Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

38. Letní filmová škola v Uherském Hradišti ( LFŠ), která se každoročně koná na přelomu července a srpna, je minulostí. Na Slovácko přilákala přes pět tisíc návštěvníků a řadu významných hostů. Pro výroční cenu Asociace českých filmových klubů si osobně přijel legendární Carlos Saura, maďarský filmař István Szabó a íránský tvůrce Abbás Kiarostámí.

Já jsem se do filmového ráje vypravila jen na poslední tři dny a čtyři noci. Jablko filmového poznání (resp. to, co z něho zbylo), které z festivalových plakátů vykukovalo na každém nároží, jsem se však snažila vychutnat naplno a se vším všudy. Zajímá-li vás, jaké to bylo, čtěte dál.

Zahraj to (samé) znovu…

Letošní LFŠ divákům nabídla přibližně 170 celovečerních filmů. To je sice o třicet méně než loni, na druhou stranu ale přibylo repríz. Dostat se na zvolený film ve většině případů nebyl problém. Stačilo se dostavit deset až patnáct minut před začátkem. Na filmy, u kterých se dal očekávat větší zájem diváků, raději půl hodiny (např. filmy s živým hudebním doprovodem).

Promítalo se v šesti sálech a ve dvou letních kinech. O večerní a noční zábavu bylo postaráno v klubu Mír a ve dvou stanech v parku v okolí kina Hvězda. Na třech místech se konaly doprovodné výstavy.

Prachy v prachu

Festivalu pověstnému svou vřelou a pohodovou atmosférou nemohl ublížit ani oproti loňsku výrazně nižší rozpočet a tím pádem o dva dny kratší doba trvání  - dva miliony si z jablka filmového poznání (nebo hříchu, chcete-li) ukouslo Ministerstvo kultury a hlavní sponzor. Právě na tuto skutečnost (patrně) vtipně odkazoval i vizuál:

Krom finančního schodku se pořadatelé museli vypořádat i se ztrátou jednoho významného promítacího sálu se třemi stovkami míst – Slováckého divadla, v němž přes léto probíhají opravy. Velký nafukovací sál Espace Dorleans, který vyrostl na Studentském náměstí jako náhrada, jako provizorium posloužil, pohodlné divadlo však pochopitelně plnohodnotně zastat nemohl. Kvůli řazení sedadel v zákrytu bylo ze zadních řad hůř vidět a diváky rušil v parných festivalových dnech hukot klimatizace. Pro nově příchozí děti filmového ráje znamenal spíše festivalovou kuriozitu a atrakci, a pokud mohu soudit, s přílišným nadšením se tam nikdo nevracel.

Chci to vidět!

Orientaci v tom, co se kde a kdy děje, usnadňoval návštěvníkům program v sympatickém „letáčkovém“ formátu akorát do kabelky, který byl k mání jen za dvacku. Krom kompletního „rozvrhu“ na celou dobu festivalu obsahoval pro lepší přehled i krátké anotace. Obsáhlejší informace a fotky mohli návštěvníci najít v objemném katalogu, který byl v prodeji za stovku. Příjemným překvapením bylo minimum programových změn na poslední chvíli.

Maďarština (nejen) pro začátečníky

Sekce Fokus byla tentokrát zaměřena na Maďarsko. Zahrnovala němý film a 30. léta, nový maďarský film 60. let, maďarskou komedii a retrospektivy oscarového maďarského režiséra Istvána Szabó (Mefisto, Schůzka s Venuší, Sluneční jas, Sen o domě a další) a jeho téměř o čtyřicet let mladšího mezinárodně uznávaného kolegy Benedeka Fliegaufa (Houština, Dealer, Mléčná dráha, Je to jen vítr a další). Zvláštního uvedení se dostalo animovanému filmu jednoho z nejznámějších a nejúspěšnějších maďarských animátorů Marcella Jankovicse z roku 2011 Tragédie člověka.

Houby nebo třešně?

Retrospektivy se dočkali i další významní autoři: britský oscarový tvůrce monumentálních eposů David Lean (Pouto nejsilnější, Nadějné vyhlídky, Most přes řeku Kwai, Lawrence z Arábie, Doktor Živago a další), jeden z nejvlivnějších a nejkontroverznějších post-revolučních íránských filmařů Abbás Kiarostámí (Zkušenost, Cestovatel, Kde je dům mého přítele?, Chuť třešní, Vítr nás odvane, Jako zamilovaní a další) a výrazná srílanská filmová osobnost Vimukthi Jayasundara (Opuštěná země, Mezi dvěma světy, Houby, Země ticha a další).

V rozvrhu nechyběl dějepis a zeměpis

Ve „školním rozvrhu“ diváci našli podobně jako v předchozích letech i hodiny „dějepisu“. Promítaly se unikátní snímky o heydrichiádě (Romeo, Julie a tma, Vyšší princip, Atentát, Klíč, Operace Silver A, Tichá ves a další) a konalo se sedm bloků věnovaných Oberhausenském manifestu. Mimořádný zájem vzbudila i „lekce Faust“ – projekce více než dvouhodinového snímku Alexandra Sokurova z roku 2011 Faust oceněného na MFF v Benátkách, kterou dramaturgie festivalu nabídla jako jednu z ochutnávek ze současného ruského filmu.

