Co si budeme nalhávat: mezi mezinárodními filmovými festivaly se ten karlovarský, ačkoli vydáván za jeden z nejdůležitějších, krčí jako příslovečná Popelka. Dopad rádoby velkolepé akce, letos již po šestapadesáté pořádané ve dnech 1. až 9. července, považuji za mizivý, ostatně stačí pohledět na obsazení jeho dvou soutěží, jak tradiční hlavní, tak zbrusu nové nazvané Proxima (nahrazuje původní sekci Na východ od Západu, otevřena zástupcům celého světa). Jenže řada důležitých kinematografií v nich chybí: USA, Francie, která je nanejvýš zastoupena jako vedlejší koprodukční partner, Itálie, celá Skandinávie, ale také Maďarsko, Portugalsko, ze vzdálenějších končin Čína, Indie, Jižní Korea, nemluvě o bojkotovaném Rusku… Sotva pomůže, že ve Varech soutěží pět českých (včetně koprodukčních) filmů, v rámci zvláštního uvedení pak spatříme další čtyři.
A na leckteré se dozajista můžeme i těšit, upozorním aspoň na drama Beaty Parkanové Slovo, které se odehrává v krizovém roce 1968, na Krobotovu komedii Velká premiéra nebo na spíše rakouský než český dokument Můj otec, kníže, který se dotýká vztahů mezi Karlem Schwarzenberkem a jeho dcerou. Jako trochu varovné vnímám jen to, že právě ona se podílela též na režii celého filmu… Jinak ovšem rovněž pro českou tvorbu platí totéž co pro světovou – mnohá díla jsou nekomunikativně zahleděna sama do sebe, nezajímá je divák jako nezbytný partner, což platí i pro dokumenty.
Soutěžní sekce sotva překvapí
Publikum se v soutěžních sekcích dočká titulů (jak hraných, tak dokumentárních), povětšinou dosud veřejnosti neznámých, zpravidla až letos dokončených. Však se také povětšinou honosí přídomkem „světová premiéra“, co znamená, že až ve Varech budou poprvé uvedeny. Nalezneme mezi nimi vztahová dramata, zkoumající vazby mezi lidmi vzájemně si nejbližšími, ať již se jedná o rodinná pouta, přátelství nebo nejrůznější podoby milostného citu.
Tvůrci si však také vyzkoušeli polohu podobenství ať již stylizovaného do zpola snové podoby nebo do apokalyptické vize. Zaznějí feministické úvahy o údělu rozdílných pohlaví (zatím zdá se jen dvou základních), o dopadu nenadálého onemocnění, ať již se týká zranitelného jedince nebo celé společnosti, jak tomu bylo před půlstoletím v někdejší Jugoslávii, kde vypukla epidemie pravých neštovic. Ale jak si pamatujeme z minulých ročníků, právě soutěže nabízely zpravidla sousta obtížně stravitelná, případně zcela nejedlá, u nichž se jen obtížně uhadovalo, proč vlastně byla nabídnuta.
Zapomenuté světlo
Čemu se festival vyhýbal a co nyní zdůrazňuje
Ostatně nelze přehlížet, že v minulosti se festival některým sporným titulům naopak vyhýbal (co kdyby proti nim někdo protestoval!); zmíním aspoň zásadní příspěvky polského režiséra Wojciecha Smarzowského. Volyň (2016) se dotkla vraždění polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, což se dělo pod příkrovem hrůz druhé světové války. Klér (2018) zmapoval prohnilost i samolibost církevních struktur, aniž by přitom jakkoli zpochybňoval náboženskou vroucnost prostých věřících. Naštěstí oba snímky, kterým se nepochopitelně vyhnula i tuzemská filmová distribuce, uvedla Česká televize.
Silnice
V Karlových Varech bude uvedeno i několik děl již staršího data (a tudíž dobře známých), zamýšlených jako pocta některé známé osobnosti. „Paní doktorku“ Evu Zaoralovou, nedávno zesnulou dobrou duši celého festivalu, připomene Felliniho Silnice (1954). Eva Zaoralová – svou původní profesí italštinářka - se zasloužila o český překlad (nejen) tohoto filmu, který patřil mezi její nejoblíbenější. Herce Bolka Polívku oceníme v Michálkově tragikomedii Zapomenuté světlo (1996), kde s obdivuhodným citem pro zlidštění své postavy ztělesnil kněze.
Žert
A konečně bude mít ve Varech premiéru digitálně zrestaurované politické drama Žert (1968), dozajista umělecký vrchol režiséra Jaromila Jireše, v časech normalizace prokletý a znovu dostupný až po pádu komunistického režimu. Možná si uvědomíme, že od vzniku této stále jasnozřivé výpovědi uplynulo mnoho desetiletí, a položíme si otázku, které z filmů dnes vznikajících (a někdy i oslavovaných) přežijí propast věků a budou oslovovat i naše vnuky.
| < Předchozí | Další > |
|---|
Březen býval měsícem knihy, starší ročníky si to dobře pamatují. Asi i v dřevních dobách býval touto dobou propad prodejů (i když se na ně asi tenkrát tolik nehrálo) a tak byl jarní měsíc vybrán jako vhodný ku čtení. Na nějaký čas nám, milovníkům...
Kontroverzní snímek DONT STOP, mající sotva čtrnáct dní po premiéře, rozdělil filmové kritiky i veřejnost na dva tábory. Jedni ho považují za kouzlem dobovosti ověnčené retro, druzí za hořkou plytkost. Neznámá jména, oblak poloamatérského díla...
Nedávno jsem navštívil výstavu fotografií Roberta Rohála nazvanou „Slavní, známi i neznámí“ a byl jsem velmi pozitivně překvapen. Návštěva výstavy, která je umístěna v arkádách holešovského zámku, mi přinesla příjemně prožité odpoledne. Hned několik ...
Šest hereckých párů, moderátor, živá kapela, nekonečný taneční maraton, během kterého by účastník vypustil duši – to vše slibuje nová inscenace Městského divadle Zlín Koně se také střílejí, jehož premiéra proběhla 25. února. Režisérem je Jakub Nvota...
Komedie Což takhle dát si špenát vznikla v roce 1977 a od té doby patří mezi nejlepší filmy, které se u nás vůbec kdy podařilo natočit. Velmi vhodně navržené hlavní postavy, které se dostávají vinou stroje na omlazování do rů...