Kultura21.cz

Ondřeje popisovali lidé různě. Zaujaly je jeho polodlouhé, lehce vlnité vlasy barvy mléčné čokolády, azurově modré oči s výrazným žíháním duhovek nebo drobná, štíhlá postava. Jedna charakteristika ale zazněla vždy, a sice že je to samotář nebo introvert. Raději si povídal se stromy než s ostatními lidmi. Připadalo mu, že neumějí naslouchat a vlastně ani nemají, co říci. Úplně nejraději sdílel své pocity s pařezy. Měl dojem, že zaschlé krůpěje smůly vstřebávají jeho trable a ty putují přímo do kořenů a dál do půdy. Celý les mu najednou rozuměl.

   To byl hlavní důvod, proč vděčně přijal pozici strážce v chráněné krajinné oblasti. Jeho matka ho velmi ráda zasypávala dotazy na budoucí snachu a vyčítala mu, že v lese se jí asi dočká těžko, ale to ho netrápilo ani v nejmenším. Vlastně mu vyhovovalo, že ta korpulentní dáma, jejíž největší zálibou bylo tvarování gauče do dokonalého protipólu jejího pozadí, nejevila žádný zájem ho v práci navštívit. Letní měsíce sice přinášely jisté nepohodlí ve formě otravných turistů, ti ale s posledními listy vyklízeli prostor a on byl konečně sám.

