Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Naprostým prvopočátkem francouzské kinematografie byl vynález kinematografu Louise Lumiera (1864–1948) Jeho filmy měly původní rys – byly to systematicky vytvářené „ožívající fotografie“. Lumiere byl jedním z nejlepších fotografů své doby, specialistou na momentky a měl smysl pro kompozici. Nejslavnější film Louise Lumiera – Příjezd vlaku – již naznačuje možnosti příštího velkého rozvoje kinematografu. „Lokomotiva se přibližuje směrem k divákům v kině, zaujímá téměř celé plátno. Tento efekt vyděsil řadu diváků, kteří v úděsu prchali ze sálu.“

Opravdový rozvoj a komediální prvky přichází až s Georgesem Méliesem (1861–1938). Teprve Georges Mélies, často pokládaný za velkého kouzelníka filmového plátna, nejenže navázal na předešlé pokusy o hraný film, ale dále jej rozvinul a bývá považován za prvního moderního filmového režiséra. Mélies, režisér, herec a producent současně, vyšel z divadla. Byl majitelem a ředitelem

Divadla Roberta Houdiniho, nazvaného podle svého zakladatele, slavného kouzelníka,

mistra iluze a černé magie. Do programu svého divadla chtěl zařadit také projekci filmů, bratři

Lumierové však tehdy ještě své přístroje neprodávali. Mélies tedy získal projektor od anglického

vynálezce R. W. Paula a po jeho prozkoumání vyrobil vlastní kameru. Na rozdíl od bratří Lumierů chtěl při filmování překročit hranice pouhé oživené fotografie a ukázat na plátně totéž, co léta předváděl na scéně divadla. V roce 1897 založil v Montreuil u Paříže první filmový ateliér, který byl kombinací divadelního jeviště s příslušnou technikou a fotografického ateliéru. V tomto filmovém studiu vznikly všechny Méliesovy snímky, jejichž počet dnes bývá odhadován na 450–500. K těm nejproslulejším patří Cesta na Měsíc (1902), Cesta do nemožna (1904) a Dobytí pólu (1906).

Cesta na Měsíc, film o délce 16 minut, se skládá z celkem 30 obrazů. Mélies vycházel z románů Julesa Verna a H. G. Wellse. Na filmovém plátně divák postupně vidí tyto fantastické sekvence: mezinárodní kongres astronomů, přípravu startu rakety na Měsíc, přistání na Měsíci, sněhovou bouři, boj s měsíčňany, útěk astronomů, návrat na Zemi, slavnostní vyznamenání astronomů. Film se setkal s obrovským úspěchem a byl promítán ve Francii a v Americe.

Po roce 1912 nenacházejí Méliesovy filmy ohlas u publika. Neúspěšný pokus prosadit se v USA a nevydařená cesta kolem světa zničily režiséra finančně. Roku 1928 objevil zcela náhodu jeden z novinářů tohoto průkopníka filmu jako zchudlého obchodníka s hračkami na pařížské stanici metra. V roce 2011 uvedl slavný americký režisér Martin Scorsese do kin snímek Hugo a jeho velký objev. Film vychází z knižní předlohy Briana Selznicka a pojednává o chlapci, který po otcově smrti žije na pařížském vlakovém nádraží a pracuje jako seřizovač nádražních hodin. Po tátovi Hugo zdědil robota s klíčovou dírkou ve tvaru srdce, který možná ožije, pokud se do ní vloží ten správný klíč, a předá chlapci otcův vzkaz. Právě objevený vzkaz přivede chlapce ke kdysi populárnímu, nyní zapomenutému filmaři Georgesi Méliesovi, a chlapec tak přispěje k režisérově rehabilitaci. Snímek získal pět Oscarů, mj. za kameru a výpravu. V roce 2012 byla v českých kinech uvedena restaurovaná barevná verze Méliesova snímku Cesta na měsíc s nově zkomponovanou hudbou francouzské elektronické skupiny Air.

V poválečném období rovněž přetrvávala popularita komedií. (Po návratu z Hollywoodu se Max Linder objevil v roce 1919 v celovečerním snímku Raymonda Bernarda - Kavárnička. Hrál zde číšníka, který zdědil obrovskou sumu peněz, podmínkou smlouvy však je, že musí nadále pracovat. Z filmu se stal divácký

Duch dadaismu, který si za cíl určil rozrušení tradiční logiky, se výrazně projevoval ve filmu mladého režiséra Reného Claira (1898–1981). Mezihra (1924) vyzněla jako rozmarná provokace diváka a výsměch všem tradičním formám filmové výroby. Clair se pokoušel o rytmické sladění obrazů a sekvencí, zachycených výhradně kvůli jejich pohybové hodnotě. Autorem scénáře byl jeden ze zakladatelů dadaismu Francis Picabia, který prohlásil, že Mezihra má být přestávkou v nudě každodenního života. Na začátku filmu se ve zmateném sledu zjevují obrazy sloupů, střech a komínů. Dadaističtí umělci Man Ray a Marcel Duchamp hrají na okraji střechy partii šachu. Jejich hru překazí příval vody. Film vrcholí obrazem slavnostního pohřbu, který vede osel. Z rakve vystoupí kouzelník, nechá postupně zmizet všechny přítomné a nakonec i sebe. Pro Claira byl tento snímek pouze veselým rozptýlením a potvrzením neohraničené svobody, jakou dává sedmé umění tvůrcům. Po tomto filmu natočil Clair dvě fantastické, Méliesem inspirované komedie Fantom z Moulin Rouge (1924) a Neskutečná cesta (1925). Jeho nejvýznamnější filmy z období němého filmu – Slaměný klobouk (1927) a Dva nesmělí (1928) – nesou vlivy bulvárního divadla i grotesek Macka Sennetta.

