Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Fanoušci spisovatelky Sylvy Lauerové se po třech letech konečně dočkali a jejich radost může být hned dvojnásobná. Je to jen pár týdnů, co vyšla její sbírka poezie s názvem Klóketen a nyní se na knižních pultech objevil i nový román Hodina zmijí.

Sbírka Klóketen nese podtitul Zápisky z dozrávání. Název, inspirovaný jazykem dnes již zaniklého jihoamerického kmene indiánů Ona, je označením pro novice procházejícího náročným iniciačním rituálem dospělosti. Takto vidí sebe, svůj život i život ostatních v posledních letech i sama spisovatelka, obracející se opakovaně k odvrácené straně lidského bytí, plné pochyb, smutku, nostalgie i odevzdanosti. Naproti tomu román Hodina zmijí je moderní, pravdě ne nepodobný příběh s detektivními prvky, plný napětí a nenadálých zvratů.

• Sylvo, mám pocit, že obě knihy se tentokrát rodily poněkud klopotně, dá-li se to tak říct… nebo se mýlím? Jak jsi strávila poslední tři léta, co ti dala ta zvláštní doba?
O tom bych snad raději pomlčela. Musela bych totiž přiznat, že šlo o dárky nepěkné – smutek, strach a pochybnosti. Duchovní mistři nás však přesvědčují, že právě bolestné emoce jsou součástí života a činí nás moudřejšími. Zkouším to tak brát. 

Křest sbírky Klóketen (foto: Viola Hertelová)

• Myslíš, že už se ti podařilo projít oním náročným iniciačním rituálem dospělosti? Co ti nejvíce pomohlo? A jak vnímáš proces zrání kolem sebe?
Velmi specifickou zkušeností bylo pro mě setkání se smrtí. Doprovázela jsem tatínka na cestě „na druhou stranu břehu“ a snažila se neudělat chybu. Pár měsíců jsem si pak myslela, že vím víc než dřív, ale poslední týdny mi znovu připomněly, že se s lidskou smrtelností velmi těžko vyrovnávám. Alespoň jsem k sobě upřímná. Ale to jsem byla vždycky, takže se sama sebe ptám, co jsem těmi posledními léty vlastně získala.

A proces zrání ve společnosti? Tak nějak mám pocit, že se noříme někam hodně hluboko, blízko ke dnu. Na druhé straně, blízkost dna v sobě nese naději, že se od něj brzo odrazíme, že?

„Přála bych si, aby mě čtenáři milovali a nenáviděli současně“

• Díky sbírce Klóketen dostávají čtenáři šanci dozvědět se více o původních obyvatelích Jižní Ameriky a o jejich tajuplném rituálu, kdy se z chlapců stávají muži. Zdá se, že tě téma magických obřadů fascinuje a přikládáš jim velký význam (Jumaroro, Hračka, Tichošlap). Potřebujeme v dnešní době vůbec ještě podobné rituály?
Nová básnická sbírka je ve svém obsahu víceméně parabolou k rituálu Hain, po kterém se z noviců (Klóketenů) stanou dospělí muži. Jde o reflexe pocitů, které ve mně pobyt v Ohňové zemi vyvolal a také mé vlastní emoce z posledních několika let.

Čtenáři v Klóketenu nenaleznou žádné reálie. Pokud mají zájem, bez problémů je objeví na internetu. A když nad tím teď tak přemýšlím, zdá se mi, že se vlastně my všichni nalézáme uprostřed celosvětového rituálu Hain a je jen na nás, jak ve zkoušce dospělosti uspějeme. A na tvou otázku, zda v dnešní době ještě vůbec potřebujeme duchovní rituály? Víc než kdy jindy!

• Brněnský křest knihy a první čtení básní ze sbírky Klóketen již proběhlo. Jaké jsi zaznamenala ohlasy a co z obsahu obvykle posluchače nejvíc upoutá či překvapí?
Nároční čtenáři mají sbírku za to dosud nejlepší z mé básnické tvorby. I já ji tak vnímám. Čím déle píši poezii, tím více tíhnu k její kondenzaci. K předání podstatného několika málo slovy, nad kterými je třeba se zamyslet, aby byly odkryty všechny vrstvy sděleného. Navíc jsem, stejně jako u Ovací nevlídnosti (2012), do knihy zahrnula i některé své anglicky psané verše. Samozřejmě jsem pro odlehčení připojila pár vlídných básní, aby si každý přišel na své.

Sylva Lauerová (KIVA PHOTO)

• Přednesu poezie se při nejrůznějších příležitostech věnuješ poměrně často, například na školách a v domovech seniorů. Liší se přístup k poezii napříč generacemi?
Je diametrálně odlišný. V domovech seniorů chtějí slyšet poetickou klasiku, vázaný verš, poctivé rýmy a pokud možno žádná abstraktní témata. Mladší generace se kloní často k volnému verši, miluje abstrakci, civilnost a nebojí se experimentovat.

