Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ve chvíli, kdy se Adéla dotkla lanového zábradlí, aby se na zádi uklidnila na čerstvém vzduchu, katamarán sebou se skřípěním trhl, a než mohla cokoliv udělat, svět se naklonil a ona letěla dolů přímo do vln. Náraz o hladinu byl tvrdý, jako kdyby v plné rychlosti narazila do zdi.

Lapala po dechu, a i když by nejraději křičela, nevydala ani hlásku. Jedna vlna se jí přelila přes hlavu… A panika na sebe nenechala dlouho čekat. Nadýchané růžové šaty, v nichž ještě před chvílí připomínala obří šlehačkový dort, se najednou proměnily v nebezpečnou past. Cítila, jak s každou vteřinou těžknou. Tyl, krajka a šifon do sebe hladově nasávaly moře a táhly ji nekompromisně dolů.
Marně máchala rukama a nohama, ale záplava mokré látky se jí pomalu omotávala kolem končetin a uvězňovala je v nepříjemném sevření. Než stačila podlehnout úplnému zoufalství, hladinu kousek od ní prořízlo další tělo. Netušila, kdo se pro ni z paluby vrhl. V duchu děkovala všem svým andělům, kteří ji v tom růžovém vězení nenechali samotnou.
Přestala se bránit, položila se na hladinu a snažila se na zádech splývat. Naštěstí v záhybech látky přece jenom zůstalo několik velkých vzduchových bublin, které ji jakž takž nadnášely. Cítila se trapně, protože teď určitě připomínala gigantickou růžovou medúzu.
I když si myslela, že nemůže přijít nic horšího, s hrůzou pozorovala nadcházející záchranu v podobě otravného mladíka v růžovém tričku s nápisem „Miluju sardinky!“ V duchu zaúpěla. A teď přijde ten trapný okamžik, kdy sardinky uloví medúzu. Možná by to mohla v budoucnu použít ve formě akademického vtípku.
Petr se vynořil kousek od její hlavy a starostlivě se zeptal: „Jsi v pořádku?“ Přikývla a snažila se na něj příliš nezírat. Mokré tričko překvapivě zvýraznilo mladíkovo vytrénované tělo. Jeho pohledný zjev si odmítala připustit, protože se rozčílila kvůli němu. Stále totiž neobjasnil, jak se o svatbě dozvěděl.
„Dokážeš doplavat k lodi sama, nebo potřebuješ pomoc?“ pokračoval s vyptáváním.
Místo odpovědi pomaličku spustila dolů nohy a opatrnými tempy plavala k lodi. Překvapilo ji, jak to jde docela snadno, i když se před chvílí v panice obávala, že se kvůli šatům utopí.
Pokusila se dostat na loď po schůdkách, ovšem oděv měl na nastalou situaci svůj vlastní názor. Všechny vzduchové bubliny zmizely a látka, zcela nasáklá vodou, jí v tom zabránila. A ten zatracený korzet ji příšerně svíral. Sotva popadala dech.
Petrovi se v ruce zablýskl nůž.
„Víš, kolik stály?“ pokusila se ho od úmyslu odradit. Ale i jí to bylo jasné. Mokré oblečení musí dolů, jinak se na palubu nedostane.
„Řekl bych, že bez nich budeš vypadat líp,“ odpověděl škodolibě.
Opřela se lokty o schůdek, aby se trochu nadzvedla. V momentě, kdy se látka uvolnila, vytáhla se nahoru a pomaličku posadila. Zhluboka dýchala a dívala se na potápějící krásu. Šaty se ve vodě naposledy nafoukly, růžový tyl se rozprostřel, a v proudu pod trupem katamaránu připomínaly monstrózní medúzu, která se konečně vrací domů. Petr se zapřel rukama o bok lodi s cílem nabrat dech. Tehdy to poprvé postřehla. Na předloktí zářilo v kapkách vody nádherné tetování. Pelagia noctiluca. Fialová talířovka vypadala tak realisticky, až Adéla na vteřinu zapomněla, jak ho nesnáší od chvíle, kdy ho poprvé spatřila. Prsty opatrně přejela po obrázku.
