Narozeniny

Nevím, proč mě jednoho dne napadlo, abych oslavil svoje narozeniny nějak netradičně. Říká se, že člověk by měl aspoň jednou za život udělat bláznivou věc. Co si takhle vyjet na kole, ujet třeba sto kiláků a pak… přespat jen tak pod širým nebem. Už vás slyším: „Nic zvláštního, to dělám běžně. Jo, takhle skok volným pádem, nebo potápění v Mariánském příkopu… to je jiný kafe.“ Dobrá, uznávám, máte pravdu, ale to nic nemění na tom, že jsem se s tímto svým malým, absolutně banálním nápadem svěřil manželce.

„Cože? Ty a spát pod širákem? Ses zbláznil, ne? Vždyť jsi to nikdy neudělal!“

„No právě,“ kontroval jsem.

„Bude ti zima, sežerou tě mravenci, pobodají komáři, chytneš klíště, dostaneš hexenšus.“

„Tak budu spát ve stanu!“

„V tom velkým rodinným s předsíňkou? Aby sis vzal ještě dvoukolák. No, jak chceš, stejně skončíš někde na hotelu. A mimochodem, víš, že to tvoje kolo pamatuje ještě berlínskou zeď?“

Usmál jsem se, mám svou ženu rád. Vím, že to se mnou myslí dobře, a proto občas trochu přehání. Kolo, záda a klouby stačí namazat a před spaním se postříkat repelentem. Ten nápad se stanem se mi ale docela zamlouval. Nebude to sice úplně to pravé „zálesácké“, ale i tak. Příští den vyrážím do army obchodu a chci ten nejlehčí a nejlepší stan, který by odolal dešti, větru a dělové kouli.

„Máte štěstí, zrovna přivezli pár kousků, které používají vojáci při svých misích. I spacáky. Podívejte, jak jsou lehké a skladné.“

Jsem dítě štěstěny. Zaplatím a odeberu se k domovu nafouknout kolu duši, promazat řetěz a sebe a vyrazit na svou misi.

Konečně nadešel den „D“.

„Tak já jedu. Za pár dní jsem zpět.“

„Jsi cvok, víš to? Doufám, že mi z toho hotelu nepošlou vyúčtování?“

„Z hotelu, jakýho hotelu?“

„Hele, znám tě už nějakej ten pátek. A taky vím, žes naposledy jel na kole asi před desíti lety, když se ti pokazilo auto. Pamatuji si, jak jsi kolo proklínal, a to jsi jel jenom do vedlejší vesnice pro chleba. Zpátky tě vezl traktor. Já myslím, že… dáš tak pět, maximálně deset kiláků a pak… hotel nebo ubytovna, nohy na stůl a pivo do ruky. No, GPS jsem ti na mobil nainstalovala, tak by ses ztratit neměl.“

„No, dovol, na co nějakou džípíes, mám přece mapu.“

Jak už jsem se zmínil, mám svou ženu rád a vím, že umí uvařit skvělou svíčkovou a jablečný štrúdl, ale mužským touhám a snům vůbec nerozumí.

„Čau, jedu,“ špitnul jsem trošku uraženě, nasadil přilbu, uchopil řidítka a odrazil se. Od té chvíle pro mě přestal obyčejný svět existovat.

S každým novým šlápnutím mně prolétlo myslí: „Proboha, to je krása, kol vůně čerstvě posečené louky, nad hlavou švitořící ptáci, v řekách a potocích filozofující němí tvorové a na poklidných hladinách rybníků důstojní čápi. Jak jsem jen mohl tak dlouho odolávat.“ A pak… jsem z opojné vonící cyklostezky vjel na… černočernou páchnoucí silnici. Jiná možnost nebyla.

„Proboha!“ zaznělo z mých úst asi po půl hodině a pak v minutových intervalech stále dokola.

