Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„To není pravda,“ zvolal polotichým hláskem asi sedmiletý chlapec, když v divadelním ztvárnění brazilské bajky Jorge Amada Kocour Mour a slečinka Vlaštovička důrazně zaznělo, že vlaštovka si nesmí vzít kocoura, protože kocouři jsou odvěcí a nesmiřitelní nepřátelé vlaštovek. Představení má ve svém repertoáru pražské Divadlo Kampa. Dětem se líbí, což bylo znát jak z jejich reakcí, tak z dlouho trvajícího potlesku.

„O jednom parku, spoustě slepic, jiných zvířatech a hlavně o lásce. Vhodné pro děti od šesti let.“ Tak na představení Divadlo Kampa zve. Zpracování bajky, která v sobě nese obrovské poselství proti předsudkům, zpracovali v divadle znamenitě. Scéna, kterou vytvořil Karel Czech, sestává z loutkových zvířat v parku, kde se odehrává běžný život, dialogy včetně notné dávky pokrytectví a pomluv. Do řečí se dostává hlavně kocour Mour, který jako samotář skoro s nikým (vyjma sovy) nekomunikuje. Především kohout či papoušek mu dávají zabrat: svádějí na něj všechno, včetně krádeže kuřat a vajec, přičemž vyjde najevo, že to dělá had chřestýš. Když se s ním Mour utká, kuřátka a vajíčka chrání, kohout ho zase pomluví, že se předvádí… Kocour se zkrátka nezavděčí.

Kdo to kdy viděl
Především mu však park nemůže odpustit, že se zamiloval do slečinky Vlaštovičky. Ba co víc – ona se zamilovala do něj. V lásce jim brání jak zvířecí obyvatelé parku, tak Vlaštovčini rodiče. Moudrá sova prorokuje, že k sňatku (Mour požádá Vlaštovičku o ruku) nedojde, protože „zákon“ je silnější než srdce. Trápí se Mour i Vlaštovička, která je konvencemi donucena provdat se za slavíka…  Vypovídající je třeba tento dialog: „To kravka Bezrohá zašeptala Papouškovi do ucha: Kdo kdy viděl něco takového? Vlaštovička, která patří k ptactvu, se zamilovala do kocoura, který patří ke kočkovitým šelmám! Kdo to kdy viděl? Kdo to kdy viděl?… A Holub říká Holubici šeptem: Kdo to kdy viděl, aby se vlaštovka, krásná vlaštovička, bláznivá vlaštovička, zaplétala s kocourem! Je přece takový zákon, holub s holubicí, kačer s kachnou, ptačí sameček se samičkou, pes s fenou a kocour s kočkou. Kdo to kdy viděl, aby se vlaštovička zasnoubila s kocourem?…“

A pak spolu odletí…
Představení zdramatizovali, nacvičili a naprosto fantasticky hrají Sofia Adamová, Agáta Dušková a Martin Dušek. Hudbu, která bajku doprovází, vytvořili Štěpán Matějka a Melanie Sabel. Na živou kytaru a flétnu hrají hudebník a hudebnice Dua Paradis. „Svět bude za něco stát a teprve bude k žití v den, kdy lidé uvidí, jak se kocour mourovatý žení s vlaštovkou. A pak, spolu odletí...,“ zpívají všichni na začátku i na konci představení. Jedná se o popěvek a zároveň životní filozofii lidového básníka Estêvãa da Escuna, který se usadil v tržnici u Sedmi bran v brazilské Bahii. Písnička rozzáří děti, které by jinak mohly být smutné z toho, že zarmoucený Mour už zase s nikým nemluví a nuceně provdané Vlaštovičce ukápne slzička…

Park, kde si vzal jezevčík žirafu
Smutek je zahnán i chytrým doplňkem, který v knize není – kocour se nemá trápit, protože existuje park, kde si jezevčík vzal žirafu… Některé dialogy jsou přímými citacemi z knihy, kterou z portugalského originálu přeložila Marie Hlavínová a pro potřeby Velvyslanectví Brazilské federativní republiky v Praze ji v roce 2012 vydal Jiří Hladký, některé jsou dílem divadelního zpracování. S režií pomohla Iveta Dušková, se světly hýbe Kamil Švejda. V rámci šedesátiminutového představení malí i velcí diváci obdivují krásné plyšové postavičky Vlaštovičky a Moura, které jsou věrnou kopií kresbiček Carybého, jež jsou nedílnou součástí knížky.

Zvířecí Romeo a Julie
Jorge Amado, který v 50. letech se svou ženou Zélií Gattai pobýval i v tehdejší ČSSR (v Dobříši i v Praze), ji napsal v roce 1948 v Paříži, jako dárek svému tehdy ročnímu synovi Joaovi. Jak uvádí přebal knížky, text se ztratil a poprvé byl vydán knižně až v roce 1978, poté, kdy jej spisovatelům syn objevil a předal Carybému s prosbou, aby ho ilustroval. S překrásnými ilustracemi byla kouzelná bajka, která připomíná Shakespearův skvost Romeo a Julie, přeložena světových jazyků. Je tak potěšením pro děti i dospělé. A slouží i k zamyšlení. Jak uvádějí tvůrci představení v Divadle Kampa – je totiž alegorií dnešního světa, kde pomluvy a strach jsou často silnější než hlas srdce a snaha nevybočit ze škatulek.

O vrásčitých hrbolcích staré guavy
Stále aktuální (dnes možná víc než kdy jindy) je kupříkladu i tato scéna, která poukazuje zase na nesmyslný „diktát mládí a krásy“, přičemž krása může být velmi relativní. „Dlouho dobu v sobě jedna guava (strom s výbornými plody– pozn. red.) s vrásčitým kmenem živila iluzi, že ji kocour Mour miluje, a vychloubala se tím před všemi stromy v parku. Jen proto, že se za prosluněných odpolední přicházel třít svým pružným a smyslným tělem o její hrbolatý kmen. Ta guava, která byla považovaná za zvláštní, se cítila polichocena tím, že se stala vyvolenou toho týpka, s kterým to bylo tak těžké a o kterém se tolik mluvilo. Vyhledala plastického chirurga, zbavila se všech hrbolků, které jí hyzdily kmen, kvůli kocouru Mourovi se přikrášlila. A čekala na něho s hladkým a čistým kmenem. Ale on, když viděl, že o kmen bez hrbolků a výstupků se nemůže drbat, otočil se ke guavě zády a už se na ni nikdy ani nepodíval…“

Fotografie z představení: Linda Matějovská
Kresbičky z knížky: Carybé
Fotografie knížek (vydání v ČR a Brazílii): autorka