Někdo Adéle přehodil přes ramena ručník. Petr převzal potápěčské brýle a bez váhání se vrátil do moře, aby mohl zkontrolovat, co se stalo s motory, i když už jako důvod tušil staré zapomenuté sítě. A nemýlil se. Vynořil se a znovu nadechl. Přitom postřehl, jak ho všichni pozorují. Usmál se sám pro sebe. Teď musí o Adélin úsměv pořádně zabojovat. Co přišel, pořád se na něj mračila, ačkoliv se tam ocitl hlavně jejím přičiněním. Kdyby mu neposlala e-mail, zřejmě by se dnes nesetkali.
S vítězoslavným pocitem z dobře odvedené práce vylezl po schůdcích na palubu. Teta Beáta okamžitě poplácala Adélu po rameni se slovy: „Já ti to říkala. Růžová přináší dobrou auru. Ten hoch se k tobě skvěle hodí. Rozhodně to vypadá na lepší partii než ten tvůj Lukáš, který se ani neukázal. A ta medúza! To není náhoda, to je znamení osudu, věř mi.“
Adéla s pokrčením ramen odešla ke kajutám, aby se převlékla do něčeho méně mokrého. Když se Petr potápěl, pozorně ho sledovala a překvapilo ji, jak snadno a s velkou jistotou úkol splnil. Možná je to rybář? Tomu by odpovídal i jeho výběr trička a kérky. Až bude chvíle klidu, musí si s ním pořádně promluvit.
Lodní motory naskočily ve chvíli, kdy si sušila vlasy, a loď se opět vydala na cestu k ostrovu, kde měl proběhnout obřad. Nevěsta s sebou nevzala moc oblečení, teta ovšem našla ve svých věcech obrovské viskózové pareo. Sice Adéla nebyla příznivkyní výrazných barevných vzorů, ale momentálně byla ráda, že má na sobě alespoň něco, co připomínalo společenský oděv.
Loď konečně zakotvila v zálivu u mola. Adéla pohlédla na bílý kostelíček na pobřeží a těšila se na odpoledne. Letní mořský ráj, slunce a romantika.
Z rozjímání ji vyrušila slova: „Připravena na velkou slávu?“
Neměla náladu na Petrovy vtípky, nicméně mu dlužila poděkování.
„Děkuji ti za záchranu.“
„To byla maličkost. To by pro tebe udělal každý.“
Lukáš určitě ne, posteskla si v duchu.
Zeptala se: „Proč jsi vlastně tady? Ptala jsem se a nikdo tě nezná. I když… Tetě Beátě jsi s tím svým tričkem padl do oka.“
„Ty nemáš radost, že jsem tě přijel zachránit před tetou? Pokud se nepletu, podle tvých slov bys raději skončila v moři, než abys šla sama. Pro mě to bylo volání o pomoc. Zvlášť když jsi poslala fotku v růžových šatech.“
„Jak tohle všechno víš? To je Lukášova práce? Chce se mi snad pomstít?“
„Proč to tak rozebíráš? Proč si neužíváš toho, jak je tu krásně? Máš úžasný a galantní doprovod. Nikdo ti nebude předhazovat, že jsi tu sama, a nabízet ti své synovce z třetího kolene. Nebo mám odejít? Možná chceš pozornost věnovat tamhle Otakarovi.“
Pohlédla na dotyčného mladíka, který na břehu bojoval o svou svačinu s nenechavým rackem.
„Pěkně děkuji, to bych se raději vrátila v nadýchaných šatech do moře,“ vyprskla smíchy.
