Kultura21.cz

Už jako malá holka jsem registrovala herce s dobráckýma očima a širokým úsměvem, ale nikdy jsem si k němu neuměla přiřadit jméno, někdy se mi to tak stává i dnes. To ovšem vůbec neznamená, že to v mých očích snižuje jeho herecké kvality. Byl celkem nenápadný, a přesto velmi osobitý. Asi úplně prvně jsem ho viděla v roli rádce pana krále v seriálu Arabela, který mi byl v tu dobu nejblíž, bylo mi deset. A pak, samozřejmě, v legendárním seriálu Slovácko sa nesúdí vedle nezapomenutelného Jozefa Kronera. A postupně se mi objevoval i v dalších filmech a seriálech. Dnes už jsem starší a vím toho o něm mnohem víc.

Pan Oldřich Velen se narodil jako Oldřich Volek 15. září 1921 v Brně – Tuřanech. Na otázku, proč neužívá rodné příjmení, odpovídal: „Ono mi to moc neznělo.“ A tak si vybral podobně znějící příjmení moravského šlechtice Ladislava Velena z Boskovic Oldřich pocházel z venkovské rodiny, a možná i proto mu byly na jevišti i před kamerou nejbližší role s lidovým, obyčejným charakterem. Ochotnické divadlo začal hrát už jako dítě. Zůstal mu věrný i když později studoval na gymnáziu a následně na brněnské konzervatoři. Jako většina mužů narozených v roce dvacet jedna byl totálně nasazen do Německa, odkud však utekl domů, a tady se mu podařilo na nějaký čas ukrýt. Během druhé světové války se jako člen organizace Obrana národa zapojil do odboje, v roce 1941 byl uvězněn gestapem. O rok později, poté, co přes všechna úskalí dokončil konzervatoř, nastoupil do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, které však bylo později nacisty násilně přemístěno do Tábora. Krátce poté jej angažovalo Východočeské divadlo v Pardubicích a v roce 1945 let zakotvil v Krajském divadle v Olomouci. Tady zůstal dlouhých šesnáct let. Vedle lásky k divadlu se rád a velmi aktivně věnoval filmování, které jej nakonec přivedlo do Prahy, kde se v roce 1962 stal stálým členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Mezitím byl na žádost režiséra Jana Grossmana angažován do divadelního souboru Divadla Na zábradlí, se kterým prožil několik nezapomenutelných úspěchů, ať na domácí, nebo i zahraniční scéně. Časem jej ale, jak sám říkal, divadlo už tolik nebavilo a proto se natrvalo oddal filmu. A okouzlení filmem mu zůstalo až do vysokého věku.

Oldřich Velen během více než padesáti let, kdy se věnoval filmu a televizi, ztvárnil, podle svých vlastních, pečlivě vedených záznamů, 297 rolí. Svoji první drobnou roli dostal v historickém dramatu Temno. A potom už přišla dlouhá řada veskrze vedlejších rolí v detektivkách, dramatech i pohádkách. Dost z nich jsem měla možnost vidět a všude byl stejně nenápadný, avšak více než skvělý. Z těch známějších jmenujme například Atentát Jiřího Sequense, Kdo chce zabít Jessii, Noc na Karlštejně, Vrah skrývá tvář, Všichni dobří rodáci, Zabil jsem Einsteina pánové, Na kometě, Svatby pana Voka, Na kolejích čeká vrah, Marečku, podejte mi pero nebo Jáchyme, hoď ho do stroje! Bylo jich opravdu mnoho. Často byl obsazován i do televizních seriálů, sama si vzpomínám na Dobrodružství kriminalistiky, Druhý dech, Cirkus Humberto, Rodáci, Zlá krev, Sanitka, Panoptikum města pražského nebo, již zmíněná, Arabela. Jeho přebohatý herecký rejstřík mu umožnil uplatnění ve filmech nejrůznějších žánrů, ničeho se nebál a každou roli zahrál opravdově a věrně. Výjimkou nebyly pohádky, kriminálky, komedie nebo dramata ze současnosti. A protože dostával jen vedlejší role, za které byl nesmírně vděčný a ke každé z nich přistupoval s neskrývanou pokorou, byla období, kdy natočil až deset snímků ročně. Mimořádný úspěch měla jeho jediná hlavní role Jury Kláska v legendárním komediálním seriálu Slovácko se nesúdí, které si sám obzvlášť cenil a kterou ztvárnil přímo excelentně. Původně hrál role milovníků, později, obohacen cennými životními zkušenostimi, se pomalu dopracoval i k velmi charakterním rolím. Ovšem s přibývajícím věkem rolí postupně ubývalo, ale vzhledem k tomu, že byl velmi aktivní a vytrvalý, objevoval se ve filmu a televizi až do svých devadesáti let, Poslední role, do které byl obsazen, byla v komedii Petra Šíchy nazvané Školní výlet v roce 2012. Za celoživotní uměleckou práci mu v roce 1994 udělila Nadace Život umělce ocenění pro vybrané výkonné umělce - cenu Senior Prix.

