Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Prózy Arnošta Lustiga, zpodobňující rozličné podoby holocaustu i jeho následků, už několikrát posloužily jako námět pro film (Démanty noci, Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, v televizi Modrý den). Nejnověji se mezi ně zařadila Colette. Lustig tuto novelu vystavěl na mravním dilematu: židovská dívka původem z belgických Antverp totiž přežívá osvětimské peklo (konkrétně v přídatném táboře Birkenau) jen díky rozmaru tamního velitele, jenž si ji vybral jako sexuální otrokyni.

Zatímco Lustig učinil centrem vyprávění právě Colette a příběh směřuje hlavní k ní, režisér Milan Cieslar toto rozvržení přetočil. Ústřední postavou se tak naopak stává jeden z tamních vězňů Vili, jenž se do Colette zahledí a spolu pak prožívají před Němci tajený milostný románek navzdory všem hrůzám, dějícím se v těsné blízkosti i jim samotným. Colette se tak proměňuje v prvek ponejvíce trpný, bezmocný, vystavený šikaně i nepředvídaným náhodám, bezmezně pokorný a obětavý.

Colettu představuje u nás neznámá Clémence Thiolyová dosti bezbarvě, jakoby unyle a bez potřebné výraznosti. Lépe vychází Vili, jemuž Jiří Mádl vtiskl více odhodlání a snahy nezradit své bližní, vtělené do nezištné, jakoby absolutní lásky, která Vilimu velí dívku v nouzi nikdy neopustit. Což dokládá zejména odmítnutá šance utéct, když se k němu Colette přidat nemohla. Též vylíčení samolibého, bezcitného, v lecčems až sadistického velitele tábora (Eric Bouwer) nevybočuje mimo očekávatelnou mez. Zato některé vedlejší postavy (kápo Andreje Hryce, vězeň hudebník Ondřeje Vetchého, Colettiny dozorkyně, jak je ztvárnily Helena Dvořáková a Zuzana Mauréry...) se mohou pochlubit daleko sytější kresbou, zejména Hryc svého hrdinu obdařil jak drsným, snad až neutrvalým zevnějškem, tak bezmála něžnou obětavostí.

Základní milostná zápletka, zpodobňující trochu mechanicky dvě protikladné tváře sexu, jak toho vynuceného, tak oddaně přijímaného, zjevně čerpá z melodramatických klišé, toliko zasazených do výlučného prostředí - podobně jako je tomu v jiném vězeňském dramatu Kousek nebe. Jistěže lze přijmout základní sdělení o horoucí lásce, která může vykvést kdekoli, i uprostřed nebetyčných hrůz, avšak poněkud ji sráží romantické, dojemné opracování, protože mezi vězni na životě věčně ohroženými měly sexuální vztahy (samozřejmě přísně zapovězené) především rozměr krátkodobého tělesného vybití.

Co na filmu oceníme nejvíce, že jeho až mrazivě názorné postižení proslulé "továrny na smrt" s vévodícími komíny, z nichž se ustavičně valí černavý dým. I zásluhou kameramana Marka Jíchy se podařilo vylíčit všední dny Osvětimi, ustavičný chlad a zavlhlost, nekonečné řady střežených baráků a nekončící třídění věcí, které si lidé s sebou přivezli. A také si stačí povšimnout málokdy spatřeného, zato průběžně slýchaného vězeňského orchestru, jenž ustavičně hraje vídeňské valčíky a jiné populární skladby.

Do tohoto celkového kontextu jsou zasazeny jednotliviny: spatříme mučené či popravované nešťastníky, uvidíme, jak Vili společně s dalšími otevírá kufry a třídí věci v nich uložené, jak Colette pracuje v dílně, hledajíc peníze či šperky ukryté v šatstvu. Cieslar ukazuje, jak vykonávaná práce - ať je jakákoli - rychle zevšední, až přestane být vnímána, ale přitom se vyhýbá všemu, co s oběma hrdiny bezprostředně nesouvisí, co přesahuje jejich osobní zkušenost. Proto nikdy nespatříme, jak Němci naháněli nic netušící oběti do plynových komor vydávaných za sprchy.

Uplatněný pohled je krevnatý, s náběhy k expresivitě, bez pochyb oslovuje působivým evokováním každodenních, a proto jakoby zevšednělých hrůz, třebaže se v doslovném zpodobňování násilí nevyžívá (viz brutální tresty, které na Viliho několikrát dolehnou). Musím ocenit inscenační dovednost ve zprostředkování této všednosti, nenarazíme ani na jedinou stopu nějaké křečovitosti. Vyhýbá se jednostranným odsudkům, když zachycuje složité postavení kápů, když ukazuje, že v krajně těžkých podmínkách kvetla šmelina, i když za ni v případě dopadení hrozilo zastřelení.

Lidský život ztratil v Osvětimi jakoukoli cenu, samotní vězni se proměnili v pouhá odosobněná čísla, která měli vytetovaná na předloktí. Avšak vzájemná solidarita a ochota pomoci dokázala ledasco překonat (byť nikoli bez úzkých osobních vazeb na ty "správné" lidi, jak si takříkajíc mimoděk uvědomíme). Ideu vzájemnosti podporuje také Atli Örvarsson, když do majestátně znějících melodií (s převahou smyčců) vkládá až zoufalou touhu člověka přežít.

Jedinou, zato vážnou výhradu mám k užití jednojazyčného dabingu, ať již českého nebo anglického, který zavinil znevěrohodnění celého příběhu, když přiměl veškeré postavy, aby mluvily týmž jazykem (zazní tu jen několik slov v jiných jazycích). To, že zmizela původní jazyková rozrůzněnost, ubírá filmu na autenticitě.

Ještě tíživěji ovšem dopadá dabing na zarámování celého příběhu, které zcela selhává, režisér jako by se propadl do nějakého podřadného rodinného seriálu. Toto zarámování se odehrává o více než čtvrtstoletí později v New Yorku a zachycuje zestárlého Viliho (Daniel Brown), jehož syn se chystá na svatbu, jak spisuje román o Colette.

Takže celou osvětimskou linii lze vnímat jako běh jeho vzpomínek, občas protismyslně okořený Colettinými mžitkovými evokacemi šťastného předválečného období. A bezradný hlas Jiřího Bartošky, marně hledající vstup do Viliho nitra, v němž bolest nepolevila ani po letech, dokonává dílo zkázy, zanechává zážitek vskutku trýznivý. Tematicky závažný a většinou sugestivní snímek tak zbytečně ztrácí výpovědní věrohodnost.
3.9.2013, Jan Jaroš

Colette
Česká republika/Slovenská republika 2013, 125 minut
Námět: Arnošt Lustig
Scénář a režie: Milan Cieslar
Spolupráce na scénáři: Arnošt Lustig, Ladislava Chateau
Kamera: Marek Jícha
Hudba: Atli Örvarsson
Hrají: Clémence Thioly (Colette), Jiří Mádl (Vili), Eric Bouwer (velitel tábora), Andrej Hryc (kápo), Daniel Brown (zestárlý Vili), Helena Dvořáková, Zuzana Mauréry, Michal Dlouhý, Ondřej Vetchý, Miroslav Táborský, David Suchařípa, Barbora Kodetová, Václav Chalupa, Ivan Franěk, Pavel Rímský
Distributor: Bioscop, premiéra 12. září 2013
Hodnocení: 60%

Foto: Bioscop