Kultura21.cz

Výběr z realizovaných i nerealizovaných návrhů filmového architekta Rudolfa Lukeše (1923 – 1976) přinese výstava v galerii Lucerna. Očekávaná expozice nazvaná „Rudolf Lukeš – Filmové návrhy“ bude otevřena od 5. října a potrvá do 9. listopadu. O připravované výstavě je i rozhovor s dcerou tohoto filmového kumštýře, divadelní, filmovou a televizní herečkou Bárou Lukešovou.

Jak moc jste zapojena do výstavy „Rudolf Lukeš – Filmové návrhy“? Je to první výstava, která připomíná tvorbu vašeho otce?

Tu výstavu iniciuji já a galerista Prokop Havel, který o výstavu projevil zájem, což mě těší, protože přesně do této galerie výstava patří. První výstava to ale není. Před třemi lety se uskutečnila výstava v Malostranské Besedě, ovšem ta byla věnována pouze tátově tvorbě pro děti. Tedy prostorová leporela, tzv. pop-up knížky. Tato výstava je pouze o jeho filmové tvorbě.

Výstava proběhne v Galerii Lucerna od 5. října do 9. listopadu. Co všechno nabídne návštěvníkům?

Půjde o filmové návrhy realizované i nerealizované v kontextu s tátovým příběhem. Chtěla jsem tu výstavu pojmout nejen jako tvorbu skvělého filmového architekta, ale taky jako příběh bezpráví a toho, jak snadno šlo zničit kariéru i život nadaných lidí, co se nezaprodali. Má být takovým tichým mementem všem obětem komunistického režimu. Všem, kdo nemohli dělat svou profesi. Táta měl velký smysl pro čest, neúplatnost, základní mravní hodnoty. Měl odvahu se postavit zlu, aby se sám sobě neztratil.

Jak vnímáte jeho tvorbu ve filmu?

Táta byl tehdy nejmladším architektem na Barrandově. Bylo mu třiadvacet let, když dostal první samostatné filmy. Jeho věci byly výjimečné. Proto si ho režiséři vybírali a chtěli s ním tvořit a pracovat.

Vybaví se vám nějaké vzpomínky, kdy otec ještě mohl tvořit pro film – třeba z vyprávění vaší maminky?

Vím jen, že byl šťastný, protože svou práci miloval. S režisérem Jiřím Krejčíkem, který tátovu tvorbu velmi obdivoval, tvořili výrazný tým.On byl taky potom jeden z mála kdo měl odvahu za tátu bojovat.

I když byl odejit v únoru 1948 z Barrandova, posléze zase oslnil jako knižní výtvarník. Jeho prostorová leporela byla úspěšná po celém světě…

Ano. Vyhrál tehdy anonymní soutěž na ilustrace dětské literatury podniku zahraničního obchodu Artia, což bylo naše cizojazyčné nakladatelství, které vydávalo tituly pro vývoz. Artia začala jeho prostorová leporela vydávat po celém světě. Táta byl tehdy zase šťastný opět nalezl chuť do života. U nás se ale nevydávala. Táta byl tehdy tedy slavný ve světě. Dokonce dostal pozvání od britské královny na zahájení knižního veletrhu v Londýně. Když pak přišlo pražské jaro, přineslo i naději na tátovu rehabilitaci a na to, že se vrátí k filmu. Jenže přišel rok 1968 a byl konec všem nadějím.

Jaké máte vzpomínky na otce, který předčasně odešel? Tehdy vám bylo snad šest sedm let?

Vzpomínek mám málo, protože mi byl rok, když tátu ranila první mozková mrtvice a dalších šest let pak jen živořil, ochrnutý na půl těla. Většinou pobýval v rehabilitačních ústavech. Pamatuji si ho na chalupě, jak sedával v proutěným křesle a maloval anebo jen tak seděl. Bylo mi sedm, když tátu ranila druhá mrtvice, na kterou zemřel. Bylo mu pouhých dvaapadesát let.

Zajímalo by mě, jestli jako herečka sledujete i „kulisy“ a vůbec prostředí na place, kde točíte?

Sleduji. Mám to ráda a vždycky okukuji práci architektů na place, pokud tam jsou. Je to krásná profese a když ji někdo opravdu umí, je to radost.

Filmové návrhy Rudolfa Lukeše

Filmový architekt Rudolf Lukeš (1923 - 1976) vystudoval architekturu na ČVUT a posléze AVU v ateliéru profesora Jaroslava Fragnera. Pro své postoje byl po únoru 1948 vyakčněn z Filmových studií Barrandov, kam nastoupil hned po studiích.

Osud filmového architekta a výtvarníka, jehož dětská leporela procestovala celý svět, byl velice pohnutý. Krom toho, že nemohl dělat to, co miloval nejvíc, tedy architekturu, tak v 46 letech dostal první mozkovou mrtvici. Po sedmi letech pak druhou, kterou již nepřežil.

Pro výstavu, která je věnovaná Lukešově filmové tvorbě, jsme uspořádali výběr jeho realizovaných i nerealizovaných filmových návrhů. V letech 1946 až 1948 pracoval samostatně jako filmový architekt například na filmech Hrdinové mlčí, Housle a sen, Žiji mezi námi, Ves v pohraničí nebo Křížová trojka. S režisérem Jiřím Krejčíkem pracoval i na psychologickém dramatu Svědomí.

„Krejčík byl jeho návrhy k filmu nadšený. Později vzpomínal, že byly pečlivě vypracované a přesně vystihly pochmurnou atmosféru celého psychologického dramatu. Rudolf zkrátka začínal být žádaný, třebaže mu bylo teprve čtyřiadvacet,“ popisuje v knize Píšu, dokud si pamatuji jeho manželka Taťána Lukešová.

Nadaný filmový architekt ale uplatnil svůj talent i v zahraničí, když v Polsku stavěl dřevěné varšavské uličky pro film Hraniční ulička. Právě tam se setkal s tehdy mladým režisérem Andrzejem Wajdou. Slibnou kariéru Rudolfa Lukeše ale zastavil únor 1948 – přihlášku do komunistické strany hned v únorových dnech roztrhal, a pak do barrandovských ateliérů nesměl ani vstoupit.

Taťána Lukešová ve své knize vzpomíná, jak ho ještě v roce 1954 Jiří Krejčík propašoval jako výtvarníka k natáčení filmu Frona s Hanou Hegerovou v hlavní roli. Právě ta ho tehdy doprovázela solidárně zadem kolem plotu – Rudolf Lukeš nesměl docházet do ateliéru hlavním vchodem.

Po nuceném odchodu z Barrandova se živil jako písmomalíř. V 60. letech anonymně vyhrál soutěž nakladatelství Artia na dětské knihy, a tak začala jeho ve světě nesmírně úspěšná etapa. Jeho prostorová leporela se prodávala – kromě Československa – po celém světě. Až od roku 2016 vydává Albatros postupně všechna Lukešova leporela, včetně reedice v zahraničí – Anglie, Francie, Španělsko, Itálie, Skandinávie, Asie…

Výstava v Galerii Lucerna má kromě talentovaného filmového architekta připomenout i to, jak komunistický režim dokázal zničit úspěšnou kariéru člověka, který miloval svou profesi.

Foto archiv Bára Lukešová a Galerie Lucerna