Oldřich Velen se oženil v roce 1946 a se svou ženou Sylvou, rozenou Štursovou, s níž měl dva syny, strávil neuvěřitelných šedesát dva let. Podzim jeho života k němu ale nebyl příliš štědrý. V roce 2009 podlehla jeho životní láska zákeřné nemoci a Oldřich zůstal najednou sám. Trápil se a chřadl a z života už se vůbec neradoval. Dlouhou dobu se statečně držel, ale potom musel, během jediného roku, podstoupit hned několik závažných operací. Síly mu ubývaly, viditelně slábl a jeho neutuchající energie byla tatam. Několikrát dokonce upadl na schodech a z každého pádu si odnesl ošklivé zranění. Nedokázal si pomoci sám, až nakonec skončil upoutaný na lůžko v nemocnici, kde vyhasl jeho život dočista. Podle lékařských zpráv bylo příčinou úmrtí s největší pravděpodobností celkové selhání organismu. Celý život rád cestoval. Díky divadelním zájezdům si této záliby mohl, především v šedesátých letech, užít opravdu do sytosti. A na všechny tyto zážitky vždycky velmi rád vzpomínal. Navzdory všem životním potížím, které ho potkaly, zůstal optimistický a plný humoru až do posledních chvil. Když však 4. května 2013, ve věku úctyhodných 91 let zemřel, jeho rodina se rozhodla, že se veřejnost tuto informaci nedozví, nedala to nikomu vědět a nedovolila tak divákům a všem, kteří Oldřicha milovali, aby se s panem Oldřichem Velenem důstojně rozloučili a vyprovodili na jeho poslední cestě. A těch, kteří jej ctili a obdivovali, protože jim nějakým způsobem vstoupil do života, bylo opravdu moc. Například pan Ondřej Suchý na něj vzpomíná takto: „Oldřicha jsem poznal v roce 1992 v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených. Padli jsme si do oka a tak jsme se v průběhu dalších let scházeli při nejrůznějších příležitostech. Oldřich uměl vyprávět krásné veselé historky a tak jsem se na něj kdysi obrátil s dotazem, jestli také vypravuje anekdoty... "Já anekdoty nevyprávím," odpověděl mi tenkrát, "ale jednu mám přece jen velice oblíbenou, protože jsem s ní vždycky zlobil Ljubu Hermanovou. V Egyptě naši archeologové odkryli jednu úplně neznámou hrobku s jedním úplně neznámým, pět tisíc let starým faraónem. Česká věda na místě zapracovala. Začali faraóna masírovat, krev do něho napumpovali, zkrátka - pojednou faraón otevřel oči, posadil se a povídá: Lidi, odkud vy jste? Šéf archeologů říká: Pane faraóne, my jsme z Československa! A na to se faraón rozzářil: Vy jste z Československa? Prosím vás, zpívá ještě ta Ljuba Hermanová?"

Nechť zůstane v našich srdcích stálá vzpomínka na úsměvy a bezbřehý smysl pro humor, kterými těšil nejel své blízké, ale i celkem neznámé lidi, ať v divadle nebo na televizní obrazovce. Jsou pravdivá slova: „Někteří lidé do našeho života vstoupí a zase odejdou. Někteří na chvíli zůstanou a navždy náš život změní.“ A přesně takový byl pan Oldřich Velen.