Kultura21.cz

DAVID URBAN (*1973) se narodil v Praze, kde žije dodnes. Je šťastně ženatý, má dvě dospělé děti a pár koček. Už více než polovinu života pracuje u pražské kriminálky, což se odráží i v jeho literární tvorbě. Mezi jeho zájmy patří četba knih, sbírá komiksy a hraje počítačové hry. Rád zdolává lezecké stěny a věnuje se lukostřelbě. Je autorem povídkových sbírek Tři opice (2020) a Výjezdovka (2021), mnohé z publikovaných povídek byly oceněny v nejrůznějších literárních soutěžích. V posledních letech vydal u Kalibru také dva romány, Rozsudek smrti (2021) a Hra o přežití (2022). Za Hru o přežití byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 za nejlepší detektivku.

Vítám vás u našeho rozhovoru a první otázky: Jak se máte v těchto dnech a čím momentálně žijete?

Mám se skvěle. :-) Oslavil jsem padesátku, cítím se zdráv a dobře, mám nápady na další knihy a nepřestávám psát, takže je všechno, jak má být. Momentálně mám rozepsaný nový román, dopsaný román čeká na posouzení u mé redaktorky a román Déjá vu by měl vyjít v první polovině dubna. Z nadcházejících událostí se ohromně těším na vyhlášení ceny Magnesie Litery a tajně doufám, že má nominovaná kniha Hra o přežití se porotě bude líbit a vyhraje. :-)

Vaše kniha Hra o přežití vyšla už před nějakou dobou a nyní se čeká, jestli promění nominaci na Magnesiu Literu v žánru detektivka. Co na to říkáte? A jaký máte na titul zatím ohlasy?

Ohlasy čtenářů na Hru o přežití jsou zatím dobré a podle jednotlivých internetových databází knih se většině lidem líbí. Moji kolegové od policie ji přijali stejně skvěle jako mé povídkové sbírky Tři opice a Výjezdovka a první román Rozsudek smrti. Proto jsem rád, že Hra o přežití zaujala i odbornou porotu, která ji v tom obrovském množství českých detektivek vydaných v roce 2022 objevila a vyzdvihla mezi tři nejlepší. Jsem tím naprosto nadšen, vyrazilo mi to dech, a ani v nejdivočejším snu jsem si nominaci na cenu v nejprestižnější literární soutěži nedokázal představit.

Přečtěte si recenzi knihy: Skvělá a napínavá Hra o přežití

Co vám bylo inspirací pro hru, která je stěžejním motivem knihy? Je trochu přirovnávána ke Geocachingu. Provozujete jej?

Geocaching jsem provozoval v minulosti, ale nyní již aktivní keškař nejsem. Zpočátku jsem měl představu tuto turistickou aktivitu v příběhu použít, ale pak mě zaujala jedna populární hra na mobily, která se mi do příběhu zdála vhodnější. Zamyslel jsem se nad možností jejího zneužití z kriminalistického hlediska, trochu si ji přetvořil k obrazu svému a díky tomu vznikla hra Lovci monster, kolem níž se celý příběh Hry o přežití točí.

Použití Geocachingu v nějakém dalším příběhu jsem však nezatratil. V hlavě mám vymyšlenou hrubou kostru příběhu, v němž jej pachatel použije ke svým nekalým skutkům – kdy se k sepsání příběhu odhodlám a sepíšu ho, je zatím ve hvězdách, protože na jiném románu již pracuji a nápadů mám víc, než času je sepsat. :-)

Díky tomuto námětu má Hra o přežití také jakýsi přesah. Nejde jen o pouhou detektivku, ale zabývá se fenoménem nejen počítačových her a ukazuje, jak člověka dokáží řekněme pobláznit. Byl to váš účel?

Rozhodně. V současné době díky počítačovým technologiím vzniká mnoho neotřelých a inovativních her nebo aktivit na sociálních sítích, u nichž nikdo na první pohled nedokáže odhalit jejich slabiny využitelné špatnými lidmi, ani nebezpečí hrozící zejména dětem nebo snadněji ovlivnitelným osobám. Ve svém románu jsem chtěl ukázat, jak by někdo mohl nevinně se tvářící hru zneužít a jak by to pro nic netušící hráče mohlo dopadnout.

Kromě tohoto tématu má Hra o přežití také zajímavé rozuzlení a mě by moc zajímalo, co bylo na začátku tvůrčího procesu jako první? Námět her nebo řekněme motivy postav?

