Kultura21.cz

Zanedlouho vstoupí do českých kin dramatický snímek z chladného severu s pohledem na pokřivený vztah matky a syna. Kritiky i veřejností ceněné dílo nabízí sondu do křehké pavučiny citů, rodinných vazeb a emocí. Je skutečně prvotina režisérky Zaidy Bergroth citlivou výpovědí?

Rok starý finský snímek získal cenu Grand Prix na letošním FEBIOFESTu, ale nejen Češi ho ocenili. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu získal sošku Zlatého Huga za objev roku. A rozhodně se o takový malý objev jedná. Psychologické drama prazvláštního trojúhelníku je tématem ne až tak běžným a snímek ho zpracovává zajímavě. Lehce vyžilá matka dvou synů je populární herečka protíraná bulvárními plátky a momentálně kritizovaná za svou poslední roli. To všechno divák pochopí během počátečních pár minut filmu, bez vysvětlivek, jen v toku děje. A první jakási podivnost mezi vztahy, které si všimne, je jakákoliv absence autority ze strany matky vůči svým synům. Ten mladší je tichým, leč vnímavým a tak nějak neviditelným pozorovatelem celé situace. Ten starší se vpasoval do role hlavy rodiny, nejen hlavním slovem, ale i nezdravým vztahem, který chová ke své jediné ženě. Matce.

Cigareta putující z matčiných prstů do synových a zpět nepotřebuje další vysvětlivky. Důvěrné oslovování „miláčku“ lehce zamrazí v zádech a při železném pohledu Ilmara, staršího potomka, se jen lehce hýbe ohryzek na krku a možná je vidět proudící krev v tepnách. Zbytečně nemluví a nikoho nepustí do své hlavy, do myšlenek, jen nechává diváka tušit, že zrovna správné nejsou. Matka nevidí, neslyší. Nebo spíš možná nechce, zápasí se svými bolestmi a démony. S alkoholem, slávou a povrchními přáteli, kteří přijíždí za nimi na venkov, kam se celá rodina ukryla před světem. V tu chvíli tichá výpověď nabírá spád, protože jeden návštěvník zůstává i nadále. Nový muž, „jiný než ti předchozí“ je tak usazen jako vrcholný bod do bolestivého trojúhelníku.

Pak už přichází jen strach. Strach, co bude dál, kam až se dostane ta která pokřivená postava ve svém psychologicky narušeném uvažování, komu dřív prasknou nervy a kdo bude první vrahem situace. Nebo skutečným vrahem z nezvladatelných emocí? Svou úlohu pak sehraje i lidská lež, naivita, vlastní bolest s touhou po pomstě z odmítnutí. Divák nepotřebuje slova navíc, mluví kamera, hudba a herecké výkony. A ty jsou naprosto brilantní. Severští herci jako by byli předurčeni pro studená dramata, pro nehybná gesta a zastřené pohledy. Tento snímek to jen potvrzuje, zejména pak Ilmarova role, kterou ztvárnil Samulí Niittymäki. Přirozenost a uvěřitelnost mladíkova projevu je až neskutečná, těžko si ho představit s jiným výrazem mezi natáčecími scénami, než s chladnokrevným pohledem do prázdna.

Když film vyhrál ocenění FEBIOFESTu, bylo skoro jasné, že se dostane do distribuce našich kin. Stalo se tak a rozhodně je to velmi dobře. Snímek je pro silnější povahy, pro ty, kteří se nebojí jít za hranice svých strachů, nebojí se nahlédnout do duší narušených lidí. A konec konců, nebojí se ani připustit, že by snímek mohl být příběhem reálným. Zkrátka se připravte, že vás bude skutečně mrazit v zádech.

Hodný syn/ Hyvä Poika
Finsko / 2011 / 87 minut
Žánr: drama
Režie: Zaida Bergroth
Hrají: Samulí Niittymäki, Elina Knintilä, Eeetu Julin, Eero Aho
Česká premiéra: 10. května 2012
Distributor: Film Europe
Hodnocení: 97%

Zdroj foto: Film Europe