   Zima nabírala na síle a on se s úsměvem na tváři procházel, kontroloval a opravoval odpadkové koše, ochrany mladých stromků před zvěří, doplňoval seno, sůl a kaštany do krmelců. Nohy ho zábly a chlad mu zalézal za límec bundy. Přitáhl si ho až ke krku a přidal do kroku. O kamenné schody správcovské budovy oklepal směs bláta a prvního sněhu a vpadl dovnitř. Tma přicházela každý den o chvilku dřív, Ondřejova pečlivá rutina sestávající z vaření večeře z mraženého polotovaru, kontroly záznamů z fotopastí a následného sledování nekonečného seriálu, mu bránila, aby pociťoval nudu nebo dokonce osamění. Někdy s lehkou nevolí poslal několik fotografií klidného lesa obestírajícího se mlhami a ukládajícího se k zimnímu odpočinku svému nadřízenému. Ty se záhy ocitly na některé ze sociálních sítí a Ondřej zhnuseně pozoroval, jak k nim přibývají neosobní srdíčka a zdvižené palce. Cítil za každým z nich otráveného muže nebo ženu trůnící na gauči nebo toaletě a nechtěl, aby je jeho fotky vytrhly z letargie. Nechtěl, aby snad dostali nápad, že by něco takového chtěli vidět na vlastní oči. V tom zazvonil telefon a on se ani nemusel podívat na obrazovku, aby věděl, že volá jeho matka. Zhluboka se nadechl a stisknul přijímací tlačítko.
   „Proč to tak dlouho nezvedáš?“ nezklamala ho žena. Položil telefon na stůl a poslouchal ji na půl ucha. Ondřejova matka v sobě živila utkvělou představu, že pomáhá lidem svými telefonáty. Dokud žili její rodiče, každý den s nimi hodinu hovořila. Což vedlo zejména k tomu, že si její rodiče mysleli, že je osamělá.
„Takhle mi nikdy vnoučata nedáš,“ slyšel jednu z tradičních obav následovaných radami zahrnujícími seznamky a změnu práce. Ondra jen kroutil hlavou.
„Třeba ani žádnou ženu potkat nechci,“ popíchl ji, ale zároveň věděl, že je v této větě zrnko pravdu.
„Ty jsi homosexuál?“ pokračovala, to už ale Ondřej poslouchat nechtěl. Odešel si uvařit hrnek čaje a přidal do něj panáka rumu. Muži ho nepřitahovali, ale nechtěl nikomu vysvětlovat, jak moc jsou pro něj lidské bytosti banální a nudné. Tušil, že to nepochopí. Ani matka, ani ostatní. Raději se vrátil k fotopastem, ty byly umístěny mezi skalisky obklopující říčku protékající parkem. Krátká videa, která se zaznamenávala po aktivaci pohybem, zůstávala ukrytá na paměťových kartách, on se však musel ujistit, že je všech pět přístrojů aktivních. Blikající červená kontrolka mezi čtyřmi netečně zelenými znamenala, že má další den o práci postaráno.
„Sakra, zase je to ta těsně za mostkem, to už je po několikáté,“ podivil se.
   Ráno posnídal dva tousty s kečupem, máslem a eidamem a šest cherry rajčat jako obvykle, přes podvlíkačky natáhl pevné pracovní kalhoty a péřovou bundu zapnul až ke krku. Kráčel cestičkou vlnící se podél potoka, po jeho pravé straně les postupně houstnul, koruny smrků se zvedaly a daly tak prostor akátům a jiným keřům. Jehličky pokrývala námraza v silné, jiskřivě bílé vrstvě a Ondřej musel pečlivě volit každý krok, aby ho kluzký povrch nesvezl přímo do mrazivé vody. Přešel úzkou dřevěnou lávku a zachytil se rozložitého kamene, který ho zastudil do prokřehlých prstů i přes tenké rukavice. Vytáhl se nahoru a přidržujíc se kamenů porostlých mechem a nízkých větví stoupal mezi zdánlivě neproniknutelná skaliska. Past, která vypověděla službu, měla být umístěna jen pár metrů od něj. Nikde ji však neviděl. Rozhlížel se po plošinkách i skulinách, kam mohla zapadnout, ale nikde nic. Původně byla namířena na úzkou prohlubeň, kterou vytipoval jako možnou rysí noru. Žádný zajímavý záznam, ale nikdy nezachytila. Dřepnul si, a hledal plastové úlomky, které by nasvědčovaly jejímu zničení, ale ani ty nespatřil, až když naklonil hlavu, uviděl něco hranatého a šedého v ústí domnělé nory. Opatrně objekt vytáhl a byla to ona, bez jediné známky poškození. Nechápavě zakroutil hlavou a nenápadnou krabičku vrátil na její místo, přivázal ji popruhy a zajistil proti pádu. Paměťovou karu vyměnil za novou a tu stávající nesl v kapse jako cennou trofej.
Co se jen mohlo stát? Jak se tam dostala? Proč by ji někdo sundával, ale nechal téměř na místě? Spěchal ke svému laptopu.
   Když ji večer zasunul do příslušného slotu, ruce se mu chvěly a on netrpělivě čekal, než stařičký notebook načte její obsah. Na okno zahalené temnou nocí bubnovaly ledové vločky, nemilosrdně hnané větrem mezi smrky. Videa měla vždy půl minuty, pokud byl pohyb před senzorem fotopasti delší sdružila je do souboru. Ondřeje samozřejmě zajímalo hlavně to poslední video. Rozhodl se však zodpovědně projít všechny záznamy. Nejvíc z nich zachycovalo houbaře a jejich plné košíky. Jeden spustila zoufalá srna motající se mezi skalami a pak pustil ten předposlední. Nádherná rysí samice stála v samém středu záběru, jako by pózovala, uhlazovala si špičaté uši a olizovala tlapky. Věděl, že ho musí odeslat výš, věděl, že tímhle úlovkem se bude CHKO pyšnit všude možně, ale dnes ne, dnes je jen jeho. Ještě jednou si promítnul sen každého fotografa přírody a pak s lehkým rozechvěním kliknul na poslední záznam. Na stejném místě jako prve rys stála úplně nahá žena s dlouhými rudými vlasy až po pás a šikmýma očima. Protahovala se jako kočka a hbitými, štíhlými prsty sundala past, která přitom zachytila její drobounká ňadra z bezprostřední blízkosti. Ondřej upustil sklenici a ta se s řinčením roztříštila, střepy se rozprskly po celé podlaze, ale Ondřej nezvedl oči od obrazovky. Žena krabičku uložila do skalní štěrbiny a ještě jednou se vzepjala na špičky, její paže se přitom zkracovaly a porůstaly srstí, vlasy splývaly s kůží na zádech, postava se postupně bortila, až na obrazovce opět zamrkala rysí dáma. Udělala pár ladných kroků a mrštnou tlapou fotopast otočila směrem ke skále. Byla to samice, která zjevně toužila po soukromí obdobně jako Ondřej.
   „Zřejmě v lese nebudu tak docela sám,“ zamyslel se Ondřej, když záznam skončil černočernou tmou a on najednou cítil vzrušení. Připadal si jako na středoškolské párty, bušilo mu srdce a poprvé v životě nechtěl být sám. Poprvé cítil, že je mu úplně jedno, jaká zima je venku, jestli má žízeň nebo hlad. Zajímal se jen o ni. Možná, že štěstí skutečně leží dál za jeho solitární rutinou. Nic ho nedokázalo udržet doma. Bude na ni čekat, hledat ji, cokoliv bude třeba. V rychlosti se oblékl a vyběhl do tmy.

O autorce:

Tereza Kučírková (*1989)

Žije v Ochozi u Brna s manželem a dvěma dětmi, momentálně se věnuje povinnostem maminky na mateřské dovolené. Předtím pracovala jako molekulární bioložka v Laboratoři buněčné diferenciace. Psaní se věnuje od středoškolských let, baví ji hlavně žánr fantasy. Vyšla jí jedna kniha - Cestovatelská krev.

Zdroj foto: archív Terezy Kučírkové