Kultura21.cz

Ludmila Bakonyi Selingerová (*1987) alias Pohádková Lída je autorka knížek pro děti, předškolní pedagog, publikuje v časopisech pro děti a spolupracuje na tvorbě vzdělávacích projektů. Ve své knižní tvorbě se hravým způsobem zaměřuje na přírodu, ekologii a v posledních publikacích také na emoční rozvoj a vysokou citlivost u dětí.

Co tě přivedlo k pohádkám a psaní knížek pro děti?

Já jsem měla pohádky vždycky moc ráda. Byla jsem takové snivé dítě a pohádky pro mě byly bezpečný svět, kde mi bylo dobře. A kupodivu se mi to nikdy neomrzelo. Na vlastní dětství a pubertu jsem plynule navázala prací ve školce a dlouho jsem mohla předstírat, že záliba v pohádkách, legračních kostýmech a organizaci recesivních divadelních vystoupení je profesní záležitost. Časem jsem si ale sama přiznala, že to je prostě součást mojí osobnosti. Teď už pár let díky mateřství v aktivní pedagogice nejsem a užívám si jen tvorbu pro děti.

Máš za sebou poměrně pestrou historii. Učení, divadlo pro děti, nahrání dvou studiových alb, vydání deseti knížek, spolupráci s neziskovými organizacemi, psaní do časopisů… jak to všechno stíháš?

Já patřím mezi lidi, které nebaví jen jedna činnost. Říká se tomu multipotencialita. Kdyby mě někdo zavřel do kanceláře k počítači, tak do týdne vyletím z kůže. To, co dělám mě musí bavit a pořád se to vyvíjí. Proto takový výčet. Samozřejmě nedělám všechno najednou. Vždy se zaměřuji na dvě až tři oblasti a střídám to tak, abych nevyhořela nudou.

Jaké oblasti jsou to momentálně?

Teď se dost věnuji mateřské roli. Pracovně psaní knížek, kterých mi v poslední době pár vyšlo v docela rychlém sledu a ještě jich několik chystám. A prozradím vám horkou novinku, že jsem nově začala působit v týmu časopisu Méďa Pusík, což je pro mě úžasná příležitost a myslím, že se tam dost kreativně vyřádím. Když jsem v dětství Pusíky četla, nikdy by mě nenapadlo, že to bude jednou moje práce. I když ta vidina by se mi už tehdy líbila.

Zastavme se na chvilku u tvých knížek. Nejdřív příroda a ekologie, potom kniha o zdravém stravování pro děti a teď emoce a vysoká citlivost. Má to nějakou společnou rovinu?

Myslím že určitě má. Motivace k tvorbě pro mě vždycky bylo jednak tvořit krásné věci a podporovat jazykový rozvoj a čtenářskou gramotnost, o tom ostatně i pořádám přednášky. Zároveň jsem ale vždycky chtěla předávat hodnoty a vzdělávat. Proto jsem si vybírala témata, která si zasloužila osvětu a kromě pohádek vždy do knih přidávám něco navíc, v podobě diskuzí, činností, atlasů a zajímavých informací. Veškerá moje tvorba tedy plyne z pohledu zdravého přístupu k životu, ke světu i sám k sobě.

Můžeš nám trochu přiblížit, co je to vysoká citlivost a jak jsi se k tématu dostala?

K tématu vysoké citlivosti jsem se dostala skrze osobní i profesní život. Dříve se citlivost dost stigmatizovala a bylo na ní nahlíženo spíš jako na slabost, nebo diagnózu. Naštěstí se ten pohled už upravil a nyní se již ví, že je to nastavení nervové soustavy. Vysoce citliví lidé, kterých je cca 20% z populace, zkrátka přijímají impulzy a vjemy z okolí mnohem silněji než ostatní. A to jak pozitivní, tak i negativní. Hodně prožívají nepohodlí, své i cizí emoce, ale třeba si mnohem více užívají krásy světa a umění. Často jsou také velmi kreativní a mají umělecký talent.