Slaměný klobouk vychází z klasické Labicheovy komedie z 19. století. Clair situoval děj do prostředí pařížských maloměšťáků okolo roku 1900. Clairův velký úspěch spočíval v tom, že se mu podařilo převést komiku dialogů do vizuální komiky gagů.

Jean Renoir je nejvýznamnějším tvůrcem francouzské meziválečné kinematografie. I když natočil několik snímků, jež mohou být řazeny do proudu poetického realismu, jeho dílo je mnohem širší a přerůstá hranice proudů, směrů a skupin. Renoir se narodil do rodiny impresionistického malíře Augusta Renoira. Rodinné prostředí vysoké kul­tury a vzdělanosti výrazně formovalo jeho uměleckou osobnost. První zvukový snímek Projímadlo pro vaše dítě (1931) byla veselá fraška, kterou realizoval kvůli prostředkům na náročnější projekty.

Boudu z vody vytažený (1932) je film poněkud jiného ladění. Před nástrahami malo­měšťácké společnosti se lze zachránit pouze anarchistickým útěkem k věčnému tuláctví. Pobuda Boudu je svým nezřízeným životním stylem pohromou pro celou místní komunitu, která si nakonec oddychne, když uplave po řece pryč. Renoir touto rozvernou komedií přitakává svobodomyslnému životu.

Po 2. světové válce se filmový průmysl snažil reagovat na rostoucí poválečnou popkulturu a zábavní akti­vity, zejména mládeže, najímáním právě mladých filmařů. Ti měli k dispozici moderní techniku – zvláště lehčí kamery s objektivy citlivějšími na světlo, které umožnily bez­prostřední kontakt s realitou. Zájem o každodenní, všední svět, zachycený až dokumen­taristickými prostředky, je jedním ze základních znaků nové vlny, nejvíce rozvedeným v proudu cinéma vérité (film-pravda). Malé ruční kamery divákovi přiblížily intimitu postav a mohly sloužit filmaři k vyjádření osobních životních zkušeností. Subjektivní přístup a autobiografičnost se staly součástí filmového vyprávění. Nová technika dovolila pracovat i s přímým zvukem, který nahrával ruchy a atmosféru světa mimo uzavřené ateliéry. Celková „lehkost“ natáčení se promítla i do „lehkosti“ střihu – režiséři s obli­bou porušovali zaběhlá pravidla montáže. Využívali jump-cutů, velmi rychlých střihů, volných časoprostorových přechodů či techniky koláže, spojující různorodý materiál v jeden celek.

Nejznámějším představitelem francouzské nové vlny (60. – 70. let) se stal François Truffaut.
I když za­čínal jako ostrý, nekompromisní kritik, ve svých filmech naopak podle vzoru Hitchcocka vycházel vstříc divákovi. I proto se jeho filmy staly poměrně oblíbené a známé u širokého publika. To bylo dáno navíc Truffautovým neochvějným zájmem o filmové žánry – hlavně thriller, komedii a melodrama. Druhá polovina 60. let přinesla i jednu z nejznámějších  komediálních trilogií André Hunebellea – Fantomas. Od konce 50. let až po začátek 80. let se objevuje také série filmů o francouzském četníkovi v podání Loui de Funese a režii Jeana Giraulta.

Začátkem 80. let zasáhla francouzskou kinematografii vlna novátorských, výrazně sty­lizovaných filmů, označovaná jako cinéma du look nebo neobaroko. Sám tento název odkazuje spíše než k ději či k tématům přímo ke konkrétnímu stylu jednotlivých snímků. Ten se vyznačuje nadsázkou a spektakulárností, hraničící až s manýrou. Ovšem rysy ma­nýrismu jsou zde zcela záměrné a upozorňují na postmoderní ráz děl, který je podtržen množstvím nejen filmových, ale obecně popkulturních odkazů a citací (móda, reklamy, hudba). Mnohem více než tradiční umělecké druhy měla na neobaroko vliv moderní média – televize, videoklip, komiks.

Celou oblast filmové výroby a distribuce výrazně ovlivnily dvě technologie – jejich roz­mach přinesla právě 80. léta. První technologií byly kabelové a satelitní televize, které nebývalým způsobem rozšířily nabídku televizních programů a zvýšily poptávku po fil­mech i původních televizních filmech a seriálech. Samotné kabelové televize brzo začaly financovat i výrobu takových programů. Druhou významnou technologickou novinkou byl nástup VHS kazet.

Současná francouzská kinematografie a především nejvýraznější komedie má stále co nabídnout. Rokem 2001 je charakteristická Amélie z Montmartru, velice zvláštní, ale přitom neskutečně zajímavé dílo, od kterého se nebudete moci odtrhnout.  V roce 2003 se objevuje na scéně krimi-komedie Drž hubu! která svým humorem dostane snad úplně každého. S rokem 2011 přichází dojímavá, ale přesto velice zábavná komedie, natočená podle skutečné události – Nedotknutelní.  Rok 2014 poté přináší multikulturní a mnohonárodnostní komedii Co jsme komu udělali? od režiséra Philippe de Chauverona

Samozřejmě, že kvalitních francouzských filmů a komedií je na současné filmové scéně mnohem více, ale jejich souhrnný výčet by byl nespočetný. Každoročně se proto konají v několika městech naší republiky Festivaly francouzského filmu, které přibližují divákům nejnovější počiny francouzských režisérů.