• Jaká sbírka či konkrétní báseň tě v životě zasáhla natolik, že se k ní stále ráda vracíš?
Těch je tolik, že bych mohla popsat několik listů papíru. Jen namátkou – nekonečně dokonalá Sedmá elegie Jiřího Ortena, vášnivě pravdivá Ta láska Jacquese Préverta, geniální Nezvalův překlad Havrana od Edgara Allana Poea a to stejné v originále. V anglickém jazyce pak třeba báseň La belle dame sans merci od Johna Keatse pro její zvukomalebnost a když už jsme u těch originálů, tak v němčině An die Geliebte od Eduarda Mörike. A samozřejmě celá horda experimentální poezie, která mě zkrátka fascinuje.

• Před pár dny vyšla tvá další kniha, román Hodina zmijí, jehož děj se odehrává v Brně a má reálné základy. Už to zní velmi zajímavě, navíc je zde příslib jeho pokračování…
Já nechci a nemůžu mnoho prozradit. Jen to, že jsem své pokušení hrát si se čtenáři dotáhla až k hranici dokonalosti. Přála bych si, aby mě milovali a nenáviděli současně. Za příběh, který jsem jim nabídla a za nezodpovězené otázky, které po přečtení zůstaly. Už jsem si tento přístup vyzkoušela v Jumaroru a klaplo to, bych řekla.

„Jsem a budu věčným studentem"

• Na tvém FB profilu bylo možno zhlédnout pár fotek a video, na kterém sedíš v kabině bagru a zdatně se oháníš lžící. To jsi potřebovala kvůli ději nového románu proniknout do tajů bagrování?
Nepotřebovala. Vyzkoušet si bagr byl můj dávný sen, stejně jako řidičský průkaz na traktor a třeba sváření. Manuální zručnost a zdatnost v některých technických disciplínách mě velmi vzrušuje. (Teď slyším zábavné komentáře příznivců Hračky: „Hele, vyměnila sex za bagrování!“) Upozorňuji, že se jedná o jiný druh vzrušení.

• Pokud se nepletu, částečnou inspirací pro spisovatelskou práci jsou ti vlastní zážitky – například cestování, osobní setkání nebo jen prchavý moment, který paradoxně hluboce utkví v hlavě. Je tomu tak i u Hodiny zmijí?
Inspiraci pro Hodinu zmijí jsem, bohužel, nemusela hledat daleko. Příběh, sice značně rozdílný od příběhu hlavní hrdinky Radky, ale stejně šokující, překvapivý a absurdní se mi zkrátka stal. A tak jsem vzala energii, kterou tato životní zkušenost ve mně a mých přátelích zanechala a použila ji.

• Móda, výtvarné umění a tanec patří mezi tvé další oblíbené aktivity. Nechystáš v některé z těchto sfér nějaký nový projekt?
Věř mi, že bych moc ráda! Ale naprostá většina podobných akcí stojí kromě lidského nasazení také peníze. Takže až budou nějaké nazbyt, na něco se vrhnu. Mým snem je vlastnit galerii s kavárnou, ve které bych pořádala pravidelné výstavy, při vernisážích by se tam scházeli umělci a pořádala by se v ní autorská čtení, přednášky, křty a happeningy. Ale k tomu je zapotřebí, kromě času, finanční zázemí. Navíc, nalézt opravdové nadšence, kteří by šli do nových projektů s otevřeným srdcem, je dnes velmi obtížné.

Sylva Lauerová s manželem na cestách

• Která z činností, jimž se věnuješ, zaujímá na tvém žebříčku hodnot tu nejvyšší příčku?
Učení. Jsem a budu věčným studentem. Pro psaní románu jsem si musela vzít mimořádné studijní volno ze studia anglistiky a germanistiky na Slezské univerzitě v Opavě. Ve svém věku sice působím na prezenčním studiu jako zjevení, ale já jsem za „zjevení“ ráda – už jsem se s touto nálepkou sžila. A naštěstí existují i individuální studijní plány.

• Bez čeho obecně si nedokážeš svůj život představit?
Bez lásky. Bez přátel. Bez přírody.

Sylva Lauerová (KIVA PHOTO)

• Stále vypadáš skvěle, co pro sebe v tomto směru děláš? Máš nějakou osvědčenou metodu či zaručený tip, jak se v případě potřeby rychle vylepšit?
Ó, děkuji za kompliment. Zaručený tip je dětská duše. A já se bojím, že o ni v posledních měsících přicházím.

• Sylvo, pevně věřím, že tvá dětská duše tě ještě dlouho bude hřát a omlazovat. Děkuji za rozhovor.

Zdroj foto: archiv Sylvy Lauerové