Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jubilejní 20. ročník Mezinárodního filmového festivalu Febiofest skončil v hlavním městě vyhlášením vítězného snímku sekce Nová Evropa. Stalo se jím britské nezávislé drama Rozbitý svět (Broken) od debutanta Rufuse Norrise, který vypráví příběh dospívání mladé dívky na londýnském předměstí v prostředí bohatém na sousedské konflikty a dysfunkční rodinné vztahy. Mezi hosty festivalu v uplynulém týdnu patřili mimo jiné ikona polského kina morálního neklidu Krzysztof Zanussi, rakouský režisér Ulrich Seidl, americká herečka Geraldine Chaplin nebo proslulý režisér hudebních komedií Richard Lester. Při vší úctě k těmto osobnostem jsme do naší rekapitulace zařadili pět filmových vrcholů (doplněné o názvy festivalových sekcí), které trochu nezaslouženě zůstaly stranou zájmu. Demokraticky jsme vybrali jak odlehčené satiry na minulou či dnešní společnost, tak radikální díla s alarmujícím obsahem.

Sexmise (Pocta: Jerzy Stuhr)

Legendární polskou satirickou dystopii navštívily před třiceti lety ve východním bloku desítky milionů diváků. Letos ji Febiofest promítal u příležitosti návštěvy Jerzyho Stuhra, který v Praze převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Polský herec a režisér, kterého mohli čeští diváci loni vidět v roli vatikánského tiskového mluvčího ve filmu o nervově zhrouceném papeži Habemus papam, hraje v Sexmisi postavu Maxe, který se zúčastní vědeckého experimentu: on a jeho kolega se nechají zmrazit, aby se za tři roky probudili jako „živý důkaz vítězství lidského myšlení nad zákony přírody“. Budoucnost pro ně ovšem připraví několikeré překvapení: Země je neobyvatelná, všichni muži vyhynuli, světu pod zemí vládne něžné pohlaví a všechny ženy se navzájem oslovují „sestrami“. Režisér Juliusz Machulski, přezdívaný „polský Spielberg“, spouští příběhem o přítomnosti mužského elementu v ženském světě řetězec nejšťavnatějších metafor života v reálném socialismu včetně ideologických floskulí, iluzí pokroku, přepisování historie a záliby v disciplíně a militaristické uniformitě. Tvůrcům se povedlo vtipně využít i tak tragické epizody z komunistické minulosti, jakými bylo například stalinské rozkulačování - to když oběma zástupcům „svrhnutého pohlaví“ pro jejich nepřizpůsobivost hrozí buď likvidace, nebo přeměna na ženy.

Velký večer (20 let Febiofestu)

Satirická komedie číslo dvě - a tentokrát ze současnosti. Autorské duo Benoît Delépine a Gustave Kervern, které se před čtyřmi lety proslavilo snímkem Louise-Michel, opět dokázalo rozčarování z dnešního kapitalismu vtělit do neskutečně vtipného a anarchisticky podvratného díla a přesvědčilo o svém mimořádném talentu pro glosování úlohy pracujícího člověka v podmínkách divoké honby za ziskem a ekonomické nestability. Dějištěm příběhu je tentokrát obchodní zóna na periferii, kde dojde k nečekanému spiknutí mezi Notem, punkovým povalečem a nepřítelem systému, a jeho bratrem Jean-Pierrem, který se stane obětí krize poté, co přijde o práci v obchodě s matracemi a apatičtí konzumenti v nákupním centru nereagují ani na jeho „benzínový“ pokus o sebevraždu. Revoluce se tentokrát nerodí v hlavách intelektuálů, ale je trochu tragikomicky dílem dvou společenských vyvrhelů, a přesto ani diváci, kteří si dosud rádi hýčkají svoje konzumní návyky, nejsou vůči jejímu vábení úplně imunní. Případným novomanželům předají Delépine a Kerven ústy postavy bankovního úředníka nedocenitelnou zkušenost: otevřít si společný účet je prý blbost, protože láska potřebuje tajemství. Anarchistickou komedii Velký večer lze bez rozpaků zařadit mezi nejvtipnější snímky roku.

