Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Mladí režiséři, kteří v šedesátých letech zjednali tuzemské filmové tvorbě mezinárodní věhlas, byli s nástupem normalizace počátkem 70. let odstaveni; někteří natrvalo (jako v případě Jana Němce, Pavla Juráčka nebo Karla Vachka, ze starších Ladislava Helge), jiní dočasně, zvláště když sklonili hlavu, ochotni vykonat pokání - a právě mezi ně patří Hynek Bočan. Česká televize nyní vydala rozsáhlý, celou knihu zaplnivší rozhovor s ním Moje cesta zdivočelou zemí aneb S čerty nebyly žerty.

Pan režisér (narozen 1938) obhlíží celý svůj život, samozřejmě s důrazem na uměleckou dráhu. Vzpomíná, jak už v dětském věku, v patnácti letech, hrál v sociálním dramatu Olověný chléb, jak jej od té doby přitahovala filmařina a jak se hned na první pokus prodral na FAMU. A jak ve třiceti měl za sebou hned tři ceněné filmy, vesměs adaptace literárních předloh - Nikdo se nebude smát, Soukromá vichřice a Čest a sláva.

Čtvrtý projekt, Pasťák, už nesměl dokončit, prý jím pesimistický náhled pronikal natolik, že pro nové mocipány na Barrandově byl zcela nepřijatelný. Následovala pak vynucená pětiletá přestávka, než se směl vrátit k profesi. V 70. a 80. letech natočil zhruba další desítku celovečerních filmů, mezi nimi též pohádek, avšak více příležitostí mu poskytla televize, zvláště pak mnohaletou práci na rozměrném seriálu Zdivočelá země (viz barevné foto), nyní aktuálně vysílaném.

Na rozhovoru si cením jeho bezprostřednosti, vtělené i do písemného záznamu. Režisér, jehož jako bychom doopravdy slyšeli mluvit, mimoděk prozrazuje svou skromnost i pokoru, nikde nezaznějí nějaké sebevědomé postoje. Zpravidla láskyplně popisuje spolupráci s nejrůznějšími umělci, ať již to byli (spolu)scenáristé s Jiřím Stránským v čele, kameramani nebo hudební skladatelé, vybavuje si řadu úsměvných historek s herci, aniž by se uchyloval k ubližující skandálnosti. I ze vzpomínek na těžké, hořké okamžiky vane spíše tichý smutek nežli nějaká zaťatá pomstychtivost.

Avšak občas probleskne odstup od líčení osobních zážitků, když se Bočan rozpovídá třeba o specifikách herectví a rozdílných technikách herecké práce. Roztomile postihl třeba rozpaky, když se ocitl v situaci, že před kamerou musel vést své někdejší profesory. Své postoje přiblížil v několika stručných větách, když se vrátil ke svým studiím: "My jsme měli strašnou výhodu, že jsme měli v prvním ročníku pana profesora Lukavského, a to byla samozřejmě Stanislavského metoda práce. Tu jsme uměli celkem dobře ve smyslu teorie. Druhý rok jsme měli pana profesora Högera, který byl všechno, jen ne Stanislavskij, a měl na něj svůj, docela vyhraněný názor. Já myslím, že každý herec by měl volit způsob, který je mu bližší. /… / Můj úkol je dát to všechno dohromady tak, aby si nepřekáželi a abych věřil, že oboje je pravda." (s. 89)

Rozhovor je pozoruhodný tím, že jej nesepsal novinář, nýbrž herec Jakub Wehrenberg - s Bočanem se zná, hrál i ve Zdivočelé zemi. Dokázal tím pádem vřadit do textu i další významové polohy, kdy mohl uplatnit vlastní profesní poznatky a zájmy. Avšak nedostatečná obeznámenost jak s dějinnými zákruty filmového dění, tak s analýzou filmového tvaru vedou k tomu, že ne vždy dokáže být Bočanovi rovnocenným partnerem, nediskutuje o zmiňovaných dílech, leckdy zvládnutých dosti toporně. Nezkoumá třeba, zda Bočan skutečně uspěl jako tvůrce komedií, kterým se hojně věnoval (podle mne nikoli). Nezabývá se ani tím, nakolik jeho díla zestárla a přestala v potřebné míře komunikovat.

Nechá Bočana, aby vzpomínal na své praktikování u režisérů Kachyni nebo Weisse, avšak ani jediná zmínka nepadne o tom, že rovněž asistoval Janu Němcovi při natáčení Démantů noci. Neupozorní ani na některá zkratkovitá tvrzení. Výmluvné je to třeba v případě historického dramatu Čest a sláva, asi nejzdařilejší položky v režisérově filmografii - viz čb fotografie, který se do kin rozhodně nedostal až v roce 1975, jak sám Wehrenberg mylně uvádí, a v distribuci určitě nepobyl jen chvilku, jak tvrdí Bočan. Premiéru měl počátkem roku 1969 a přinejmenším dva roky se uváděl, navštívilo jej přes dvě stě tisíc diváků. K jeho formálnímu stažení z distribuce došlo až po šesti letech.

Kniha je jistě cenná už tím, že ozřejmuje leckteré zákulisní taje, najmě mocenské zásahy do scénářů, které vedly až ke zničení jak dramatické stavby, tak původního záměru. Publikace se vyznačuje bohatou obrazovou přílohou, nalezneme zde úřední i soukromé dopisy, nechybí ani otisky dobových recenzí či diváckých ohlasů. Do textu jsou vkládána i vyjádření (samozřejmě že uctivá, ne-li přímo obdivná) Bočanových spolupracovníků, mezi nimi například Petra Nárožného, Nadi Konvalinkové, Jiřiny Bohdalové, Martina Dejdara či Miroslava Táborského.

Avšak větší péče mohla být věnována cudně připojené jednostránkové filmografii pana režiséra (s. 165), která se vyznačuje početnými nepřesnostmi. Některé filmy tu vůbec nenalezneme - například absolventskou povídku Nenávist vtělenou do filmu Hlídač dynamitu (v kinech uváděného roku 1963) nebo televizní snímky Zvláštní případ a Zítra se tančilo všude. Zmatečně je zmíněn televizní bakalářský projekt, který měl zastřešující pojmenování Jak jsem si začal vážit svého syna, své dcery a jehož jednotlivé části se nazývaly Stan, Rytíř a Česáč. Konečně se tu vyskytují dva tituly, které asi vůbec neexistují - Konečně sami a Kde jsme to přestali. Kdopak tenhle stručný soupis vlastně sestavoval?

Moje cesta zdivočelou zemí aneb S čerty nebyly žerty
Autoři: Jakub Wehrenberg, Hynek Bočan
Vydal/a: Česká televize, Praha 2012, 167 stran.
Hodnocení: 60 %

Zdroj foto: Česká televize, nexfoto.cz