Je tady desátý případ pro komisaře Dupina

bretanska idyla200 Vlna veder ten rok v srpnu sužuje dokonce i Bretaň. Komisař Dupin nevidí, že by se mělo ochladit. Ke vší mrzutosti mu chystají kolegové velkou oslavu u příležitosti desátého výročí jeho služby v Concarneau. Pak ale je u pobřeží vylovena z moře mrtvola majitele ovčího velkochovu na legendárním Belle-Île. A než se Dupin naděje, ocitne se na palubě policejního rychlého člunu a míří na „nejkrásnější ostrov na světě“, kde zakrátko nahlédne do nejhlubších propastí lidské duše...

Desátý případ pro komisaře Dupina, milovníka tučňáků a kofeinu, rodilého Pařížana za trest přeloženého do Bretaně – na konec světa.

Ukázka z knihy:

Terasa Les Trois Mâts se nacházela na hezkém plácku, lemovaném starými kamennými domy, z nějž byl úžasný výhled na moře, pokud ho zrovna nezakrývala mlha, jakož i na domy v protějším svahu. Navíc odsud bylo dosti blízko do přístavu a k Atlantiku, dost na to, aby byl cítit pach soli, jódu, řas a aby byly slyšet jeho typické zvuky. Dupin to miloval. Restaurant měl i druhou, možná ještě hezčí terasu vzadu, nacházela se přímo nad úzkým vedlejším ramenem ríi. Starobylé dřevěné okenice restaurantu bíle zářícího na slunci byly natřené petrolejovým odstínem. Nad vchodovými dveřmi byla stejným petrolejovým odstínem namalovaná loď s třemi plachtami, jež propůjčily lokálu svoje jméno.

Dveře a okna byly osazené – typicky bretaňské – světlými žulovými kameny. Na terase stály kyblíky s křiklavě rudými bujně kvetoucími petúniemi a pod okny v prvním patře byl rozmístěný pestrobarevný terasový nábytek v červené, fialové a žluté. Kam se člověk podíval, všude mohl pozorovat hru sytých barev. Motiv tří plachet se opakoval v podobě trojdílné atlanticky modré markýzy na kraji terasy. Velký slunečník antracitové barvy byl napjatý přes celou terasu a skýtal velkorysý stín.
„Děkuji.“

Číšník, šlachovitý mladík, právě postavil před Dupina třetí petit café, první dvě vypil komisař rychle po sobě. Dnes chyběla každodenní káva v osm třicet v Amiralu, což – jak byl Dupin pevně přesvědčený – pokaždé značně ovlivnilo jeho úsudek. Jiní ovšem tvrdili, že spíše to mělo vliv na jeho rozpoložení.

Majitel Trois Mâts se ještě neobjevil, avšak měl brzy dorazit. Mladík a žena, kteří dnes ráno v podniku pracovali, měli včera večer volno. Dupin využil několik volných minut k tomu, aby si poznamenal pár věcí. Jeho červený notýsek Clairefontaine ležel rozevřený vedle šálku s kávou. Výraz „odpornej chlap“ si opatřil vykřičníkem a otazníkem. Nyní se neurčitě rozhlížel kolem sebe. Doëlan byla malebná bretaňská obec, skrznaskrz pitoreskní, perfektní motiv na pohlednici. Zvláště pak majáky střežící okolí na kopcích po obou stranách ríi, jeden natřený zelenobíle, druhý na protějším břehu červenobíle.
Objevili se Dupinovi kolegové.
„Mluvili jsme s rezidenty, jejichž domy leží nejblíž lodi Patrika Provosta.“ Nevouová přistoupila k Dupinovu stolku, Riwal, Kadeg a Le Mennová ji následovali a posadili se. „Chybové hlášení. Nikdo dneska ráno nic neslyšel ani neviděl.“
„Ve vsi se ta zpráva už dávno roznesla,“ doplnil policistku Riwal. „Kdyby si někdo všiml něčeho neobvyklého, pravděpodobně bychom to už věděli.“
„Zdá se, že s Patrikem Provostem se tu nikdo nestýkal. Přesně, jak uvedl jeho strýček.“
Rozplynula se tichá naděje, že bude možné nejprve vyšetřovat na pevnině…
„Měli bychom…“
„Bonjour.“
Mířil k nim muž s krátkými světlými vlasy.
„Matthieu, majitel. Chtěl jste se mnou mluvit?“
„Máme jen pár otázek.“
„Prosím.“ Muž si přitáhl od vedlejšího stolu židli a posadil se.
„Slyšel jste už, co se dnes ráno stalo?“
„Ano. Ten mrtvý seděl ještě včera večer tady u mě.“

Jean-Luc Bannalec (*1967, umělecký pseudonym Jörga Bonga) se narodil v Brestu. Jeho otec pochází z Bretaně, matka z Porýní v Německu. Autor pracuje ve Frankfurtu nad Mohanem i ve Francii v jižním Finistère a s rodinou žije střídavě v obou zemích. Prvních devět dílu kriminální série s komisařem Dupinem alias Maigretem (Bretaňské poměry, Bretaňský příboj, Bretaňské zlato, Bretaňská pýcha, Bretaňský příliv, Bretaňské světlo, Bretaňské tajemství, Bretaňský odkaz a Bretaňské speciality) bylo přeloženo do 13 jazyků a zfilmováno. V roce 2016 byl Jean-Luc Bannalec vyznamenán čestným titulem Mécène de Bretagne. Od roku 2018 je čestným členem Bretaňské literární akademie.Nedávno obdržel cenu knižního veletrhu HomBuch za zásluhy o rozvoj německo-francouzských vztahů.

Jean-Luc Bannalec: Bretaňská idyla, přeložil Jiří Pondělíček, vydává nakladatelství Kalibr, 272 stran

bretanska idyla