„Proboha!“ Na ta další vzletná slova si můj mozek nějak nemohl najednou vzpomenout. Houkání, pokřikování, puch, nejrůznější gesta, a hlavně klepání na čelo zcela neznámých řidičů, mě psychicky deptalo, až… až jsem nabyl pocitu, že za všechno zlo a příkoří, které se v těchto chvílích děje na zemi, mohu jenom já. Nakonec jsem propadl naprosté apatii neboli letargii, která vyvrcholila tím, že v určité vypjaté chvíli jsem zastavil, sesedl z kola, sepjal ruce a jako největší hříšník se jal všechny účastníky silniční dopravy prosit o odpuštění. Ano, chápal jsem je. Musel to být pro ně šok, když uviděli před sebou „neidentifikovatelný jedoucí předmět,“ který se chvěl jako sulc na talířku.

Přece si ale nenechám znechutit narozeniny. To zvládnu, stejně už musím být téměř v cíli. Mrknu na tabuli u krajnice a pak na mapu. Nevidím, nemám brejle! Vzpomenu si na svou Boženku. Zapnu GPS…

„Pokračujte dál po silnici I. kategorie. Po kilometru odbočte doprava na cyklostezku. Ujel jste právě třicet kilometrů. Blahopřeji. Do cíle zbývá ještě sedmdesát…“

„Cože!“

Naskakuji do sedla a chci pokračovat. Nejde to. Respektive, ono by to šlo, kdyby… kdyby nedošly síly. Záda, zadek, nohy, paže a dlaně dávají o sobě vědět. Svalová hmota prý tvoří průměrně až 50 % celkové tělesné hmotnosti u dospělého člověka. Nějak mě ta hmota odmítá poslouchat. Svalím se na zem a… a zatímco vy se smějete, já chvíli relaxuji. Kolo, které pamatuje berlínskou zeď, relaxuje se mnou. Chvíli oba mlčíme a pokorně čekáme, co se bude dít. Neděje se nic. Pokouším se vstát.

„Uf,“ vzdechnu.

„Uf, uf, vrz, vrz,“ jako bych zaslechl.

Spolykám nějaké léky na utlumení, kolegyni poplácám po sedle.

„Neboj, to horší už máme za sebou.“ Ó, jak jsem se mýlil.

„Po sto metrech odbočte doleva a pokračujte kolem borového lesa…“ Příjemný, podmanivý ženský hlas se snaží, abych se dostal do pohody. Odbočím a zasním se: „Jak asi vypadá ta neznámá, která mi dělá společnost?“ Jsem evidentně úplně mimo, asi jsem se utlumil příliš, nebo naopak? Mám dojem, že se postupně rozpadám na tisíc kousků a vítr se mě pokouší odvát neznámo kam.

„Jeďte stále podél řeky. Po dvou kilometrech odbočte doprava, čeká vás občerstvení…“

Opravdu? Asi jsem se zamiloval.

Občerstvuji se poměrně dlouho a postupně se probouzím z oné specifické meditace, kdy si tělo a duše žije po svém. Rozeznávám obličeje, postavy, a dokonce i pohlaví. Pomalu vstanu a chystám se znovu nalodit. Pohybuji se jako po operaci tříselné kýly. Konečně zdvihám kotvu a vyrážím. Zdá se mi, že slyším potlesk. Jsem si jistý, že mnozí viděli kolo značky Velamos s jednou přední pákovou brzdou a torpédem uprostřed zcela poprvé. O člověku, který ho poháněl a vypadal jako nepodařený výtvor Viktora Frankensteina ani nemluvě.

Moje nová kamarádka mě navedla na příjemnou cestu kolem rybníka. Asi usoudila, že jsem zatoužil po kousku romantiky. Slyším žabí koncert. Opravdu jedinečné. Ropuchy prý oproti skokanům nekvákají, ale vydávají zvláštní drnčivé zvuky: Drum, drum… A to jejich drum, drum mi postupně začíná rvát uši. Slyším ho stále, i když jsem už mimo rybník a jedu po lesní cestě. A najednou se drum, drum změní na hrc, hrc a prc. Špica! Praskla! Vzápětí druhá a ještě jedna a pak… celý rám zadního kola si poněkud čapne a vydechne naposled. To je to prc.

„Odbočte na silnici I. třídy a pokračujte až k přehradě. Do cíle zbývá deset kilometrů.“

„Buď už zticha!“ vykřiknu a zhroutím se do trávy. Se mnou i všechno ostatní. Nevím, jak dlouho jsem ležel, ale probudil mě zvláštní hluk. Otevřu oči. Nad hlavou krouží káně lesní. Je káně mrchožrout? Bleskne mi hlavou. Tak to teda ne! Já mám narozeniny a nebudu někomu dělat hlavní chod. Vzpomněl jsem si na dva důvody mé mise. Ten první jsem… skoro zvládl a ten druhý? Otočím hlavu.

