Zdalipak tušíte, že kinům se říkávalo biografy, že sídlila jak v neútulných prostorách, kde mnohdy nahradila dřívější zábavní podnikání, tak v přepychových sálech postavených již s vědomím, že se v nich budou promítat filmy. Zdalipak tušíte, že dříve se promítalo pouze z filmového pásu (převažovala šíře 35 mm, velkovýpravné projekty pak bývaly nasmímané na pás o šíři 70 mm).
To vše přibližuje výstava Pražské biografy / Pomíjivé kouzlo potemnělých sálů nachystaná Muzeem hlavního města Prahy (v hlavní budově v blízkosti Florence), která potrvá celý letošek a skončí až 1. února roku následujícího. Přibližuje tvářnost tohoto kinematografického podnikání od dob vskutku dřevních (od roku 1898), kdy první průkopníci pohyblivých obrázků seznamovali veřejnost s podivuhodným vynálezem - ať již natáčeli první české filmy, vesměs kraťoučké, limitované délkou filmové suroviny, která se do prvních primitivních kamer vešla, nebo se ujali promítání filmů (až do konce 20. let minulého století němých!) nejprve kočovnicky a zanedlouho (od roku 1907) již v prvních stálých biografech.
Výstava někdejší biografy - a jejich počet se vyšplhal do stovek - zachycuje nejen skrze dobové fotografie, které dokumentují, jak vyhlížely zevnitř i zvenčí, někdy s filmuchtivými diváky ve frontě před pokladnou, ale přidává i nejrůznější předměty, které se zachovaly, často díky nadšeným sběratelům. Tak se můžeme posadit na židle, usednout do křesel, která kdysi tvořila vybavení kin. Můžeme obhlédnout početné plakáty, někdy zvoucí na představení - a sotva překvapí, že převažují třeskutá melodramata a kýče, jak lze snadno odhadnout z jejich pouhých názvů. A podíváme se, jak vyhlížely vstupenky do kin, v době německého protektorátu tištěné dvojjazyčně.
Nejcennější kusy spatříme v zasklených vitrínách: jsou to promítací přístroje, jejichž kolekce pokrývá technický vývoj od těch pradávných až k těm nejnovějším, již automatizovaným, používaným ještě před dvěma desítkami let. Některé exponáty na nás dýchnou roztomilou starobylostí, byť kdysi vnímané jako nejmodernější výkřik techniky: uvědomíme si, že v době němého filmu se doopravdy používal ruční pohon a točilo se klikou (a promítač ovlivňoval rychlost, s jakou se film posunoval, takže dění na plátně mohl zrychlit i zpomalit).
U přístroje již určeného k promítání zvukových filmů (s optickým záznamem zvuku na filmovém pásu) nalezneme také vespod instalovanou podložku určenou k roztočení gramofonové desky, krátkodobě též zajišťující ozvučení filmu. A dokonce pohlédneme do makety promítací kabiny, zpravidla osazené dvěma přístroji, protože jen jejich střídáním bylo možné zajistit plynulé promítání. Celovečerní film se totiž na jeden kotouč nevešel, dvouhodinový snímek měřil rovných 3284 metrů...
Výstava o kinech a promítání se přirozeně neobejde bez předvádění filmů, z nichž některé rozesmávaly již naše praprapředky (například Kříženeckého první grotesky - neboli situační žerty, řečeno dobovým termínem - s Josefem Švábem-Malostranským v hlavní roli). Ranou zvukovou epochu zastupují experimentální snímky Bezúčelná procházka, Světlo proniká tmou a Žijeme v Praze, které se ovšem zcela vymykaly běžné komerční tvorbě a do široké distribuce se tehdy vůbec nedostaly.
Lepší představu by určitě poskytly meziválečné hrané reklamy z oněch let, které v sobě soustředily jak (občasnou) řemeslnou profesionalitu, tak (nejčastěji) duchovní hloupost oněch let. Schází mi tu jakákoli zmínka o cenzurních řízeních, protože bez vysloveného souhlasu se žádné filmové dílo uvádět nesmělo. A pak lituji toho, že projekce nejsou realizovány z filmového pásu a na dobových promítačkách, nýbrž využívají "nehmotné" zdigitalizované záznamy...
K výstavě byla vydána obsáhlá obrázková kniha, kterou však spíše považuji za pouhé album kvalitně reprodukovaných fotografií. Případným zájemcům bych tudíž doporučil textově objevnou a obrazově neméně atraktivní publikaci bratří Čvančarů Zaniklý svět stříbrných pláten - psal jsem o ní ZDE: http://www.kultura21.cz/literatura/3699-zanikly-svt-stibrnych-platen
Výstava Pražské biografy / Pomíjivé kouzlo potemnělých sálů (do 1.2.2017).
Pořádá Muzeum hlavního města Prahy.
Hodnocení: 70%
Foto: Muzeum hlavního města Prahy
http://muzeumprahy.cz/prazske-biografy-pomijive-kouzlo-potemnelych-salu/
| < Předchozí | Další > |
|---|
I když v minulém roce slavila kulatiny a padesát let na scéně, také jí vyšlo retrospektivní dvojalbum a v televizi měl premiéru dokument, pořád má co dělat. Ale taková je už Petra Janů a ani letos se nic zásadního nezměnilo. Pořád ji to baví ...
Žila, byla jednou jedna Johana Rubínová, která se rozhodla, že si bude psát deník. Psala o sobě, přátelích, problémech, průšvizích, trapasech, šlápnutích vedle, pokusech, omylech a tak vůbec o bouřlivém životě náctiletých. Psala, psala a co osud nec...
Nakladatelství Portál vydalo útlou populárně naučnou knihu s názvem Mohou neurovědci číst naše myšlenky? A podtitulem Od detektoru lži po neuromarketing. Jaké je toto dílo na aktuální téma?
Zlínské divadlo zkouší muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení podle slavného Almodóvarova filmu v režii Stana Slováka, uměleckého šéfa Městského divadla Brno, a v hlavní roli s Petrou Královou v roli Pepy. Netradiční spolupráci...
Tento film vypráví o trojici muzikantů, již znechucených povinností ustavičně vystupovat, kteří se jednoho dne sbalí a prchnou do slunné Provence k tetě jednoho z nich. Záhy vplují do malé české komunity, která se ve francou...