Vydávání filmové literatury se na Slovensku daří - Slovenský filmový ústav nejenže vytrvale vydává měsíčník Film.sk (na rozdíl od pražského Národního filmového archivu, který ukvapeně zrušil unikátní Filmový přehled, aniž jej čímkoli nahradil!), ale ve spolupráci s Asociáciou slovenských filmových klubov i další publikace. Mám na mysli nejen recenzní brožury k Projektu 100, z něhož v Česku zůstaly jen textově nedokumentované trosky, ale také další časopisy (teoretický pololetník Kino-Ikon) a knihy (nejnověji vyšel sborník příspěvků přednesených na poslední česko-slovenské filmologické konferenci - Film a kultúrna pamäť).
Začnu posledním jmenovaným titulem. Film a kultúrna pamäť je dalším svazkem z letité řady sborníků, jejichž tradici založila odborná setkání, pořádaná již od sklonku minulého tisíciletí. Čeští i slovenští badatelé se tam pokaždé vyjadřovali k předem stanovému tématu, např. minule zkoumali filmové zpodobnění minorit. Také nynější spojení filmu a paměti vydalo zajímavé plody, cenné i tím, že jednotlivé stati jsou ponechány v jazycích, v jakých je autoři přednesli.
Už úvodní stať Petera Michaloviče vysvětluje, jak se v totalitních režimech přizpůsobovala paměť ideologickým potřebám (podobně jako tomu bylo v Orwellově románu 1984), takže vznikaly více či méně přesvědčivé smyšlenky deformující dějinnou realitu. Málokdo se odvážil tato závazná schémata narušit - jako třeba Juraj Jakubisko v prostřední (partyzánské) povídce filmu Zbehovia a pútnici.
Ve sborníku nalezneme texty rozšiřující naši znalost dosud pomíjených jevů (třeba poměry vládnoucí ve slovenské kinematografii za "samostatného" státu během války). Nechybějí ani rozbory jednotlivých děl. Snadno postřehneme stylovou rozmanitost, ovšem vyskytnou se i únavně sebezpytné hříčky, experimentující s vlastními i cizími vzpomínkami.
Za nejcennější považuji studii Miloslava Nováka o digitalizaci (nejen českých) filmů, neboť nastoluje rozličné otázky s ní související, najmě v souvislosti s restaurováním původních materiálů, které by mělo zajistit podobu, jakou dotyčné dílo mělo v okamžiku svého premiérového uvedení. Měl by se tudíž vyčistit obraz i zvuk, správně nastavit jas a kontrast stejně jako vybalancovat optimální barevný tón a sytost včetně zachování ostrosti.
Jenže stanovení této "výchozí podoby" může být do jisté míry fiktivní, protože založené na subjektivních vněmech, které neodstraní ani vzpomínky pamětníků, ani písemné doklady. Navíc vchází další problém: mnozí tvůrci rádi svá díla přepracovávají (vznikají i několikeré tzv. režisérské verze), vylepšují je dříve nemyslitelnými technickými vymoženostmi. Co lze v takovém případě považovat za "původní tvar"?
Jinou spornou otázkou se stává kdysi módní, ale nyní již odmítaná kolorizace (obarvení) původně černobílých filmů. Je zajisté pravda, že se tak ničilo původní výtvarné pojetí, avšak doznávám, že třeba u pohádky Pyšná princezna by mně to nevadilo - ostatně se měla natáčet barevně, avšak tehdy, počátkem 50. let, vzácný barevný materiál dostal politicky cennější projekt.
První letošní číslo Kino-Ikonu (v záhlaví nese dovětek "časopis pre vedu o filme a pohyblivom obraze“) má rozměr úctyhodné knihy - dosahuje bezmála tří set stran. A nabízí několik tematických okruhů, kterým se přispěvovatelé zodpovědně věnovali. Jednak připomíná (sedmdesáté) výročí Slovenského národního povstání a všelijaké ideologické manipulace, které jeho filmové ztvárnění provázely, jednak z různých stran obhlíží rozporuplného režiséra Michaela Haneka a jeho někdy skandální filmy (Funny Games).
Kino-Ikon má ovšem širší záběr. Nabízí výpravu do iránské kinematografie i překlad zahraniční studie o americkém režiséru Linklaterovi. Přináší recenze tří knížek (dvou o westernu a Menzelovy autobiografie Rozmarná léta). A v příloze nazvané Frame jistě zaujmou i téměř dvě desítky studentských příspěvků od posluchačů Vysoké školy múzických umení, která se na vydání časopisu rovněž podílela. Kéž by příklad takové institucionální spolupráce osvítil i leckteré české tvrdohlavce!
Film a kultúrna pamäť.
Editor a zodpovědný redaktor: Martin Kaňuch
Vydaly: Asociácia slovenských filmových klubov a Slovenský filmový ústav, Bratislava 2014. 248 stran.
Hodnocení: 80%
Kino-Ikon 1/2014
Šéfredaktor: Martin Kaňuch
Vydaly: Asociácia slovenských filmových klubov, Vysoká škola múzických umení a Slovenský filmový ústav, Bratislava 2014. 294 stran.
Hodnocení: 80%
Foto: Slovenský filmový ústav, www.aktuality.sk, www.pospolitost.files.wordpress.com
( 0 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|
Když po absolvování pražské DAMU vycestoval Ivan Franěk do Francie, začal hrát v loutkovém divadle, ale souběžně se rozjela i jeho filmová kariéra. I když se stal vyhledávaným hercem a natočil desítky francouzských a italských filmů, jeho početná filmog...
Za neutuchajícího rachotu svatých motorů jsme se s Festivalem francouzského filmu rozjeli z Paříže do větrné Bretaně. Režisér snímku Proti větru Jalil Lespert se nás pokusil ovanout tí...
I když Hana Hegerová byla a nadále je a bude královnou českého šansonu, existuje v tuzemsku ještě několik zpěváků, kteří se tomuto hudebnímu žánru věnují – a dělají to velice dobře. Uměj...
Film Zelený svět z roku 1996 je dnes už klasickým ztvárněním jednoho sportovce a jeho velkých snů. Aby to nebylo tak jednoduché, hraje v něm Kevin Costner svou typicky zabedněnou roli, a tak není o různé životní karamboly při sledování příběhu nouze. 