„Tak zavři vědeckou mysl do komůrky, uvolni se a zkus se na svět dívat jinak.“
„Tobě se to snadno řekne. Ty se v pondělí vrátíš na nějakou rybářskou loď a bude to pro tebe jen malé dobrodružství. Mě ovšem v pondělí čeká životně důležitý pohovor.“
„A to jsem si myslel, že se tváříš nešťastně jen kvůli těm šatům. Opravdu se bez nich necítíš lépe a veseleji?“
Pozorně se na něj podívala. Jeho modré oči se smály a ve strýcově havajské košili mu to neskutečně seklo. Kde je ten mladý otrapa hlásící se na molu coby doprovod? V první chvíli považovala příchozího za jednoho z otravných bezdomovců, když na molu čekala na bývalého přítele. Lukáš… Zajištěný manažer v prvotřídním obleku, se kterým by jim to spolu na fotkách sice slušelo, ale s nímž se před měsíci rozešla právě kvůli jeho chladné dokonalosti. A místo dokonalosti dorazily… sardinky.
Pohlédla na kostelík, zaposlouchala se do šumu moře a nastavila slunci obličej. Už dlouho se necítila tak dobře. Jistě, pár věcí by se tomu dalo vytknout, jenže pohlcena prací v bezpečí institutu zapomněla, jaké to je opravdu žít. Zapomněla na to, jak je potřebná občasná bezstarostnost.
„Můžu to s tebou zkusit, ale proboha už nic neříkej o sardinkách.“
„Co je na nich špatného? Při mém výkladu o principu rybího hejna tetička vyloženě zářila.“
„Drží při sobě, táhnou za jeden provaz a díky tomu dokáží zmást i toho největšího predátora. V množství je neporazitelná síla, stejně jako u rodiny,“ odcitovala jeho slova. A hned dodala: „Jsi neskutečný. Teta tě zbožňuje.“
„Uvidíš, do večera si mě taky oblíbíš.“
„Tak to pomalu panáčku, ne tak zhurta. Neslibuj, co nesplníš.“
„Jsem šarmantní mladý muž, kdo by mi odolal?“
Adéla se smíchem přijala nabídnuté rámě a začala se těšit, jak si vyčistí hlavu od starostí.
Samotný svatební obřad proběhl bez problémů a všechny dojal. I Adéla zamačkávala slzy. A vůbec nevadilo, že spolu s Petrem budili dojem páru, který si sem jen na chvíli odběhl z pláže.
Všichni se přesunuli na jídlo do taverny na pláži, kde byl také nachystán parket a místní kapela hrající písničky na přání.
Adéle se líbila Petrova ochota vyhovět jejímu přání sedět opodál a pozorovat všeobecné veselí jen z dálky. Měli tak možnost hovořit v klidu a bez rušení.
Mladá žena se po sklence dobrého vína trochu uvolnila a mluvila o svých obavách z pondělní schůzky. Petr naslouchal, občas k tomu řekl svůj názor, ale nesnažil se příjemné společnici nic vnucovat. Kolemjdoucím by přišlo, že se po letech sešli dva dobří známí. Smáli se vtípkům na různá témata, probírali zkušenosti s mořem a taky názory na tu nejlepší letní dovolenou.
Když se Adéla chtěla zeptat, jaké má Petr zaměstnání, kapela zahrála první takty písně Fly Me To The Moon. Konečně přišel čas na tanec! Unesená pomalým rytmem následujících skladeb se Adéla rozplývala blahem a opřela si hlavu o partnerovo rameno. Nakonec byla ráda, že místo Lukáše dorazil Petr.
Sluníčko zapadalo a obloha se zahalila do krásných barev, což vyzývalo k procházce po pláži. Po teplém dnu přišlo příjemné osvěžení, protože vál skoro neznatelný vítr. Dívali se spolu na kotvící katamarán s probíhající soukromou oslavou novomanželského páru a drželi se za ruce. Oba si užívali blízkost toho druhého. Beze slov, ale o to intenzivněji.
Adéla se odhodlala k prvnímu kroku. Potřebovala si stále ujasnit pár věci.