Lucía, a co pak (Latinskoamerické panoráma)

Existuje dost filmů, v nichž se objevuje násilí, ale jen hrstka těch, které si troufají studovat jeho povahu. Loňský vítěz sekce Un certain regard na festivalu v Cannes od mexického režiséra Michela Franca nazvaný Lucía, a co pak – přestože v něm žádná postava jménem Lucía nevystupuje – nabízí ve sledu nehybných, leč autentických záběrů nekomentovaný pohled na mechanismus násilí. Puberťačka Alejandra a její otec se přestěhují do nového bydliště v Mexico City. Noví spolužáci dívku ochotně přijmou mezi sebe a ochotně jí dávají spoustu cenných rad, například ohledně toho, jak obejít test na drogy, které škola provádí studentům. Ničím neobyčejné dospívání ovšem vezme za své v okamžiku, kdy se školou plnou chytrých telefonů začne šířit video, které Alejandru zachycuje při sexu s třídním krasavcem, a zhrzené spolužákyně se jí začnou surově mstít. Před diváky se tak rýsuje otřesný zážitek, kdy je Alejandra terčem ponižování a šikany, které kulminují s její neschopností bránit se. Zneklidňující snímek natočený s obdivuhodnou formální střídmostí (žádné pohyby kamery ani zoomování, zato precizní práce s mizanscénou) svoji společenskou důležitost umocňuje i zobrazením liknavosti a bezmocnosti institucí při řešení bezpráví.

Snílci (Pocta: Jeremy Thomas)

Úkolu připomenout dnešním divákům příběh rozhněvaných mužů a žen z přelomu 60. a 70. let a současně natočit autobiografii o vlastní cestě k filmové kariéře se ve svém nejnovějším snímku Something in the Air zhostil francouzský tvůrce Olivier Assayas, ale popravdě řečeno si větší pozornost zaslouží drama Snílci legendárního režiséra Bernarda Bertolucciho z roku 2003 s Michaelem Pittem, Evou Green a Louisem Garrelem. Na Febiofestu se promítala prodloužená „režisérská verze“ filmu. Americký student Matthew přijíždí v roce 1968 do Paříže a na demonstraci na podporu Henriho Langloise, ředitele francouzské Filmotéky, potkává sourozence Thea a Isabelle. Všichni tři tráví čas v pařížském bytě Theových a Isabeliných rodičů, kde se oddávají diskusím o filmu a proti buržoazní morálce revoltují volnou láskou a hraním obscénních her. Pro jedny jsou zobrazovaná nahota a neortodoxní podoby sexuality lacinou snahou šokovat a symptomem upadajícího génia, pro druhé představuje styl života ústřední trojice kulturní revoluci, která získala koncem 60. let podporu tisíců mladých nonkonformistů. Bertolucci navazuje na odkaz studentského radikalismu a jeho film je nutné chápat jako podvracení každodennosti a exkurz do experimentace nových životních forem, a především pak jako znamenitou poctu klasikům kinematografie.

Na dřeň (Panoráma světového filmu)

Jedno z „diváčtějších“ dramat letošního Febiofestu natočil francouzský režisér Jacques Audiard, autor oceňovaného Proroka z roku 2009. Náhodné setkání namakaného vyhazovače Aliho a cvičitelky kosatek Stéphanie by nejspíš vyšumělo do ztracena, kdyby do života Stéphanie nezasáhla tragédie a jedna z jejích cvičenek ji po představení v akvaparku neukousla obě nohy. Ona hledá prostřednictvím Aliho živočišnosti chuť vrátit se do života, on nachází ve Stéphanie oporu při neoficiálním provozování bojových sportů, kde se díky různým ilegálním sázkám dají vydělat slušné peníze. Snadno přístupný, leč výborně zrežírovaný snímek se spoustou silných momentů zaujme digitální amputací nohou i hereckým výkonem Marion Cotillard, stejně jako nepříliš známého, ale neméně přesvědčivého Matthiase Schoenaertse. Melodrama Na dřeň o kosatkách, sázkách, pěstních soubojích a „operativní připravenosti“ (alias OP, jak praví Ali) na lásku bude mít v českých kinech premiéru 28. března.

Zdroj foto: febiofest.cz