Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Komedie 2 dny v Paříži, známá rovněž z televizního uvedení, zachycovala, jak americký milenec Francouzky Marion byl pro neznalost jazyka i odlišné mentality zcela ztracen v jejím rodném městě. Ve volném pokračování 2 dny v New Yorku, které nyní přišlo do kin, se přesouváme do Ameriky. Film vypráví o tom, jak se Marion, nyní již svobodná matka s malým děckem, pokouší uchytit jako fotografka v New Yorku a má navíc jiného milence - černocha Minguse, též obdařeného potomkem. Vedle rodinných nesnází však vskutku netušené trable zaviní její francouzští příbuzní, kteří ji s tatínkem v čele přijeli navštívit.

Režisérka Julie Delpyová opět hlavní úlohu, postavu v rozhlase zaměstnaného Minguse, svěřila Chrisu Rockovi. Opět staví na konfrontaci rozdílných životních stylů i narůstajících vztahových krizí. Hned na letišti propukne malér, když si hluční a sebestřední Francouzi chtěli propašovat početné salámy - a později vypuknou potíže kvůli marihuaně bezelstně kouřené na veřejnosti. Avšak nic z toho se nestává výraznějším předmětem zájmu (jak kdysi dávno tomu bylo v italské komedii Mortadela). Důležitější je, jak toto všechno vnímá právě Marion.

Spatříme, jak se složitě sžívá s psychicky nevyrovnanou sestrou, jejím lehkomyslným přítelem i vlastním, snad až přespříliš robustním, ba výstředním otcem (hraje ho skutečný režisérčin otec Albert Delpy). Vpád obtěžujících, neomalených příbuzných připraví Marion a Minguse o soukromí, děsí je třeba, co mohou provozovat s jejich zubními kartáčky v koupelně, odkud se linou podezřelé zvuky. Příznačné je, že se jim přestává dařit, aby vychutnali stále vzácnější intimní chvilky, i když je může vyrušovat třeba též instalatér nebo přesmíru pozorní sousedé, když se Marion při spršce výtek ohledně "zločinných cizinců" rozhodla předstírat mozkový nádor.

Julie Delpyová zaujme nejen jako představitelka ústřední postavy, která se ustavičně, ale ne příliš úspěšně pokouší smiřovat a slučovat dva rozdílné světy, ale i jako autorka příběhu, sice přesmíru roztěkaného, ale přesto naplněného vtipnými, mnohdy lamentujícími postřehy. Ty vtělila zejména do početných dialogů (zvláště mezi Marion a Mingusem), které s duchaplnou nadsázkou řeší nekonečný řetězec potíží. Přes zdánlivě zklidnělou a vyrovnanou povahu i Marion občas ovládají iracionální ataky, jak se ukáže zejména v rozmluvě s výtvarným kritikem, jenž navštívil její výstavu - postupně a navzdory až lísavým předsevzetím ji začíná jakoby ovládat představa odmítavého textu a na překvapeného znalce vychrlí až agresivně svá traumata a podezírání.

Často bezmocně omlouvavé či rezignované promluvy se přitom svým uspořádáním i rozloženými akcenty, třeba o sexuálních potřebách stárnoucí ženy, blíží půvabu komedií Woodyho Allena, rovněž odečítáme tady jisté smolařství, prosakující odevšad navzdory nejlepším úmyslům. Přítomnost Minguse, posléze žádajícího odchod příbuzných z bytu, dotváří obraz vyděšené puritánské Ameriky, stále více šokované evropskými způsoby. Jazykové bariéry - stejně jako v prvním filmu - i tady vedou k trapným nedorozuměním, která dlouho trpělivý a pokorný muž mlčky polyká, než vypění v rozhodném protestu.

2 dny v New Yorku předkládají napěněné, lehce plynoucí vyprávění, které občas nabídne i mírné výrazové ozvláštnění, zvláště v podobě jakési rapidmontáže, rychlého střídání záběrů, ať již rytmicky podřízené hudebnímu doprovodu (například dokumentární spleti projíždění nočním městem) či nikoli, jak tomu bylo ve stručné rekapitulaci, jak se Marion zdrcená milostnými nezdary zamilovala do vstřícného Minguse, ochotného pozorně naslouchat jejím steskům. Jiným nápadem jsou Mingusovy groteskně dotčené i nadějeplné rozmluvy s portrétem amerického prezidenta Obamy, který tu zastupuje jakousi úspěšnější většinu.

Snadno si povšimneme, že místy až rozmarná nadsázka, vtipně přibližující rozkolísané hrdinčino sebevědomí, obsahuje množství nahořklých podtónů. Ty naznačují, že uplatnění v Americe, kde vnější úspěch (viz Marioninu fotografickou výstavu) se stává rozhodující metou, není pro Evropany vždy nejschůdnější motivací. Zbývá dodat, že oba filmy, pařížský i newyorský, tvoří podnětný diptych, vnímavě zkoumající protiklady mentalit i z toho plynoucí (často nenaplněná) očekávání. A Delpyová prokázala jak znalost problému, tak filmařský um, ať již stála za kamerou či před ní.

2 dny v New Yorku (2 Days in New York)
USA/Francie 2011, 91 minut
Režie: Julie Delpyová
Hrají: Julie Delpyová, Chris Rock, Albert Delpy, Alexia Landeauová
Český distributor: EEAP
Premiéra: 31. května 2012

Hodnocení: 80%
Foto: EEAP