„Zajímavé tetování. Talířovka svítivá, naprosto přesné barvy a správná anatomie. To bych od rybáře nečekala,“ začala opatrně.
Petr se pousmál. Nechtěl fascinující vědkyni nic ulehčovat. Musí si na některé odpovědi přijít sama.
„Kdo říkal, že jsem rybář?“ odpověděl vyhýbavě otázkou.
„Dobrá, byl to jen chabý pokus o získání informací,“ začervenala se.
„Ty se ráda ptáš a vyzvídáš, že? To se mi líbí.“
„A ty se odpovědím vyhýbáš,“ přistoupila blíž, aby se mu mohla podívat do tváře.
Naklonil se k partnerce, ta se postavila na špičky a zavřela oči. S bušícím srdcem čekala na polibek.
Jenže místo něj uslyšela jen tichá slova: „Díky za krásný večer. Právě dorazil můj odvoz. Tak ahoj v pondělí.“
Otevřela rychle oči, ale viděla už jen odcházející siluetu mířící k malému člunu u mola. Petr jí naposledy zamával, naskočil na loďku a ta odplula k obrovskému plavidlu kotvícímu na širém moři.
Adéla tam zmateně stála a marně přemýšlela nad tím, jak si má rozloučení vyložit. Jak to myslel s tím pondělím?
Za celou neděli si nevzpomněla, co ji zítra čeká. Musela myslet na Petra a na to, jak zmateně se kvůli němu cítí. Myslela si, že jsou na stejné vlně, a tak jeho náhlý odchod zapůsobil jako studená sprcha. Přesto mu to neměla za zlé. Sobota pro ni byla jedním z nejkrásnějších dnů za poslední měsíce.
Teď stála před kanceláří svého budoucího nadřízeného, zahraniční kapacity na mořskou biologii. Znala jen jeho příjmení – Wolf. Zkoušela si o něm něco najít, jenomže internet nebyl příliš sdílný.
Opatrně zaklepala a vešla po vyzvání dovnitř.
Nově zařízená místnost s velkým oknem voněla knihami a mořskou solí. Na policích viděla různé druhy mušlí. Muž za stolem seděl zády a díval se ven na moře.
Tichým hlasem pozdravila.
Nový šéf se otočil a Adéla zalapala po dechu, když spatřila známé tetování a úplně nové růžové tričko se sardinkami. Usmál se: „Ahoj! Mám radost z tvého příchodu, stále však marně čekám na tu tvoji studii o medúzách.“
„Tu jsem poslala minulý týden…“
„Nedorazila,“ zavrtěl hlavou, „ale obdržel jsem naléhavé pozvání na svatbu.“
Zrudla. Teď jí to konečně došlo. Ve spěchu a zmatku psala dvě zprávy najednou a zřejmě je odeslala na špatné adresy. A nezkontrolovala si to. Po otevření přílohy o medúzách si Lukáš určitě musel ťukat na čelo.
Posadila se na židli se zoufalým výrazem ve tváři. Tohle asi bude definitivní sbohem. Kdo by chtěl pracovat s potrhlou vědkyní, která ani nedokáže poslat mail na správnou adresu?
„Musím se přiznat, nebýt té fotky, hodil bych tu zprávu do koše. A ještě něco… Tetička Beáta mě k sobě pozvala na víkend do Čech. Měla bys chuť jet se mnou?“
Adéla se rozesmála. Tetička měla v jedné věci pravdu. Člověk nikdy neví, co mu osud nachystá.



Žaneta Neužilová (*1972) je autorkou humorné fantasy dilogie Do skonání věků, hororové povídky v Příbězích noci halloweenské a nejnověji také humorného textu v květnové antologii Jdu na jedno. Pro své dosud vydané knihy a povídky neustále hledá další čtenáře, které by její světy bavily. Sama se nachází v kreativní fázi, kdy ráda experimentuje, zkouší nejrůznější literární žánry a skrze účast v soutěžích sbírá nové autorské zkušenosti.