíval lecjaké peripetie a jeho písně často zpívali herci, protože opovržení v oblasti opery bylo vzájemné. Avšak za nejdůležitější u Weillovy interpretace považuji osobitost a originalitu. Cokoli napodobit umí každý.

Jak samu inscenaci i vaši postavu Anny hodnotíte teď s odstupem času?

Weill ani Brecht nemůže být nikdy inscenován prvoplánově. Musíme si uvědomit, že Weill byl předchůdce muzikálu, ačkoli si v Americe tvrdě stál za svým a svá díla, hraná na Broadway, tvrdošíjně nazýval Broadway Opera. Divák i posluchač tedy dostává nezměrnou škálu vjemů. A ať už u Wanted, nebo u Sedmi smrtelných hříchů mi návštěvníci vyprávěli, že čím častěji obě díla viděli, tím si tu mnohovrstevnatost – režijní i hudební – uvědomovali. Na rozdíl od plytkých autorských muzikálů posledních let, je dvojice Weill-Brecht na vysoké umělecké úrovni.

Další podobný projekt nemáte v plánu?

Musím nejdříve “splatit dluhy” odložených projektů v době covidových lock downů. Tak se 26. října konečně podaří uskutečnit koncert ve Fóru Karlín s projektem The Magical Gallery skladatele Darka Krále. Stejnojmenné CD vyšlo na sklonku roku 2019 a koncert byl z důvodů pandemie již dvakrát odložen.

V divadle jste začínala, pak už to byla světová pódia. Co vaše činoherní role?

Ano, moje divadelní začátky vedly na jaře 1981 do plzeňské operety, kde jsem jako dvacetiletá debutovala v americkém muzikálu Snílci. Člověk se tomu až zdráhá uvěřit. Pak Hudební divadlo Karlín a My fair Lady a na podzim roku 1985 nucený odchod do NDR, kde mě, na rozdíl od českých odborníků, považovali za talent s velkou budoucností. Po dvou letech v operním studiu začal kolotoč, který mě během necelých třiceti let mé zahraniční kariéry roztočil po celém světě. Činohra jako taková mě lákala vždy. I na operním jevišti jsem nikdy nepatřila k těm, kteří se postaví na rampu a předvádí hlas. Opera může mít v sobě daleko víc “duševna”, a to mě bavilo odhalovat. A potom, co jsem se s operou a velkými jevišti rozloučila, přišla činohra jako na zavolanou. První krůčky jsem dělala za “asistence” autora, režiséra a herce Honzy Jiráně a kolegyně Báry Hrzánové v divadelní hře speciálně pro nás napsané Carmen y Carmen. Příběh “vopravdický” Carmen hrajeme úspěšně už šestým rokem. Další možnost mi nabídl šéf mladoboleslavského divadla, Petr Mikeska. Terrence McNally Mistrovská lekce. V roli Marie Callas excelovala začátkem devadesátých let paní Eliška Balcerová. No a teď mám tu možnost já. Role Marie je mi v lecčems podobná. Ale myslím, že by se tam našla i spousta jiných pěvkyň na sklonku kariéry. Ty odchody se dost podobají. Akorát si to člověk musí umět přiznat. A protože mohu na jevišti mluvit a jednat z vlastní zkušenosti, tak mi těch sto minut, kdy jsem na jevišti skoro sama a mluvím ca 35 stran hustě popsaných stránek textu, nepřijdou až tak obtížné.

Jste aktivní jak na sociálních sítích, tak třeba na televizní obrazovce. Líbí se mi vaše pracovitost, aktivita a angažovanost. Umíte se za věci bít...

No to víte, ono mít tu nesmírnou drzost a přes doporučení “vraťte se zpět k šibřinkám” udělat téměř třicetiletou mezinárodní kariéru, se nekvituje s povděkem. Stejně jako se ironicky vyjadřovat o místních modlách. Mluvit VEŘEJNĚ o vyhoření, nebo klimakteriu a dokonce přiznat, že jedno období kariéry končí, aby mohlo začít nové? To přeci nejde! To do toho hážu vidle vrstevnicím, které v českém operním skanzenu ve stálém angažmá vystoupí maximálně pětkrát do roka, ale mají poměrně slušný měsíční příjem. Osvědčené Plzákovo heslo: “zatloukat, zatloukat, zatloukat” (abychom o to náhodou nepřišly) dostane úplně jinou náplň. Nicméně tak to zde bylo vždy, tak proč to měnit. Nějaké nové proudy v našem zatuchlém českém rybníčku nemůžeme připustit. A ta Pecková si navíc dělá svoje projekty? Festivaly? A nechce se stát dobrovolně maskotem politických podvodníků? No taková arogance a nepokora se přeci musí potrestat! “Dášo, ty mlč, ty seš jenom zpěvačka.” No, myslím, že v té větě je obsaženo vše. Podnikat cokoli v českém kulturním prostředí je hazard se svým vlastním zdravím. Ale na druhou stranu je fakt, že mě má spousta lidí za tuhle “osobní svobodu” i rádo. A z toho čerpám sílu. To je můj motor.

Máte hodně přátel, na které se můžete spolehnout?

Bylo by podezřelé mít spoustu přátel. Neumím se povrchně “přítelíčkovat” s lidmi kvůli jakémukoli prospěchu. Ale je důležité mít kolem sebe lidi, kterým důvěřujete, a i když někdy ten můj papiňák energie pustí páru a sežehne okolní snahy “dobrovolníků”, tak se to musí umět narovnat. Obzvlášť si skutečně cením všech lidí, kteří se mnou pracují na festivalu Zlatá Pecka, jehož 6. ročník koncertů, divadla, filmu a výstavy, proběhne od 21. do 29. srpna 2022 v Chrudimi a okolí a jehož letošním mottem bude hudba a život Wolfganga Amadea Mozarta. Práce to není jednoduchá. Koncem festivalu máme všichni čtyři (víc nás na festivalu nedělá) nervy na pochodu. Ve velké většině se ovšem věci daří až s neobyčejně dobrými výsledky. Ale to zase ocení pouze ten, který to chce vidět.

Máte čas na film nebo na hudbu, která se liší od toho, co provozujete?

Miluju dokumenty ať už historického, nebo přírodního charakteru. Knihy i filmy. S hudbou to mám složitější. Nesnáším povrchní kulisy nějakého popíku a při poslechu jakékoli hudby vážnějšího a hlubšího charakteru se často přistihnu u analyzování. Je to peklo.

Co považujete ve svém životě nejdůležitější pro tento rok?

V čase pandemie jsme jako společnost selhali. Sobectví bylo vždy na prvním místě. A pokud se budeme takhle chovat i dalších krizových obdobích, tak nemáme šanci jako lidstvo vyhrát.

Zdroj foto: Petr Našic, Zdeněk Sokol a Ilona Sochorová