Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Za neutuchajícího rachotu svatých motorů jsme se s Festivalem francouzského filmu rozjeli z Paříže do větrné Bretaně. Režisér snímku Proti větru Jalil Lespert se nás pokusil ovanout tíživou melancholií, nám se však zastesklo po Manhattanu a filmech Woodyho Allena. Ještěže režisérka a Allenova ctitelka Sophie Lellouche ví jak natočit vkusnou a inteligentní romantickou komedii.

Adaptace románu Oliviera Adama Proti větru líčí život znouzespisovatele a otce dvou dětí Paula Anderena (Benoît Magimel), jenž se pokusí znovu nalézt duševní klid poté, co mu uteče žena a neobjeví se ani během policejního pátrání. Sbalí se a odjede s dětmi do Saint-Malo v západofrancouzské Bretani, kde vyrůstal. Na začátku nové kapitoly Paulova života mu pomáhá jeho bratr Alex, který mu nejenže dohodí práci, ale také je jeho dětem tu a tam náhražkou za zmizelou mamku. Paul má poměr s jednou ze svých žaček v autoškole a v noci ještě k tomu mívá záhadné telefonáty od neznámého volajícího, který se nikdy nepředstaví. Zachmuřený výraz mizí z tváře hlavního hrdiny jen v okamžicích, kdy narazí na trestaného muže, který jej kdysi stěhoval a je policií považován za zlého člověka, anebo když mu hlavou protékají vzpomínky na svou stále nezvěstnou ženu.

Audrey Tautou, která hraje Paulovu ženu Sarah, je do filmu obsazena jen kvůli prologu a několika flashbackům, takže její herectví můžeme obdivovat dohromady sotva čtyři minuty. O Paulovi nevíme, jestli je dobrý nebo špatný spisovatel, jeho kariéra se nikam neposouvá. Víme jen, že v plnění rodičovských povinností se neustále zlepšuje, což ale není vyloženě nezbytné, protože mezi jeho dětmi panuje jakási hřejivá sourozenecká vzájemnost a umění čelit ne zrovna přátelskému osudu i bez žalem souženého tatínka. Nijak emotivně na mě nepůsobí ani motivy jako astmatická dcera, alkoholovým odérem prostoupené vzpomínání na umírajícího otce a taky ustavičné naznačování, že všechny vedlejší postavy musí být v kontrastu k Paulovi „kam vítr, tam plášť“. Jedinou částí příběhu, kdy jsem měl pocit, že jde ústřední postava opravdu proti větru, byla Paulova duchapřítomná pomoc sociálně vyloučenému stěhovákovi. Film Proti větru je typicky nezvládnutou adaptací literární předlohy, která pozbývá vrstevnatosti a musí se opírat o jednoduchou psychologii postav, fotogenické lokace a tklivou hudbu. Závěr neobsahuje rozuzlení, ale spíše naplnění počátečních obav, a scéna, v níž má průtrž emocí propuknout naplno, je snímána z nezúčastněné dálavy.

Melancholického nadýmání se naopak vyvarovala v komedii Paříž-Manhattan režisérka Sophie Lellouche. Ta natočila příběh o sympatické mademoiselle Alici, která v patnácti letech viděla první film od Woodyho Allena a od té doby z něho čerpá inspiraci pro život. Rozhodně nemíní chodit s někým, kdo například tvrdí, že mu konec Manhattanu připadal nudný. Než Alice převezme rodinný podnik (lékárnu v Paříži), pokouší se seznamovat s muži, ale srdce všech fešáků kupodivu získává její sestra Hélène. Vedle prodeje léků Alice ještě půjčuje zákazníkům dvdéčka s Allenovými filmy, protože věří, že jim mohou změnit život. Když se po odchodu z rodinné oslavy dá do řeči s instalatérem alarmů Victorem, okamžitě ji překvapí, že v životě neviděl ani jeden Woodyho film. Ale jelikož má v jejich seznámení prsty i Alicin pečující otec, cesty Alice a Victora se znovu a znovu protínají a oba jsou „nuceni“ spolu zažít různá dobrodružství.

A teď to nejlepší: živý Woody Allen se ve filmu skutečně objeví. Fakt! Hraje v něm asi posledních deset minut a nenápadně posune příběh k čistému happy-endu. Nevím, jestli s ním režisérka Lellouche konzultovala svoji verzi „allenovky“, ale hlavní prvky jeho tvorby si osvojila znamenitě: od základů nihilismu po maximální ohleduplnost vůči svým postavám, mezi nimiž ženy nekejhají jako podškubané husy, ale chovají se jako bytosti hodné obdivu a uznání. Alice Taglioni v roli Alice navíc umí být přirozená a z jejích soukromých rozhovorů s manhattanským intelektuálem čiší přesně ten druh upřímného životního pesimismu, jaký fanoušci a fanynky Allenových filmů určitě dobře znají. Komedie o hledání štěstí a lásky skrze konverzační nenucenost je – pravda – cosi, co ve francouzském filmu nejsme moc zvyklí hledat, ale umění vyprovázet naše hroutící se představy o ideálním životě humorem a ironií se můžeme přiučit od kohokoli. A „allenovskou“ múzou nepolíbení diváci a divačky si snad po zhlédnutí Paříže-Manhattanu najdou cestu i k Allenovým tvůrčím vrcholům, které komedie Sophie Lellouche připomíná dvěma ukázkami.

Proti větru / Des vents contraires
Drama
Francie / 2011
Režie: Jalil Lespert
Scénář: Olivier Adam, Jalil Lespert
Hrají: Benoît Magimel, Audrey Tautou, Antoine Dulery, Ramzy Bedia, Isabelle Carré, Marie-Ange Casta
Stopáž: 91 minut
Premiéra v ČR: 29. 11. 2012
Distributor: D-Cinema
Hodnocení: 40 %

Paříž-Manhattan / Paris-Manhattan
Komedie / Romantický
Francie / 2011
Scénář a režie: Sophie Lellouche
Hrají: Alice Taglioni, Patrick Bruel, Marine Delterme, Louis-Do de Lencquesaing, Woody Allen
Stopáž: 77 minut
Premiéra v ČR: rok 2013
Distributor: Film Europe
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto: festivalff.cz