V rámci „zeměpisu“ jsme na LFŠ v tradiční sekci filmů z Visegrádu zabrousili například do sousedního Polska, abychom si vychutnali retrospektivu prominentní polské režisérky a scénáristky Agnieszky Holland (Nedělňátka, Konkurs na život, Bez umrtvení, Horečka, Evropa, Evropa, V temnotě a další).  Nechyběla ani nejnovější sklizeň z české, slovenské a polské filmové tvorby (Alois Nebel, Čtyři slunce, Polski film, Rok konopí, Věra 68, Meruňkový ostrov, Konfident, Dust And Glitter, Jmenuji se Ki, Krtek, Výmyk a další).

Hra na pravdu

V sekci Spektrum nabídl program pod hlavičkou F jako pravda kolekci snímků, jejichž společným jmenovatelem je manipulace s realitou (Ztratil se člověk, F jako falzifikát, Fallové, Wild Blue Yonder, Michael, Home Stories a další).

Vzhůru do blaxploitation!    

Noční motýli a půlnoční kovbojové si mohli každý den (resp. noc) vychutnat tzv. blaxploitation filmy – snímky ze 70. let minulého století, zacílené na mladé městské černošské publikum a plné hrdě sebevědomých, okázale aktivních a vyzývavě sexualizovaných hrdinů či hrdinek. Koho toto téma zaujalo, jásejte. Na příští filmovce se údajně možná dočkáme celé jižanské filmové sekce!

Malá noční hudba

Kdo chtěl na chvíli ulevit unavenému zraku nebo otlačené kostrči, mohl si vzít time out a zajít na něco z bohatého doprovodného programu (výstavy, koncerty, divadlo…). Já jsem se rozhodla pro dva koncerty. Zklamání z nešťastně nazvučeného vystoupení elektronických Floex v Míru rozehnalo o den později perfektní vystoupení dua DVA, které přes dusno v sále a vyčerpávající výkon vyslyšelo halasné žebronění roztancovaného publika o přídavek, a to hned několikrát.

Návrat do ráje aneb pár postřehů, které se můžou hodit příští rok

- Pokud chcete jít opravdu brzy spát, upalujte po posledním filmu nejkratší cestou do spacáku. Nedívejte se nalevo ani napravo, neberte telefony a ať vás ani nenapadne vzít to přes Smetanovy sady!

- Když už se to zvrtne, kocovinka se nejlíp vyspává na trávníku pod stromy (ne, olivovníky to nebyly) mezi kinem Hvězda a klubem Mír. Ideálně s někým, kdo je na tom podobně jako vy a s kým si můžete dalekosáhle, zasvěceně a třeba i „naruby“ povídat o filmech, které vám právě unikají.  „Tak to jsme taky neviděli a opravdu to stálo za to. Doporučuju tento film i nevidět…“ Hra je o to zábavnější, když se vedle vás povaluje někdo, kdo chodí na filmy poctivě a zrovna jeden z nich se svými přáteli zapáleně probírá.

Siesta na trávníku vedle kina Hvězda

- Když už se to zvrtne jednou, pravděpodobně se to zvrtne ještě několikrát, protože si uvědomíte, že na LFŠ je v kteroukoli hodinu každá noc ještě příliš mladá a že je škoda spát. Moje bilance noclehů na ZŠ Sportovní byla 2:2. Investice do plácku pro karimatku a spacák vyšla naprázdno v případě druhého (nepochopitelně) a posledního (pochopitelně) večera.

- Když vám někdo na filmovce řekne, že čeká “na letišti”, nehledejte ho v nedalekých Kunovicích, ale v sympatické kavárně Jiné café v centru města.

- Pokud se k vám kdykoli v průběhu festivalu připotácí Zádumčivý chlapec se skelným pohledem a bude vám chtít něco říct, pozorně ho vyslechněte! Pojala jsem podezření, že Zádumčiví chlapci se skelným pohledem dobře vědí, co říkají. “Není jak tobě…,“ prohlásil jeden takový v pátek nad ránem u Stanu Café v lese, chytil mě kolem ramen a vševědoucně pokyvoval hlavou. Tenkrát mě to rozesmálo. Teď vím, že měl pravdu. Nebylo jak mně těch pár dní v Hradišti…

Tradice zavazuje

Tradice LFŠ sahá až do roku 1964. Od prvopočátku bylo cílem akce rozšiřovat filmový obzor členů filmových klubů a filmových nadšenců (z nich velkou část tvoří středoškolští a vysokoškolští studenti) a seznamovat je s filmovým uměním v nových a netradičních souvislostech. Po roce 2000 zaznamenala LFŠ výrazný rozvoj – ze semináře primárně zaměřeného na členy filmových klubů se stala druhou největší filmovou akcí na území České republiky, kterou v posledních letech navštíví vždy kolem 5000 lidí.

PS: Speciální díky patří Evě Blažkové za bezproblémové a bleskové vyřízení mé last minute žádosti o akreditaci. Ne všude je taková vstřícnost zvykem.

Zdroj foto: LFŠ, Jaroslav Filip