Kultura21.cz

Spolu s festivalem v Karlových Varech a letní školou v Uherském Hradišti patří FEBIOFEST ke největším filmovým akcím, jaké se u nás pořádají. Jako obvykle ani letos nezůstane omezen jen na Prahu, kde se pořádá mezi 17. až 24. zářím: některé tituly (zpravidla ty vbrzku zařazené do distribuce) spatří i diváci v Berouně, Českých Budějovicích, Děčíně, Hradci Králové, Liberci, Olomouci, Ostravě, Prostějově a Zlíně.

V Praze, kde se většina projekcí uskuteční ve vícesálovém Slovanském domě, si návštěvníci budou moci vybírat z více než stovky filmů, které pocházejí ze všech dostupných kontinentů. Organizátoři nabídku rozdělili do několika sekcí: vedle hlavní soutěže a soutěže komedií nabídnou další položky, ať již se jedná o Delikatesy z východu, snímky se ženskými hrdinkami, dramata s queer zaměřením nebo dokumenty věnované porušování či obtížnému prosazení lidských práv různě po světě (zde uvedené pod hlavičkou Amnesty International), aniž se domýšlelo, že koncepty uznávané na Západě -a to ještě ne jednohlasně - mohou být jinde naopak odmítány jako naprosto cizorodé. Mnozí filmaři se tak ještě stále nevzdali „vývozu“ vyznávaných konceptů, podle nich jedině a univerzálně správných.

Nač se můžeme těšit
Febiofest přichystal i několik retrospektiv, věnovaných jak umělcům domácím (slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou zastupují pamětihodné české filmy Akce Bororo (foto) a Božská Ema, všestranného Jiřího Lábuse představí např. nedávná hořká komedie Vlastníci, tak zahraničním. Z tvorby japonského režiséra Hirokazu Kore’edy, od něhož se do tuzemských kin prozatím dostaly čtyři filmy včetně Zlodějů před několika lety zvítězivších v Cannes, spatříme reprezentativní průřez, který dovolí učinit si celistvou představu o osobitosti i zvláštnostech toho význačného filmaře. Probleskne i několik ukázek televizní tvorby.

Největší pozornost však určitě přitáhnou dva filmy, které mimochodem budou celou přehlídku jednak otevírat, jednak uzavírat (a samozřejmě se budou promítat vícekrát, aby si je mohli vychutnat i nepozvaní diváci). Mám na mysli nejnovější komedii v Americe odsuzovaného, ba prokletého Woodyho Allena, jenž v v Evropě natočil Festival pana Rifkina (foto), kde si vyřizuje účty se snobismem (pseudo)uměleckého světa. Druhým očekávaným titulem je Otec (foto), kde Anthony Hopkins – dostal Oscara! – přiblížil mentalitu starce, jenž si odmítá připustit, že jej začíná sužovat Alzheimerova choroba.

Když se budeme probírat filmovou nabídkou, sotva v ní nalezneme nějaké světově proslulé tituly, nějaká díla, která výrazněji upoutala svým zpracováním či tématem. Lze předpokládat, že žádný film není vysloveně podřadný, z něhož by bylo lépe utéci než čekat na konečné rozuzlení. Takže sotva překvapí, že převažují výpovědi, které se týkají privátních trablů svých hrdinů, často se vyznačujících „odlišnou“ sexualitou, ale také nalezneme příběhy běženců, kteří se – navzdory nástrahám – chtějí etablovat v západní společnosti. Všechny vyznávají ideje multikulturalismu, takže spějí k optimistickým vyhlídkám. A některé dosáhly úctyhodné délky, třeba délku tří hodin přesáhl německý snímek Berlín, Alexanderplatz, který proslulou Döblinovu románovou ságu, původně se odehrávající před sto lety, narouboval na nynější poměry.

Festival pana Rifkina 

Všechno už tady bylo?
Také spatříme řadu (před)premiér nových českých filmů, svým provedením spíše komorních, mnohdy se vracejících k látkám už dříve zpracovávaným: Kryštof zachycuje tragické události z 50. let, kdy komunisté začali potírat církevní řády, Hrana zlomu snad nabídne thrillerový příběh o osudech dvou sociálně protikladných rodin, Minuta věčnosti si za kulisu sbližování otce s dcerou vybrala podmanivé scenerie Islandu. Dokument Karel pojednává o posledním období života národního pěvce Karla Gotta. Švýcarsko-český snímek Ztraceni v ráji je rozkročen mezi dvěma mentálně odlišnými světy, byť zdánlivě blízkými.

Leckteré filmy potvrdí, že neotřelé náměty se vybírají stále obtížněji, takže se tvůrci vracejí k tématům již dříve zpracovávaným. Například Muž, který prodal svou kůži si sice vybral prostředí masového uprchlického exodu, avšak samotný nápad s obrazcem vytetovaným na zádech nacházíme jak ve francouzské komedii Tetovaný (s Jeanem Gabinem a Louisem de Funèsem), tak v pozapomenutém českém snímku Muž, které stoupl v ceně (zde vévodil Jozef Kroner). Japonský film Jaký otec, takový syn zase řeší záměnu dětí, k níž došlo v porodnici – a dozajista připomene český televizní seriál Kukačky. Vytrvalostní soutěžení, jaké zpracovává Jeden z těch dnů, zase připomene obdobné sebezničující počínání, působivě vypodobněné ve slavném americkém dramatu Koně se také střílejí.

Proč se spokojovat jen s pohledem z jediného úhlu?
A některá díla jsme již mohli spatřit na televizní obrazovce, například litevské drama Za soumraku (foto), které zachycuje hrdinný partyzánský odboj proti vnucené komunistické nadvládě, se odehrává několik let po skončení druhé světové války. Je škoda, že organizátoři promarnili příležitost představit zcela opačný pohled tytéž události, jaký před více než půlstoletím nabídl stále působivý bolševický „eastern“ Nikdo nechtěl umírat, kde odpůrci sovětského zřízení byli naopak vylíčení jako vyvrhelové, někdejší přisluhovači nacistů. Ostatně: určitě by bylo daleko názornější i poučnější, kdyby se princip rozdílných pohledů na obdobné téma stal běžnou záležitostí. Zatím si o něm můžeme nechávat jen zdát…

Prague International Film Festival - Febiofest
Foto: Febiofest