Před samotným psaním jsem věděl, že použiji fiktivní hru Lovci monster, kolem níž se bude celý příběh točit, a měl jsem vymyšlenou pointu a rozuzlení příběhu. Potom jsem promyslel základní kostru příběhu bez přesných detailů, obsazení a motiv vraha. Pak už to bylo snadné a stačilo jen usednout ke klávesnici.

A jak to při psaní vlastně máte? Stavíte na tom, že musíte mít vše dopředu promyšleno, nebo necháváte příběh více plynout?

Pokaždé promyslím hlavní kostru příběhu a pointu. Přesný děj vymyšlený nemám a tvořím ho až při samotném psaní, ale vždy vím, kam se mé postavy musí v každé kapitole dostat. V zásadních událostech jim moc volnosti nedávám. :-) Rozhodně nejsem z těch autorů, jejichž postavy si dělají, co chtějí, a oni jen nevěřícně koukají, co se s příběhem děje. Tak benevolentní nejsem – můj příběh, moje pravidla – takže musí poslouchat a někdy i krvácet nebo zemřít…

Moc se mi líbila také popisovaná atmosféra, a to například v prostředí lesa. Co vám v tomto případě bylo inspirací? Jednalo se o nějaké konkrétní místo? A máte rád les?

V podstatě všechny lokality v mých románech jsou skutečnými místy v Praze, která jsem navštívil a poměrně dobře je znám. Proto je pro mě snadné je popisovat. Ve svých knihách se snažím psát, co nejvíce realisticky a podle skutečnosti, což se týká i prostředí. Chci, aby si čtenáři při čtení mých knih mohli vzít mapu Prahy a popsaná místa si najít a klidně je navštívit, a ti, kteří v těch lokalitách žijí, aby je poznávali.

Hra o přežití se odehrává v mém oblíbeném Klánovickém lese a jeho části zvané Vidrholec. Bydlím poblíž a mám ten les rád, takže do něj chodím docela často nebo jím projíždím na kole. Nicméně zvídavým čtenářům prozradím, že jedno místo z románu ve Vidrholci nenajdou, něco jsem holt musel přizpůsobit příběhu…

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do Hry o přežití

Při čtení jsem na nějakém místě byla překvapená, že si vyšetřovatelé nedali jedna a jedna dohromady u věci, která se mě jako čtenářce jevila jako úplně jasná. Děje se toto často i v reálu? Myslím v policejní práci? Že něco člověka napadne až po chvíli, až zpětně? A jak se to pak řeší? Musí to rychle vyžehlit?

V příbězích se snažím pravdivě popisovat policejní práci a chování detektivů, takže nejsou bezchybní a neomylní. Někdy mají dobré dny, jindy špatné. Moji policisté jsou zkrátka obyčejní lidé, tak jako v reálu. Někdy je stejně jako ve skutečném životě napadne řešení okamžitě, protože znají všechny podstatné skutečnosti. Jindy nemají k dispozici dostatek informací, takže zpočátku tápou, a jakmile je získají, nejasná věc se stane křišťálově jasnou. V průběhu vyšetřování informace a důkazy teprve získáváte a z nich vyvozujete nějaké závěry a teorie, správné nebo i špatné. Jakmile je případ vyřešen a uzavřen, člověk má všechny podstatné informace k dispozici, takže je snadné vidět správnou cestu a poukazovat na dílčí omyly a chybné úsudky vyšetřovatelů – jak se říká: po bitvě je každý generálem.

Potíž s tím, na co narážíte, je spíše v tom, že v románu uvádím jednak popis a výsledky práce detektivů výjezdovky na místě činu a potom popisuji vyšetřování detektivů mordparty, což může být matoucí. Jsou to dvě skupiny kriminalistů, které pracují zvlášť. Občas se tak stane, že první skupina společně se čtenáři zjistí něco zásadního, co ta druhá skupina zatím neví a dozví se to posléze. Ten problém bohužel vznikl tím, že jsem se moc věrně držel reality (naštěstí jsem to neuhlídal snad jen jednou :-) ). Čtenář v té chvíli měl více informací než detektivové mordparty, kteří se mu tak mohli zdát nechápaví.

Na začátku knihy je uvedeno, že její děj následuje po předchozím titulu Rozsudek smrti. Je to nějak důležitá informace?

Pro samotný případ vyšetřovaný ve Hře o přežití to podstatné není a nebude to podstatné ani u případů v mých dalších románech. Je to spíše upozornění na umístění v časovém období, týkajícím se osobní linky postav. V mých příbězích budou vystupovat stále stejní hlavní hrdinové, o nichž se s každým románem dozvíme i něco z jejich osobního života. Nebude to nic zásadního, ale čtenář se vynecháním některé knihy může o tyto informaci ochudit a může být překvapen, že je v životě některého hrdiny něco jinak.

