Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V někdejším sovětském bloku byl prostor, vymezený českým, (východo)německým a polským územím, vnímán jako "obranný" val vůči západním státům. V oblasti filmu se tento koncept rozhodl prozkoumat brněnský badatel Pavel Skopal, když sepsal knihu Filmová kultura severního trojúhelníku opatřenou podtitulem Filmy, kina a diváci českých zemí, NDR a Polska 1945-1970.

Své pojednání rozčlenil do tří kapitol, v nichž postupně zkoumá fenomén koprodukcí (nebo jen "výpůjček" zahraničních tvůrců), zabývá se problémy distribuce v souvislosti s počtem kopií uváděných filmů i skladbou nabídky a konečně si všímá proměn filmového publika, a to od konstrukce ideálního, třídně uvědomělého diváka, který by zavrhoval vše kýčovité a brakovité, až ke všednímu konzumentu zábavy. Přitom nelze pominout rozhodující ruský vliv, a to zejména od druhé půle 40. let a po celé 50. roky.

Ovšem vývoj filmové (a potažmo politické) situace nebyl všude obdobný: kritické filmy vznikající po roce 1956 v Polsku byly šmahem zavrženy jako "černé", občansky průbojná díla vznikající o desetiletí později v Československu byla ve východním Německu odmítána jako ideologicky rozkladná, i když české kameramany i režiséry ochotně zvali ke spolupráci.

Důležitým prvkem sjednoceného postupu v jednotlivých socialistických kinematografiích byly pod patronací Sovětského svazu pořádané mezinárodní konference (jedna se konala rovněž v Praze), které jednaly o vhodných látkách i závazném přístupu, o uplatňování socialistického realismu. Filmové koprodukce ovšem neprobíhaly jen uvnitř sovětského bloku, ale také směrem navenek ke kapitalistické cizině.

Už v druhé půli 50. let se česká kinematografie několikrát obrátila k Francii (Dědeček automobil, V proudech, Stvoření světa) a podobně tomu bylo ve východním Německu i Polsku. Ale zároveň mohly "nevhodné" koprodukce zavinit zákaz filmu - v tuzemsku to byla veskrze podprůměrná komedie Hvězda jede na jih (vadila Jugoslávie), v Polsku se kvůli pomlouvání ocitl v nemilosti Osmý den týdne, natočený ve spolupráci se západním Německem. A později byla "kapitalistická" účast přítomná i v dalších českých filmech, u nichž bychom to na první pohled sotva poznali (např. u Formanovy satiry Hoří, má panenko).

Filmy uváděné ve sledovaných zemích dostaly v poválečném období ještě další důležitý úkol: měly také sloužit jako sjednocující prvek, který by novým režimům pomáhaly hájit nové společenské a politické poměry, získávat pro ně sympatie. Měly se podílet na přebudování hodnotového systému a obyvatele vést k jeho přijetí. Lze tvrdit, že čeští a slovenští filmaři tento úkol plnili velmi úspěšně, a to hlavně zásluhou agitačních komedií, do nichž se zapojily největší herecké hvězdy té doby (najmě Jaroslav Marvan) a které dodnes patří mezi stálice televizních programů - např. Dovolená s Andělem nebo Plavecký mariáš.

V Československu byly roku 1950 staženy téměř všechny dosud uváděné filmy (včetně některých sovětských!), protože přestaly vyhovovat novým ideologickým požadavkům. Z kapitalistické ciziny pak byly vybírány hlavně takové filmy, které kritizovaly tamní poměry. Jen pozvolna začaly být západní snímky uplatňovány jako komerční hity, které svými výdělky měly vyvážit produkci socialistických zemí.

Ale potíže s vývozem měly i některé české filmy, například historická (dvoj)komedie Císařův pekař a Pekařův císař pobouřila Rakušany, neboť z císaře Rudolfa učinila pitomce. Dobrý voják Švejk vzbuzoval rozpaky ve východním Německu, protože prý útočil na náboženství a navíc mohl rozvratně působit na armádu.

Cenné je zařazení tří sond, které se soustředí na uvádění filmů ve třech konkrétních městech (Lipsko, Brno, Poznaň) a připomínají i leckdy sotva uvěřitelné případy. Například ve východním Německu, pokud bylo zapotřebí zvýšit tržby, se nerozpakovali uvést i některý z divácky úspěšných snímků nacistické Třetí říše, samozřejmě zábavných, ideově nezávadných.

Ostatně podobné postupy nalezneme i v Československu, kde byla znovu nasazována protektorátní tvorba. Ostatně v Sovětském svazu byly v poválečném období uváděny tzv. trofejní filmy ukořistěné v poraženém Německu, aniž by vadilo, že v některých případech šíří nacistické ideje - např. protianglický pamflet Ohm Krüger, obviňující Angličany z toho, že jako první už v době búrské války zakládali koncentrační tábory pro civilní obyvatelstvo, nakonec dobře zapadl do bolševického tažení proti imperialismu.

Jaké domácí filmy dosáhly největší návštěvnosti? Byly to především pohádky: u nás již legendární Pyšná princezna, ve východním Německu Malý Muck; jedině v Polsku pohádková tradice nevznikla, zato tam získávaly mimořádný ohlas historické "vlastenecké" velkofilmy počínaje Křižáky. Ze zahraničních byly všude oblíbené dobrodružné komedie (Fanfán Tulipán), ale i náhražky westernů. Zatímco v Československu dosáhl olbřímí návštěvnosti (západo)německý cyklus o Vinnetouovi, ve východním Německu vévodily indiánky domácího původu s Gojkem Mitićem. A oba typy podnes hojně opakují i české televize...

Pavel Skopal: Filmová kultura severního trojúhelníku. Filmy, kina a diváci českých zemí, NDR a Polska 1945-1970.
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2014. 308 stran.

Hodnocení: 80%

Tuto knihu najdete ZDE od nakladatelství HOST

Foto: kniha, www.cinema.de