Pohlednice. Silné příběhy z období holocaustu

pohledniceP

Na počátku stojí jedna záhadná pohlednice s obrázkem pařížské Opery Garnier, na jejíž druhé straně jsou napsaná čtyři jména: Ephram, Emma, Noémie a Jacques. Tato pohlednice dorazí rodině Berestových v roce 2003 a jména patří lidem z jejich rodiny, kteří zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Už tento úvod knihy, nazvané jednoduše Pohlednice, slibuje silný emotivní příběh provázející čtenáře po stopách trýznivé minulosti jedné rodiny, přesněji autorčiny vlastní rodiny. Román napsala francouzská spisovatelka Anne Berest, autorka historických románů inspirovaných skutečnými osudy, která tentokrát vsadila na poutavost pátrání po minulosti vlastní rodiny a palčivé téma holocaustu.

Na první pohled je kniha příliš obsáhlá a špatně se drží v ruce, pokud jste zvyklí číst vleže v posteli, protože je těžká. Jenomže ten příběh stojí za to. Ten příběh JE těžký, spletitý, obsáhlý a tíživý. Na jeho začátku je pohlednice, na konci se pak možná dozvíte, kdo ji napsal. Lélia na začátku nového tisíciletí dostane pohlednici od neznámého odesílatele se čtyřmi jmény svých příbuzných, kteří zahynuli v koncentráku. Ale neupadne v zapomnění. Ani pohlednice, ani tato jména, tito lidé a tyto osudy.

Po letech se Léliina dcera Anne rozhodne pátrat po osudech těchto zapomenutých jmen a chce vypátrat i toho, kdo tuto pohlednici napsal a proč. Společně se svou matkou se začne pídit po historii rodiny Rabinovitchových pocházejících z Moskvy, kteří uprchli před antisemitismem a politickým pronásledováním. Léliini prarodiče se snažili dostat přes Lotyšsko do Palestiny, až nakonec se třemi dětmi skončili ve Francii. Přijetí tam však nebylo přátelské a bezproblémové, navíc se jim nepodařilo získat občanství. V těžké době je čekala deportace do koncentračních táborů a nakonec Osvětim, která se pro ně stala poslední stanicí jejich života. Zachránil se jediný člověk, a tím byla jejich prvorozená dcera Myriam, která z okupované Paříže uprchla na jih, kde se společně s manželem dokonce zapojila i do odboje. U knihy si fakt pobrečíte, stejně jako já.

Román je to autobiografický, autorka jej napsala společně se svou matkou a do knihy vložila také vlastní vzpomínky na své dětství a židovské kořeny rodiny. Kniha je nejen perfektně napsaná a plná emocí, ale také výborně dokumentuje historii a to, co se skutečně odehrálo. Poutavý román se silným příběhem si získal ocenění v Americe, a sice studentskou cenu Choix Goncourt United States, a také ve Francii se autorka dostala do výběru prestižního ocenění Prix Goncourt. U nás zatím její romány nebyly přeloženy, ale je autorkou také dalších historických románů, například Sagan, Paris 1954 nebo Gabriele či Finistere. Chválím i skvělý překlad Kateřiny Vinšové.

Holocaust je tady pořád s námi a postihl všechny následující generace hluboce traumatizovaných rodin. Už proto knihu doporučuji každému k přečtení!

Ukázka z knihy:

Víš, na co jsem myslela, potom co se mi narodila dcera a já ji v porodnici vzala do náruče? Jaký byl první obraz, co mi prolétl hlavou? Obraz žen, které kojily, když je posílali do plynu. A přitom by se mi docela hodilo nemyslet každý den Auschwitz. Hodilo by se mi, kdyby to bylo všechno jinak. Hodilo by se mi nemít strach z plynu, strach ze ztráty dokladů, strach z uzavřených míst, strach z pokousání psem, strach z překračování hranic, strach nastoupit do letadla, strach z davů a z glorifikace siláctví , strach z mužů, když jsou v partě, strach, že mi seberou děti, strach z poslušných lidí, strach z uniforem, strach, že přijdu pozdě, strach, že mě chytí policie, strach požádat o nové doklady… strach říct, že jsem Židovka. A to neustále. Ne když se mi to zrovna hodí. Mám do buněk vepsanou vzpomínku na zkušenost s natolik děsivým nebezpečím, že mi občas připadá, jako bych ho skutečně zažila nebo měla znovu zažít. Smrt se mi neustále zdá být hrozivě blízko. Mám pocit, že jsem kořistí. Často mám pocit, že podléhám jisté formě vyhlazování. V historických knihách hledám tu historii, kterou mi nevyprávěli. Chci číst, číst pořád dál a dál. Moje žízeň po vědění je neuhasitelná. Někdy se cítím jako cizinka. Vidím překážky tam, kde je jiní nevidí. Je pro mě těžké propojit si představu své rodiny s mytologickým odkazem na genocidu. A tahle obtíž mě utváří. Definuje mě. Téměř čtyřicet let jsem se pokoušela o črtu, která by mě vystihovala, ale marně. Nicméně dnes už dokážu pospojovat jednotlivé body mezi sebou a sledovat, jak se ze shluku drobných útržků roztroušených po stránce vynoří silueta, v níž se konečně poznávám: Jsem dcera a vnučka přeživších.