Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Každý z nás se setkal z nějakými zvláštními až nadpřirozenými prvky. Většinou jsme je slýchali v pohádkách nebo v povídkách jako malé děti. Některé z nich nám naháněly noční můry a viděli jsme strašidelné bytosti všude, kam jsme se podívali. Většina z nás z toho strachu vyrostla a teď se smějeme tomu, jak jsme se takových věcí mohli bát. Bubáci přece nejsou, že. Nebo se mýlím? Někde přece ty příběhy musely vzniknout. Určitě alespoň část z nich má pravdivé jádro.

Budu vám vyprávět příběh, který klidně odpřisáhnu. Většina z vás si stejně bude myslet, že si pouze vymýšlím a že nic takového se nestalo. No, posuďte sami.

Už je to pár měsíců, co jsem začal opravovat starý dům, ve kterém bydlí moji prarodiče. Dům tu stál už od roku 1936. Moje rodina tento dům koupila po odsunu sudetských Němců. Dům byl na pevných základech, ale už potřeboval trochu opravit. Začal jsem tedy osekávat staré zdi.

Po několika dnech osekávání se moje dláto zastavilo o nějaký kovový předmět. Myslel jsem si, že je to nějaký starý rám dveří, které byli po čase zazděny. Osekával jsem tedy dál a k mému údivu vypadl ze zdi kus betonu a v něm zvláštní kovová krabička.

Osekal jsem zbytky betonu. Krabička byla uzamčená. Klíč jsem samozřejmě nenašel. Vzal jsem krabičku a ukázal ji prarodičům. Ani jeden netušil, co je to za krabičku. Jediné, co mi říkali, bylo: „Neotvírej ji“. Z nějakého důvodu je uzamčená a byla zazděná. Přemýšlel jsem, co se v ní tak může nacházet. Zlato, šperky? Ty by byly ale při zahrkání slyšet, pomyslel jsem si. Staré peníze? Až nakonec jsem ji otevřel, pomocí dláta a kladiva.
V krabičce byla nažloutlá obálka. Obálku jsem začal pomalu otevírat, aby se co nejméně poškodila. K mému údivu v ní byly papíry popsané německy. Jelikož však němčinu neumím, poprosil jsem souseda, zda by mi text přeložil. Po týdnu jsem měl překlad doma. Nebyly to jenom tak obyčejné papíry. Byl to dopis vyprávějící o nějakém příběhu.

V dopisu zhruba stálo:

Drahý příteli,
za chvíli to budou čtyři roky, co můj nebohý bratr Wilhelm náhle zemřel. Lékaři říkali, že zesnul kvůli stáří. Já si však myslím něco jiného. Podle mě byl můj bratr zavražděn! Jak moc dobře víš, bratr i já jsme sbírali různé příběhy od lidí a sepisovali jsme je do knížek pro děti, aby se na ně nezapomnělo. Jednou jsme se vypravili s bratrem do jedné vísky, jejíž jméno nikdy nevyslovím, protože tam všechno začalo.
Místní lidé nám začali vyprávět příběh o člověku, který má jelení parohy. Když se objevil, začali mizet lidé. Údajně prý je měl i požírat. Před čtyřmi lety tak zmizeli čtyři lidé ze sousedství a dcera místního statkáře. Ptali jsme se, zda neutekla, prý by si to nedovolila. Jediné, co se ze zmizelých našlo, bylo potrhané oblečení. Záhadný tvor se však naštěstí prý už čtyři roky neukázal. S tím jsme se s vesnicí rozloučili.
S bratrem jsme to pak doma důkladně přepsali, ale ten jako by byl vyměněný. Začal po tom divném tvoru pátrat na vlastní pěst.
„Bratře, nedělej to,“ varoval jsem ho, ale on na to nedbal. Postupně zjišťoval další informace. Vrátil se i do té vesnice, kde jsme před lety byli, ale nikoho v ní nenašel. Ačkoliv o tom se mnou bratr nikdy nemluvil, podvědomý strach mi našeptával, proč zůstala ves prázdná. Strach mě nedovolil to vyslovit nahlas. Tušil jsem, ačkoliv jsem se bál svou domněnku jen vyslovit. Ta bestie vesničany zabila.
Jednou bratr přiběhl domů. „Objevil jsem to,“ zakřičel, když se vrátil z lesa. Popsal mi podrobně vzhled i chování toho tvora. Dokonce řekl, že je to upír. „Bratře, přestaň s tím, jsi tím tvorem posedlý. Přestaň, dokud to jde. Zabije tě.“ „Nejsem a nezabije!“ bouchl dveřmi a odešel.
Po hodině se vrátil zpocený a vyčerpaný. Připadal mi, jak kdyby ho honil rozzuřený dav jako čarodějnice v našich knihách. Než jsem stihl něco povědět, poručil mi: „Jdi do sklepa a nevycházej, dokud nebude ráno!“ V jeho očích jsem viděl, jak naléhá. Poslech jsme ho.
Ve tři hodiny ráno jsem slyšel, jakési zvuky. Kroky kopýtek. „Klap- klap-klap…“ Je tady, pomyslel jsem si. Chtěl jsem vyběhnout nahoru, ale nešlo to. Dveře byly zamčeny zvenčí. Vypadalo to, že bratr si s tou bestií snad povídá, ale nerozuměl jsem o čem. Ráno se dveře samy otevřely. Vyšel jsem ze sklepení. Bratr ležel na posteli bez známek života. Ve světnici bylo ale otevřené okno. Okolo baráku jsem našel jelení a lidské stopy. Bylo mi jasné, čí jsou. Později dorazil lékař. Kdybych řekl, že bratrovu smrt má na svědomí mystická bytost, vysmál by se mi.
Sbalil jsem si věci, přestěhoval se a teď po čtyřech letech Ti píši tento dopis, aby alespoň někdo věděl, že posedlost a nadpřirozeno zabijí.
V dálce slyším zvuky kopyt, je blízko. Jsem připraven…
Prosím, až tento dopis přečteš, okamžitě se ho zbav.

