Kultura21.cz

Ve dnech 29. a 30. května se v experimentálních prostorech NoD uskutečnilo na jevišti pro jednoho herce představení další inscenace v oblasti alternativního divadla. Valentýn, název hry i hlavního hrdiny strhnul emoce, zasáhl a bolel!

Alternativních divadel je v dnešní době spousta. Vydávat pod tímto označením lze takřka vše a často se hledaný smysl, hluboce ukryté “umění”, ani nemůže podařit nalézt. Alespoň tak to působí na mě, při ohlédnutí zpět za mými posledními návštěvami takovýchto projektů. Trochu skeptická jsem se vypravila na hru, která hodně slibovala. Mluvené slovo, prvky nonverbálního divadla a audiovizuální umění v silném příběhu o násilí páchaném na ženách a prostituci. A pohled malého chlapce uprostřed života v lidské špíně sliboval právě trhání emocí.

Scénografie jednoduchá, leč všeříkající a perfektně připravená, už před začátkem představení podtrhovala intimitu prostoru divadla pro jednoho herce a začala pomalu přenášet diváka do příběhu. Zavěšené sáčky plné ledu na stropě líně nechávaly kapat vodu na jeviště, na skleněné stolky a šířily dojem deště. V rohu stál on. Valentýn. Jednu půlku hlavy holou, druhou s vlasy. Lehce nalíčený jako mim, v saku připomínajícím německé důstojníky za války. V roli vypravěče obratně během pár vět seznámil hlediště se skicou příběhu a za chvíli, ve vytahaných slipech, s výrazem malého chlapce, začal čelit životním pádům. Tak naivní a bolavé oči dítěte, které slepě věří, nám všem “půjčil”. Vykreslená slepá víra vedla přes příběh, budila touhu zachránit nevinného. Valentýn věřil otci, jenž si den co den chodil užívat do hotelových pokojů s prostitutkami, že tráví čas jen ve výtahu. Věřil sobě, že dokáže vygumovat matce fialové “kaňky” z obličeje. Věřil matce, že bude zticha. Ale nikdy nebyla. A když ano, pak navždy. Ztratil dětství a vrhnul se do hotelových pokojů. Stal se prostitutkou.

Inscenace byla po technické stránce naprosto geniální. Mírná skepse, zda není příliš kombinovat toliko uměleckých prvků, se po chvilce rozpustila. Audiovizuální zpracování některých scén nahradilo tisíce vět a gest. Nápadité, originální. Valentýnem byl Petr Krušelnický, doslova. Tak perfektní herecký výkon na malém jevišti jsem snad nikdy nespatřila. Každý pohyb obličeje, žár i odraz v očích a pohyby jakékoliv části těla nepotřebovaly leckdy slov. Jeho výraz ve tváři bolel, stejně jako příběh. Krutý, děsivý, a tak blízko realitě a skutečným ulicím a hotelovým pokojům. Zrod této srdeční bolesti pochází z dramatické předlohy Španěla Carlose Be z díla Čekanka. Petr Krušelnický s Apolenou Vanišovou, dramaturgyní a režisérkou, zinscenovali příběh na míru jednomu herci, vdechli život Valentýnovi i jeho soukromému peklu.

Moje skepse pro tentokrát byly liché. Na místo nich se usadil zvláštní trýznivý pocit z chlapcova příběhu. Byla to “jen” divadelní hra, přesto si ji “odnáším” domů. A ano, takhle by to mělo být. Bolelo to, zmrazilo nohy, nebylo možno se jakkoliv pohnout. Valentýn pohltil plné hlediště. Valentýn je hra, která si rozhodně zaslouží pozornost!

Anténa: Valentýn
Datum a místo konání: 29. a 30. května 2012, NoD Praha
Scénář, režie a dramaturgie: Apolena Vanišová
Na motivy: Carlos Be – Čekanka
Překlad: Petr Gojda
Hrají: Petr Krušelnický

Hodnocení:96%

Zdroj foto: nod.roxy.cz, divadlo.cz