Já jsem v pedagogice intuitivně hodně vnímala odlišnosti dětí a snadno jsem s nimi navazovala kontakt a důvěru. Měla jsem dlouho předškolní a odkladovou třídu, kde se scházelo spoustu zajímavých osobností, často i s ADHD, nebo autistickými rysy. Vždycky mi vrtalo hlavou, co to je, co máme společné. A když jsem díky dohledávání specifik kolem nevlastního syna narazila na termín vysoké citlivosti, všechno mi to začalo dávat perfektní smysl.

A ty sama jsi vysoce citlivá?

Právě že ano. Akorát že za nás se na to nehrálo. Dětství jsem v institucích docela protrpěla a odnesla si do života přesvědčení, že jsem divná, že moje tělo a pocity nefungují, jak mají a že nesmím ty signály poslouchat. Život není peříčko a musí se zatnout zuby a držet. To mi samozřejmě moc dobře nedělalo a právě díky práci s dětmi jsem se začala do svého dětství v hlavě vracet a objevovat, jak to vlastně bylo a je. Docela mi trvalo si přenastavit pohled na sebe a začít vidět sílu v tom, co bylo vždycky označováno jako obtížné a nežádoucí.

Ona umí být vysoká citlivost velký dar, ale docela i přítěž, když se s ní nepracuje.

Jak se tedy s citlivostí v životě pracuje?

První věc je přijetí, přestat se vnitřně kritizovat a chodit do věcí na tlak. Naučit se vnímat, jak na tom jsem právě teď. K vysoké citlivosti patří často třeba i reakce na počasí, tlak atd. Máme větší tendence k přetížení, takže je dobré myslet na odpočinek, spaní, jídlo atd. a nechtít toho po sobě příliš. My jsme se v rámci životního balancu před třemi roky odstěhovali z centra Prahy do krásného historického domu z roku 1650 v Pošumaví s velkou zahradou a tím se nám duševní hygiena dostala na zcela novou úroveň.

Jak ten přesun proběhl? Nechybí vám Praha?

Něco člověku chybí, ale to osvobození od bzukotu města, davů, přetlaku ze zvuků a podnětů, to je jako znovuzrození. Stěhovali jsme se v roce 2020, takže ta situace, kdy se všechno postavilo vzhůru nohama, nám dost pomohla. Ze začátku jsme samozřejmě na spoustu věcí koukali a učili jsme se je. Starat se o zahradu, topit v peci, museli jsme si zvyknout na nové prostředí. Celou dobu to beru jako novou životní šanci a jsem za to vděčná. Chce to odvahu, ale stojí to za to.

Jak se ti v novém domově píše a tvoří?

Naprosto skvěle. Tím, že má člověk klid a je v harmonickém prostředí, tak to pracuje úplně jinak. Soustředění funguje na maximum a když ne, oběhnete vesnici, kolem rybníka a lesa a naskočí to. Navíc jsem opravdu ráda, že tu vychováváme děti. Mají volnost a jsou v přímém kontaktu s přírodou. To je pro mě hlavní. Oba s manželem máme také úctu k historii a jsme nadšení, že můžeme spravovat takové krásné místo.

Jaké máš plány do budoucna?

Momentálně se snažím nebýt příliš rozšafná. Vloni jsem jezdila do Prahy zkoušet a nahrávat hudební desku a bylo to super, ale s rodinou dost náročné. I když mě moje projekty strašně moc baví, tak je čas dát přednost tomu, že jsem máma. Naštěstí mi to nijak nebrání v psaní, což je pro mě v seberealizaci priorita. Až budou ale děti trochu větší, chtěla bych obnovit koncertování a divadlo, nejlépe to nějak ještě terapeuticky vytunit a jezdit po festivalech a open air akcích. Vždycky mě nejvíc bavil busking a pouliční komediantství. Ale nechávám to tak nějak volně plynout, co mi život přinese. Hlavní je pro mě pocit, že přináším nějaké hodnoty a pomáhám rozjasňovat svět.

www.pohadkovalida.cz