Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Záhy po nastolení komunistického režimu se vynořily představy, že ani filmové studio Barrandov se nijak neodlišuje od běžných továren, vždyť i v něm se přece vyrábí zboží. Vzápětí převážila víra, že je zbytečné natáčet desítky filmů, z nichž mnohé budou mít špatnou jakost – stačí přece, aby se do výroby dostaly jen ty zaručeně dobré. Nejen o takových zhůvěřilostech, ale také o lecčems jiném pojednává Petr Szczepanik v knize TOVÁRNA BARRANDOV, poskládaná z příspěvků již dříve publikovaných v tuzemských i zahraničních časopisech. Zabývá se v ní vztahem mezi filmaři a komunistickou mocí, vlastně až do jejího pádu koncem roku 1989.

Hned v úvodu si autor vymezuje pole působnosti: „Když skončila druhá světová válka a filmový průmysl byl zestátněn, mohlo se zpočátku zdát, že filmaři se konečně zbaví všech nepříjemných omezení, která s sebou neslo spojení soukromého podnikání a tvůrčí práce, a že jakmile získají výrobní prostředky pod svou kontrolu, budou moci konečně realizovat své vytoužené umělecké vize. Jenže stát nechtěl osvobodit filmaře zpod jha kapitalistů. Chtěl film především využít k politickým cílům.“ Tento přístup platil po celou existenci komunistického režimu, který každé dílo narušující jeho (sebe)prezentaci, jednoduše zakázal.

V osmi kapitolách se Szczepanik zabývá produkčními otázkami v podmínkách řízené a plánované výroby, což samozřejmě platilo též pro Barrandov (i další studia). Na ploše bezmála půlstoletí přibližuje jak jednotlivé, navenek závazné koncepty, tak změny jednou k lepšímu, jindy k horšímu, k nimž průběžně docházelo. Nejprve rozebírá nastolený způsob produkce, poté se zabývá fungováním tvůrčích skupin a kolektivů ve smyslu kolísání mezi dramaturgií a producentstvím. Přínosná je část zkoumající postavení a pracovní podmínky výrobních štábů, autor se dotkne jak genderové skladby zaměstnanců, jak platových podmínek jednotlivých „tvůrčích pracovníků“.

Objevná zjištění nalezneme v týkající se filmařského (mikro)světa a vlivu komunistů v něm. Vážně se požadovalo, aby filmaři „nenosili nos nahoru“ a nevyvyšovali se nad ostatní pracující. V tomto kontextu je mimořádně podnětná studie o emblematickém komunistickém režiséru 50. let Vladimíru Vlčkovi. Tento zanícený hlasatel stalinismu (je podepsán např. pod filmem Zítra se bude tančit všude), jenž posléze přesedlal na ryze únikové projekty (česko-francouzská koprodukce V proudech), byl nakonec kvůli své prchlivosti, intrikaření a nadutosti vyobcován z filmařské komunity, načež emigroval na tolik odsuzovaný Západ. Szczepanik tak napsal vlastně jediný směrodatný text, který z časového odstupu hodnotí tvorbu i problematickou osobnost tohoto tvůrce.

Cenné jsou stati, probírající genezi scénáře, který zejména v 50. letech procházel početnými fázemi i schvalovacími řízeními, až se mnohdy změnil k nepoznání, případně nebyl vůbec realizován. Vždyť se rozlišoval ideový náčrt, námět, synopse, filmová povídka, literární a v posledku technický scénář, určený ke zfilmování. Zpravidla názorné příběhy, které scénáristé zpracovávali, využívaly nejen osvědčených žánrových schémat, ale současně se podřizovaly politické kontrole a jejím požadavkům. Profesní um tvůrců - v první řadě režisérů - však zajišťoval, že i v těch nejsložitějších obdobích - třeba počátkem 50. let - vznikaly divácké oblíbené filmy, zpravidla komediálního zacílení, které dodnes přitahují diváky, byť nyní jen televizní (Císařův pekař, Dovolená s Andělem, Pyšná princezna).

Filmové dílo je dílem v zásadě kolektivním: jeho konečnou podobu samozřejmě nejvíce ovlivňuje režisér, avšak ten se musí opírat o herce a členy štábu, musí je usměrňovat a vést k souladu se zastřešujícími záměry. Szczepanik si samozřejmě všímá rozdílů mezi poměry v zestátněné kinematografii a řekněme zvyklostmi panujícími v hollywoodské „továrně na sny“. Szcuzepanik také dokládá, jak se nejen tvůrci, ale i vedoucí pracovníci pokoušeli odpoutat se od direktivních zásahů ministerstva kultury i stranických intervencí. Popisuje, jak divácky nejpřitažlivějším segmentem filmové tvorby bývaly veselohry, které přitahovaly nejvíce diváků. A nebylo rozhodující, zda se jednalo o komedie agitační, potažmo budovatelské, nebo zda převážily parodie úspěšných západních žánrů, případně úsměvné příběhy ze všedního života. Občas na komedie dopadlo podezření, že příliš zesměšňující stávající režim a skončily v trezoru (Konec jasnovidce, Tři přání, Skřivánci na niti).

V závěru Szczepanik dovozuje výlučnost filmařského světa: „Filmaři tradičně patří k těm nejviditelnějším a neprivilegovanějším společenským skupinám s jasnou kolektivní identitou. Sami sebe vidí jako do značné míry uzavřenou komunitu se specifickým životním stylem.“ Není snadné se mezi ně zvenčí dostat, jak se o tom za minulého režimu přesvědčili i vykonavatelé komunistické kulturní politiky. Přesto se i filmaři museli podřizovat vnějšímu diktátu, mimo jiné vinou těch, kteří svou kariéru spojili s členstvím v komunistické straně.

Petr Szczepanik: Továrna Barrandov. Svět filmařů a politická moc 1945-1970.
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2016. 418 stran.
Hodnocení: 100 %

Foto: kniha