Co říkáte na současnou oblibu true crime, ať už v podobě knih, nebo například podcastů? Co podle vás na tom lidi přitahuje?

Vyprávění o zločinech je pro lidi lákavé, protože se s nimi většinou osobně nesetkávají. Je to pro ně jakoby exotické. Je to něco, co se opravdu někomu stalo a nějaký zločinec to provedl, takže ačkoliv je to pro ně třeba neuvěřitelné, fascinuje je to, protože vědí, že se nejedná o výmysl nějakého autora. Reálně uskutečněné zločiny jsou zkrátka pro většinu populace fascinující. :-)

A jak se k tomu stavíte vy? Posloucháte nebo čtete něco takového? Pokud ano, dokáže vás na tom něco překvapit?

Občas se na nějaké ztvárnění skutečného zločinu podívám, nebo si poslechnu rekapitulaci na podcastu, ale nijak zvlášť to nevyhledávám. Maximálně, abych se více dozvěděl o nějakém známém případu. Raději svůj volný čas využiju psaním nebo se podívám na dobře natočený film nebo seriál. Po třiceti letech práce u policie, z toho více než dvaceti let na kriminálce, jsem si reality, kterou lidé hltají v těchto pořadech, užil až až…

V této souvislosti bych chtěla vědět, jestli když pracujete jako kriminalista, nemáte strach, že se ve vašich knihách někdo pozná a že by vám to mohlo způsobit nějaké problémy? Jak je toto „kryto“?

Pokud se tam někdo pozná, je to vyloženě náhoda. Všechny postavy si vymýšlím, ale je samozřejmě možné, že se některé svými charakteristickými vlastnostmi nebo vizáží mohou podobat žijícím osobám, tomu se neubráníte. Můžeme si myslet, jak moc jsme unikátní osoby, ale zkrátka to tak není. Když si dáte práci a popustíte uzdu fantazii, možná se v některé mé postavě najdete. Za svoji policejní kariéru jsem potkal stovky lidí, takže mi někteří mohli uvíznout v paměti, a při psaní jsem je mohl podvědomě a neúmyslně popsat.

Jména si vybírám náhodně z kalendáře – otevřu stránku a jaké tam je, to většinou použiju. Příjmení jsou stejně náhodná, odposlechnutá v médiích, na ulici a podobně, a pokaždé jsou taková, jejichž reálné nositele neznám.

Po vydání Výjezdovky se mi ozvalo několik policistů, kteří se podle svých slov v knize poznali, což mě překvapilo, protože se většinou jednalo o kolegy, které jsem do té doby vůbec neznal. Většinou však byli se svojí „údajnou“ rolí v knize spokojeni a doma se tím chlubili. Pár kolegů mě dokonce kontaktovalo s přáním, aby některá z postav byla psána podle nich. Nicméně ani jejich přání raději nesplním. Mé postavy budou vždy smyšlené a jakákoliv jejich podobnost s existujícími osobami čistě náhodná.

Četla jsem od vás všechny knihy a říkám si, jak to vypadá s filmovými právy? Nerýsuje se nějaké filmové zpracování některé z vašich knih? Rozhodně bych jej uvítala!

Také by se mi líbilo, kdyby se některý můj příběh proměnil ve film nebo seriál, bohužel práva na zfilmování si zatím nikdo nesjednal ani o ně nijak vážněji neprojevil zájem. Nicméně se možná blýská na lepší časy, protože kvůli příběhům na motivy Výjezdovky si mě již lehce oťukával zástupce jedné produkční společností. Třeba seriál nakonec bude…

V dubnu vám má vyjít další kniha. Můžete nám o ní v závěru místo vzkazu čtenářům něco prozradit?

V románu Déjá vu bude detektiv výjezdovky Eda Braun s novou vyšetřovatelkou Dianou Černou vyšetřovat případ dvou bezdomovců, k jejichž úmrtí došlo stejným způsobem, na stejném místě, ve stejném období, akorát s ročním odstupem. Víc neprozradím, ale abych čtenáře trochu navnadil, dodám, že v případě těchto nálezů mrtvol se jedná o události, které jsem jako kriminalista výjezdovky na místě činu vyšetřoval. Román tedy začíná jako taková true crime :-), plná popisů reálných míst, nechutně detailních mrtvol a policejního vyšetřování, avšak dále pokračuje jako vymyšlený temný detektivní příběh. Myslím, že moji čtenáři opět dostanou to, na co jsou u mých příběhů zvyklí, a snad nebudou zklamáni.

Děkuji moc za rozhovor!

Taky děkuji.

Zdroj foto: Euromedia Group