„Díky,“ špitnu. Kolo, které pamatovalo berlínskou zeď, už nereaguje. Má to za sebou. Ale já ne! Okamžitě začínám vybalovat stan a další věci na spaní. Nejvyšší čas, slunce už pomalu zatahuje roletu. Je teplo, téměř bezvětří, a z oblohy na mě začínají pomrkávat hvězdy. Uf, přece jen jsem dítě štěstěny. Co bych asi dělal, kdyby pršelo?

Vybírám si místo na stan: úžasný palouček mezi vysokými borovicemi. Rozhlédnu se, široko daleko nikde nikdo. Určitě si i zazpívám, ale až zítra. A taky táboráček rozdělám, taky až zítra. Teď hlavně… z posledních sil stavím ten nejmenší a nejlepší stan. Nechápu, že je tak titěrný. Copak v naší armádě slouží i liliputi? Asi v něm neleží, ale sedí. Nevím. Ještě spacák, karimatku… klečím, hekám, všechno mě bolí, ale nakonec mám hotovo. Je čas se uložit k spánku. Ne, ještě ne, ještě můj kamarád. Přece ho nenechám ležet někde ve škarpě. To si nezaslouží. Beru ho něžně do rukou a postavím před stan.

„Užij si taky tu čarokrásnou noční oblohu.“

Konečně se s nesmírným úsilím nasoukám do pytle. Připadám si jako jelito ve střevě. Než zatáhnu zip stanu, zahlédnu několik hvězd na noční obloze. Usínám.

Probudila mě třeskutá rána, po chvíli další. Otevřu oči. Nic nechápu, nic nevidím. Je tma. Úplná, dokonalá. Poodhrnu cíp stanu. Stále nic nevidím. Ani měsíc ani hvězdy… nic, a najednou… prudký záblesk a po chvíli opět. Z nebe šlehl plamen a vzápětí další. Přivřu oči, aby se mi nevypálila sítnice. Vše se opakuje. Zahlédnu obrysy okolních vysokých kmenů a temné rozšklebené koruny borovic. Zachvěly se. Celá zem se zachvěla. Následně zařinčely činely, přidaly se tympány a já si musím položit dlaně na uši. Marně. Duní trombóny, přidává se tuba, nakonec se rozezvučí varhany. A znovu záblesk. Škvírou ve stanu vidím okolo prapodivné tváře. Koruny se sklonily a smějí se mi. Ony se mi smějí? Proboha! Kde jsou hvězdy, kde je romantika, kde je ten teplý dotek letní noci? Kde je… Odpověděla mi studená sprška obrovských kapek, kterou mi ten nahoře vychrstl přímo do tváře. Zatahuji zip, mozek konečně vyslal informaci: Bouřka! A abych o tom ani v nejmenším nepochyboval, následuje prudký poryv věru. A znovu. Mám pocit, že chce podebrat celý stan, a odfouknout nás někam do neznáma. Nepodařilo se. Zatím. Slyším těsně nad sebou bubnování. Intenzita deště sílí! Prý je stan velmi odolný. Tvrdila prodavačka. Nevím, zatím jsem ale v suchu. Co dál? Slyším zavrzání a vzápětí znovu. Ne, to nejsou moje kolena, to je… dřevo! Okolo stanu se tyčí několik vzrostlých borovic a jejich kmeny odolávají poryvům větru. Co když… sevře se mi srdce, přestanu dýchat. Co když neodolají, rozlomí se a… Opět ten protivný zvuk, tentokrát doplněn o zlověstné zapraskání. Vykřiknu. Musím ven! Ale… ale co dál? Mé tělo je zapouzdřeno ve spacáku, sotva se mohu obrátit, ještě navíc jsem ve spodním prádle a bosý. Zatím jsem suchý, jakmile vyběhnu ven do deště a bláta, ocitnu se někde v neznámu, totálně promočený, špinavý a dezorientovaný. Mám, nemám. Bubnování zesiluje. Ty kapky snad mají velikost a váhu golfových míčků. Blesky, hromy, poryv větru a…

„Musím ven ze stanu!“ vykřiknu. Vtom… zadrnčí telefon. Mobil! To se mi snad zdá. Mrknu na displej. Proboha! Je půl jedenácté, volá žena!

