Co si budeme nalhávat: mezi mezinárodními filmovými festivaly se ten karlovarský, ačkoli vydáván za jeden z nejdůležitějších, krčí jako příslovečná Popelka. Dopad rádoby velkolepé akce, letos již po šestapadesáté pořádané ve dnech 1. až 9. července, považuji za mizivý, ostatně stačí pohledět na obsazení jeho dvou soutěží, jak tradiční hlavní, tak zbrusu nové nazvané Proxima (nahrazuje původní sekci Na východ od Západu, otevřena zástupcům celého světa). Jenže řada důležitých kinematografií v nich chybí: USA, Francie, která je nanejvýš zastoupena jako vedlejší koprodukční partner, Itálie, celá Skandinávie, ale také Maďarsko, Portugalsko, ze vzdálenějších končin Čína, Indie, Jižní Korea, nemluvě o bojkotovaném Rusku… Sotva pomůže, že ve Varech soutěží pět českých (včetně koprodukčních) filmů, v rámci zvláštního uvedení pak spatříme další čtyři.
A na leckteré se dozajista můžeme i těšit, upozorním aspoň na drama Beaty Parkanové Slovo, které se odehrává v krizovém roce 1968, na Krobotovu komedii Velká premiéra nebo na spíše rakouský než český dokument Můj otec, kníže, který se dotýká vztahů mezi Karlem Schwarzenberkem a jeho dcerou. Jako trochu varovné vnímám jen to, že právě ona se podílela též na režii celého filmu… Jinak ovšem rovněž pro českou tvorbu platí totéž co pro světovou – mnohá díla jsou nekomunikativně zahleděna sama do sebe, nezajímá je divák jako nezbytný partner, což platí i pro dokumenty.
Soutěžní sekce sotva překvapí
Publikum se v soutěžních sekcích dočká titulů (jak hraných, tak dokumentárních), povětšinou dosud veřejnosti neznámých, zpravidla až letos dokončených. Však se také povětšinou honosí přídomkem „světová premiéra“, co znamená, že až ve Varech budou poprvé uvedeny. Nalezneme mezi nimi vztahová dramata, zkoumající vazby mezi lidmi vzájemně si nejbližšími, ať již se jedná o rodinná pouta, přátelství nebo nejrůznější podoby milostného citu.
Tvůrci si však také vyzkoušeli polohu podobenství ať již stylizovaného do zpola snové podoby nebo do apokalyptické vize. Zaznějí feministické úvahy o údělu rozdílných pohlaví (zatím zdá se jen dvou základních), o dopadu nenadálého onemocnění, ať již se týká zranitelného jedince nebo celé společnosti, jak tomu bylo před půlstoletím v někdejší Jugoslávii, kde vypukla epidemie pravých neštovic. Ale jak si pamatujeme z minulých ročníků, právě soutěže nabízely zpravidla sousta obtížně stravitelná, případně zcela nejedlá, u nichž se jen obtížně uhadovalo, proč vlastně byla nabídnuta.
Zapomenuté světlo
Čemu se festival vyhýbal a co nyní zdůrazňuje
Ostatně nelze přehlížet, že v minulosti se festival některým sporným titulům naopak vyhýbal (co kdyby proti nim někdo protestoval!); zmíním aspoň zásadní příspěvky polského režiséra Wojciecha Smarzowského. Volyň (2016) se dotkla vraždění polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, což se dělo pod příkrovem hrůz druhé světové války. Klér (2018) zmapoval prohnilost i samolibost církevních struktur, aniž by přitom jakkoli zpochybňoval náboženskou vroucnost prostých věřících. Naštěstí oba snímky, kterým se nepochopitelně vyhnula i tuzemská filmová distribuce, uvedla Česká televize.
Silnice
V Karlových Varech bude uvedeno i několik děl již staršího data (a tudíž dobře známých), zamýšlených jako pocta některé známé osobnosti. „Paní doktorku“ Evu Zaoralovou, nedávno zesnulou dobrou duši celého festivalu, připomene Felliniho Silnice (1954). Eva Zaoralová – svou původní profesí italštinářka - se zasloužila o český překlad (nejen) tohoto filmu, který patřil mezi její nejoblíbenější. Herce Bolka Polívku oceníme v Michálkově tragikomedii Zapomenuté světlo (1996), kde s obdivuhodným citem pro zlidštění své postavy ztělesnil kněze.
Žert
A konečně bude mít ve Varech premiéru digitálně zrestaurované politické drama Žert (1968), dozajista umělecký vrchol režiséra Jaromila Jireše, v časech normalizace prokletý a znovu dostupný až po pádu komunistického režimu. Možná si uvědomíme, že od vzniku této stále jasnozřivé výpovědi uplynulo mnoho desetiletí, a položíme si otázku, které z filmů dnes vznikajících (a někdy i oslavovaných) přežijí propast věků a budou oslovovat i naše vnuky.
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Psaní z velké části beru jako psychohygienu. Nechám své hrdiny prožít střípky z mého života, vyřešit je, čímž si uvědomím spoustu věcí i já sama. Plus mnozí hrdinové samozřejmě prožívají to, co bych chtěla já sama,“ přiznává Jana Jánská autork...
Fenomén UFO patří mezi jeden z nejzajímavějších předmětů dohadů, disputací a spekulací v kategorii „existuje – neexistuje?“ Ať už má člověk na tento úkaz názor jakýkoli, počítám, že ho zaujme možnost dovědět se další zajíma...
Pracovníci Regionálního muzea v Žatci mají v těchto dnech plné ruce práce. Připravují totiž výstavu obrazů Miroslava Gabriela. Člen ústeckého Krajského klubu výtvarníků, který by co nevidět oslavil dvaašedesáté narozeniny, se do povědomí veřejnosti d...
Palissimo Company uvedlo 7. a 8. února v divadle Archa reprízu kontroverzního tanečního představení z trilogie Nabarvené ptáče jeho první část s názvem Bastard. Že se jedná o skrze neotřelé a velmi poeticky zaměřené...
Král Rudolf v touze po zlatotvorném kameni mudrců vydává všanc poklad nejcennější - svatováclavskou korunu i blaho celého království. Podle prastaré věštby jedině podivné bytůstky ze vzdálené budoucnosti m...
