Zdeněk Hanka vydal novou knihu Střípek malachitu Zdeněk Hanka vydal novou knihu Střípek malachitu

ZH200 Zdeněk Hanka (*1956) je český spisovatel a lékař žijící od roku 1999 v Kanadě. Debutoval v roce 1989 sbírkou čtyř povídek z lékařského prostředí Lék pod kůží. Dále je autorem próz Kavárna, Platina,Partitura pro srdce, Hedvábný řetěz, Severně od šedesáté páté, Vila v Rokli, Dopis do ticha aj.Začátkem října vyšla v nakladatelství Alpress jeho nová kniha Střípek malachitu, v níž se na jímavém příběhu lásky krásné Giny a úspěšného právníka Alana střetává svět bohatých a těch nejubožejších lidí v civilizované společnosti. Jednoho chladného podzimního dne jsem si o nové knížce s autorem popovídala.

Co Vás přimělo čerpat námět z prostředí bezdomovců?

Setkal jsem se s těmi lidmi zblízka a považuji taková setkání ze velikou školu. Především by bylo překvapením pro ty, kteří vidí pouze jednobarevnou kohortu bezdomovců, jak různorodá skupina to je. Každý z těch lidí má jméno a z nějakého důvodu je tam, kde je. Ta hranice mezi nahoře a dole je velmi křehká, a tak se do této skupiny mohou dostat i lidé, které bychom zde nečekali. Tito lidé mají jen velmi omezenou dobu na to, aby se opět vymanili. Je to podobné, jako pád z paluby lodi. Naděje klesá s časem, hodnoty se přeskupí a výhybka je přehozena jednou provždy. Samozřejmě jsou typy lidí, kterým právě takový způsob života plně vyhovuje a uspokojuje jejich potřeby. Mezi nimi najdeme různé typy závislostí. Za otázku pak stojí, zda závislost je přivedla tam, kde jsou, nebo drogy a alkohol jsou přirozeným vyústěním a důsledkem pocitu beznaděje bezdomovce. Stačí přitom tak málo. Na počátku může stát rozvod, ztráta práce nebo nemoc.

Pak lze oprávněně říct, že procento bezdomovců je lakmusovým papírkem zralosti společnosti. Nikoli její ekonomické síly, ale její zralosti. Dokonce si troufám tvrdit, že stabilita plotu, oddělující oba světy, zdaleka nejde ruku v ruce s finančním zázemím jednotlivce.

Myslím, že jste podal důkaz této teze ve spodním proudu příběhu Střípek malachitu.

To jste řekla velmi přesně.

ZH kniha

Je Váš příběh zcela zasazen do fiktivního prostředí, nebo jsou některé prvky reálné?

Reálné je prostředí a způsob života lidí bez domova. Přesněji, i oni mají svůj domov, ale ten se liší od kritérií, která jsme si určili jako normu. Jde o plynulou stupnici „bezdomovectví.“ Významný hollywoodský herec může hodnotit jako „bezdomovectví“ stav, kdy ho povodeň, požár, absence rolí při dlouhodobých finančních závazcích, nemoc nebo zemětřesení přimějí přijmout jednoduše vytápěnou ubytovnu na okraji města, zatímco táž ubytovna bude pravým bohatstvím pro člověka, který mokl a mrzl v keři za zdí nádraží. Prostředí, tedy průchody domů, pasáže, způsob udržování hygieny, právě tak jako různost povah bezdomovců jsou reálné.

Jak se díváte na problematiku lidí bez domova ve srovnání českých a kanadských poměrů? Jsou nějaké rozdíly ve vnímání těchto lidí společností?

Možná ano. Jsem ale už dlouho mimo české prostředí, a tak si netroufám porovnávat. Přesto však určitý obrázek mohu získat z nepřímých známek. Na internetu je zařazena v rámci krátkých klipů Playtvak rubrika Ukaž káru. Už sama existence něčeho takového svědčí o dětinské nezralosti. To už je důstojnější soutěžit v tom, kdo doplivne dál. Pravděpodobně si přivodím teď nevoli některých lidí, ale to mi nevadí. Pustil jsem si zmíněné Ukaž káru a zamýšlel se. Když se dívám na někoho, kdo stojí u svalnatého automobilu – který vyrobil někdo jiný – jen aby ukázal, jak je zámožný, nutně kroutím hlavou a říkám si: „Ty jsi přece vůl.“ Jinak řečeno, pokora může přicházet výchovou, jindy životní zkušeností a věkem, někdo vůbec nepochopí, o čem je řeč. Mám-li odpovědět na Vaši otázku, vidím právě tak zavřená okénka automobilů před kloboukem v něčí hrsti asi jako kdekoli jinde. Na druhou stranu právě tak existují sbírky a sociální pomoc tam i tady. Možná ale lidé, kteří vědí, jak křehká je ta lávka, po které někam jdeme, jsou pokornější. A pravděpodobně se neholedbají tím, jak tlusté mají auto.