Tvůj Jacob

Dopis mi vyrazil dech, a jak vidíte, pořád si pamatuji jeho text. Adresátova rodina si tento dopis předávala po generace, až se dostal do tohoto domu. Na konci dopisu bylo i datum – 19. srpna 1863.

Podle jmen v dopise jsem usoudil, že odesílatel je samotný Jacob Grimm, který o den později, co tento dopis posílal, zemřel. Hledal jsem na internetu i toho tvora a popis sedí na tvora se jménem Wendigo. Ten ale žil pouze v USA a v Kanadě. Co hledal v Německu?

Dopis i s překladem jsem si uložil do dětské pohádkové knížky. Postupně jsem začal obvolávat nakladatelství, která by snad tento dopis mohla vydat. A najednou to tu bylo. Noc před tím, než jsem měl dopis předat nakladateli, se stalo něco šíleného.

Okno v místnosti, kde byl dopis uložen, bouchlo. Venku pršelo a byla bouřka. V místnosti bylo všechno rozházeno. Pohlédl jsem z okna a ztuhnul jsem. Wendigo... Nebem projel blesk, bytost zmizela. Ráno jsem šel okamžitě hledat dopis i s překladem, ale marně. I venku jsem pátral. Našel jsem pouze stopy jelena otisknuté v blátě.

Zavolal jsem nakladateli a řekl mu, co se stalo. Vysmál se mi. Ten den přišel o život také můj soused, který dopis překládal. Policie jeho smrt vyšetřovala jako vraždu. Později ho ale najednou kvůli nedostatku důkazů odložila. Při každé větší bouřce vidím při záblesku siluetu, která připomíná Wendiga. Nedá mi to spát a bojím se dne kdy si pro mě přijde a zabije mě. Hlavou mi vrtá jen to, proč zabil mého souseda, který dopis přeložil, a ne mě, který dopis našel.

Zdroj foto: Pixabay

Roman Skalický

Tento dvacetiletý maturant nás zaujal svou povídkou Zvláštní dopis, skončila v literární soutěži na téma Setkání s tajemnem na 4. místě. Práci nám zaslala jeho paní učitelka. Roman je student maturitního ročníku oboru podnikání na Střední škole sociální péče a služeb v Zábřehu. Dále je vyučen v oboru zemědělec na Střední škole sociální péče a služeb v Zábřehu a jak sám o sobě říká, je členem dobrovolných hasičů a jeho kolíčkem je chov farmářských zvířat.