„Ano, ano… Maruško? Co se děje, proč nespíš?“ Někde vedle mne se zazvučely varhany. Napadlo mě, že moje drahá umírá hrůzou a logicky chce zjistit, jak to se mnou vypadá.

„Tak co, měla jsem pravdu?“ ozvalo se.

„Ne… nerozumím ti.“

„Užíváš si? Slyším nějaký zvuky. Na hotelu hraje živá hudba, že? No, já věděla, jak to skončí. Hele, fajn. Až přijedeš, upeču ti jablečný štrúdl a oslavíme tvý narozky. A jestli bude hezky jako dnes, můžeme k vodě. Kdy se vrátíš?“

„Po… pozítří, asi… snad, možná. Trochu… trochu si odpočinu. Já teď musím…“

„Jasně, odpočívej, to chlapům nikdy neuškodí. Čau.“

„Č… čau.“

Co to říkala o tom počasí? Mozek už nestačil odpovědět… Ozvalo se hrozivé zapraštění, zavrzání a zadrnčení. Je konec! Skrčím se a zakryji si hlavu lokty. Poslední, co mně prolétlo hlavou, než se otřásla zem, byl plný pekáč jablečného štrúdlu. Žádný život, žádné vzpomínky, jen kus žvance. To jsem celý já. Bum! Řach! Střechu stanu zavalilo cosi objemného, na několika místech došlo k protržení a polámání duralových výztuh. Naštěstí jen v zadní části. Srdce se mi na chvíli sevřelo, kolena roztřásla. Ale žiju! Já žiju! Ještě párkrát se ozvaly činely, zazářily nebeské výbojky a najednou… bylo ticho. Jen kap, kap, kap...

Když jsem rozevřel oči, svítalo. Nad hlavou modrá obloha bez jediného mráčku. Slunce se dralo z pelechu. Podobně jako já.

Konečně jsem vylezl z potrhaného přístřešku a rozhlédl se. Neskutečné, stan byl zakryt korunou stromu a části odlomeného pařezu. Všude kolem polámané větve. Jak to, že mě kmen zcela nepřimáčkl? Vysvětlení? Kmen se zastavil jen několik centimetrů nad pláštěm stanu, protože, protože narazil na rám kola, které zažilo berlínskou zeď. Kdyby tam nestálo…

A to je vše. Sebral jsem jen to nejnutnější a vydal se na cestu do nebližšího města. Pro to ostatní se někdy autem vrátím. Musím přece oslavit ty narozeniny, jak si přála moje žena. Na recepci hotelu mi dali číslo pokoje sedm.

„To je náhoda.“

„Šťastné číslo, viďte?“

„Ano, to ano.“

Než jsem vstoupil do pokoje, připsal jsem v duchu před číslicí sedm nulu. Teď je to konečně správně a já jdu slavit. Mám důvod. Vlastně dva. Ale o tom druhém důvodu nebudu nikomu vyprávět, stejně by mi nikdo neuvěřil.

Rostislav Kafka:

Ač se při psaní maximálně snažím propojovat kreativitu s fantazií, občas čerpám i z osobních zážitků. Tak tomu bylo i v případě povídky Narozeniny.

Při oslavě 65. narozenin jsem vyjel na kole po trase Přerov-Přehrada Bystřička. Plánoval jsem přespat a příští den se vrátit.

Dopadlo to téměř úplně přesně, jak jsem popsal. Nocoval jsem kousek od cíle a skutečně v noci přišla taková bouřka, že se lámaly silné větve okolních stromů. Nakonec jedna z nich padla přesně tam, kde jsem si chtěl původně postavit stan. Odneslo to kolo. Zpátky jsem jel vlakem.

Aktivně jsem začal psát až v seniorském věku a hlavním tématem jsou příběhy s detektivní zápletkou, občas doplněné mysteriózním nádechem.