Ve Střípku malachitu, ale i v jiných knihách (Platina, Dopis do ticha) často využíváte metodu náznaku a nerozvíjíte podle očekávání některých čtenářů dopodrobna osudy literárních postav. Co je v tomto případě Vaším cílem?

To jsou ty vedlejší role. Ano, vpouštím tyto postavy do svých příběhů vědomě a záměrně. Mám rád právě tyto lidi. Jednak tím, že nesledujemepouze hlavní hrdiny, získává vyprávění třetí rozměr, jistou plasticitu. Pak ale víme, že život může být vychýlen zcela jiným směrem právě vlivem zdánlivě epizodní postavy. Řekněme, že například předseda obvodního úřadu, který jinak ve vašem životě má zcela bezvýznamnou roli, může nějakým svým rozhodnutím zcela zásadně otočit střelku vašeho životního kompasu. Nechci přitom tyto postavy vykreslovat podrobně, protože ani v životě o nich zpravidla moc nevíme. Do těchto postav, právě proto, že nabízejí určitý prostor pro dotvoření, si může čtenář promítnout vlastní zkušenost. Podobně jako omalovánky nabízejí pevné obrysy, ale jejich vybarvení se budou lišit.

Narážím na postavu Ernesta ze Střípku malachitu nebo Evy z Dopisu do ticha. Téměř nejsou vidět, téměř nemluví, čtenář o nich vytuší zásadní informace, přitom zůstávají jakoby v pozadí děje, ale nakonec sehrají stěžejní úlohu v rozuzlení děje. Vzpomenete si na nějakého Ernesta nebo Evu ve své blízkosti? Funguje u Vás tento princip i v životě a inspiroval Vás, nebo jde čistě o literární záležitost?

Já vím, jsou i v jiných mých příbězích. Vzpomněla jste v úvodu Lék pod kůží. V povídce z této knížky Hoďte na mě síť je takovou drobnou postavou vysokoškolský učitel, který v rámci studentské odborné činnosti je konzultantem studenta Petráka. Zatímco Petrák je zde nepochybně hlavní postavou, zmíněný pedagog pohne kamínkem, který uvolní stavidla Petrákově psychické poruše. Potkal jsem pár lidí, kteří mi třeba řekli jedinou větu, a pak už jsem se s nimi nesetkal. Uvedu příklad. Podílel jsem se na laboratorní práci týkající se imunologie. Ten profesor, který úkol vedl, měl na stěně papír a na něm jednoduchý text: Zklamán? Ano. Odrazen? Někdy. Poražen? Nikdy. Díval jsem se dlouho na ta slova. Profesora už nevidím, ale ten text ano.

Je symbolika zelené barvy ve Střípku malachitu náhodná, nebo naopak účelná? Hrají barvy ve Vašem životě zvláštní význam?

Zelená je barva laskavá, vlídná, uklidňující. Právě ten protiklad zelené a události, okolo níž se příběh točí, je tím kontrastem. Malachit má, pro své vlastnosti, v příběhu svůj význam jednak symbolický jako znak Giny a také v podobě materiální. To zde rozvíjet nebudu, ponechám něco čtenářům. Barvy určitě mají význam. Lidé si různě vymalují byt a právě volba barvy jejich vozu také o něčem vypovídá. Dokonce člověk vystupuje a kráčí jinak, má-li na sobě šedivé nevýrazné oblečení nebo jasné teplé a zářivé barvy. Myslím, že barvy mají v našem životě význam.

Vaši čtenáři Vás mohou sledovat na facebooku nebo Vašich webových stránkách , kam velmi často vkládáte kratší příspěvky, fejetony nebo zamyšlení na svůj blog.Jak je pro Vás tato komunikace důležitá?

Je to otevřené okno do mlhy. Volám tam a věřím, že někdo tam je. Nevím kdo. Jsem proto rád, když odtud zaslechnu hlas, který komunikuje. Považuju ty lidi v mlze za své blízké, aspoň tomu věřím. Zatímco knihu bych přirovnal k divadelnímu představení, kde v hledišti sedí lidé a sledují nějaký připravený děj, mé povídání z uvedených stránek je rovno spíše přátelskému oslovení na ulici. Vlastně i v tom pomyslném hledišti sedí lidé, tedy čtenáři, ve tmě. Při setkání s přáteli je to jiné, lze otevřít téma vlastně jakékoli. To se ví, že jsem rád, když někdo z té mlhy vystoupí a odpoví na ten můj pozdrav.