Kultura21.cz

Na televizních obrazovkách znovu spatříme základní díla světové kinematografie, ať již se dotýkají hlubin lidské duše (jako Kieslowského triptych Tři barvy) nebo nahlížejí do soukolí mocenského zákulisí, v němž se lámou a ničí lidské chakatery (jako v Szabóových podobenstvích Mefisto, Hanussen a Plukovník Redl). Nejdříve se však dočkáme Jiřího Menzela a jeho dvou snímků - vedle Rozmarného léto (1967) jsou to ještě Skřivánci na niti (1969). A nejen to: o Menzelovi dokonce vyšla kniha, byť k našemu velkému zahanbení na Slovensku.

I.

Ačkoli se Menzel nejčastěji obracel k Hrabalovým textům, neopomenul v případě Rozmarného léta ani Vančuru. Rozhodl se přitom ponechat spisovatelův záměrně šroubovaný, knižní jazyk, jakým se postavy vyjadřují. Dosáhl tím svého druhu - a možná paradoxně - určitého naivistického efektu ve smyslu okouzlených vzpomínek na dávno odváté, idylické časy, k nimž se znovu vrátil v pozdějších Postřižinách, ovšemže mnohem uhlazenějších.

Příznačné je, že promluvy jednotlivých postav (zvláště pak ústřední mužské trojice, vtírající se do přízně krásné mladé dívky, která do městečka přijede s potulným kouzelníkem) málokdy vytvářejí souvislý dialog, často se jedná o jakési souběžně znějící proklamace postojů a názorů, o komentáře probíhajícího dění a skutků, přes vnější pokoru pronášené s jakousi sebezálibnou kazatelskou zaníceností. Údajně hravý, lyrický náhled, filmu někdy připisovaný, je pak spíše dílem vypravěčské stylizace, hledající optimální spojení mezi mimickým či gestickým výrazem na jedné straně a ustrojením slov na straně druhé.

Brodského pan major se asi nejvíce realizuje v drobných poťouchlostech, ba klukovinách, nejvíce pohybově nadán; rozpustile začne šermovat vidličkou či jindy svou holí, aniž domýšlí, že může být zraněn. Nejvíce se poddá milostné agresi, aby vzápětí usnul na milenčině hrudi. Hrušínského plovárenský mistr Antonín vystupuje jako bručivý flegmatik, ale také nenápadný poživačník, jak dokládá jeho splývání ve vodě se zapáleným doutníkem v ústech. Tiše a snad i odevzdaně přijímá radosti i slasti života, neboť selhání v intimních chvílích rozhodně nepovznáší; nevzrušeně snáší odchod i návrat své ženy, marně protestující proti manželovým "necudným" úmyslům s půvabnou a svolnou společnicí kouzelníkovou (Jana Drchalová, později Preissová).

Je to právě Antonín, který podvakrát, jednou na začátku vyprávění, podruhé na jeho konci, okřídlenou větu "tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným". Řehákův kanovník pak vystupuje jako platonický zbožňovatel všeho krásného - včetně dívčích půvabů, aby jako jediný nevinně doplatil na svou zvědavost natrženým uchem, když jej zmlátili opilci vracející se kolem maringotky z místní hospody. Kouzelníka představuje sám režisér v intencích zjevného naivismu, zde asi nejvíce opodstatněného předváděnými atrakcemi (chůze po laně).

Jen málokdy do vyprávění vnikne rušivý prvek - například v podobě zcela neústrojného, izolovaného gagu se staříkem, jenž kouzelníka "setřese" z lana, když jej s urputnou domlouvavostí vyzývá, aby raději slezl dřív, než spadne. Podobně funguje naturalistický záběr na kanovníkovo zakrvácené ucho, které Antonín sešívá rybářským háčkem, pronášeje přitom svá suše nabádavá moudra a neznaje soucitu. Menzelova chvála pošetilostí je opravdu rozmarná, z části však i navozuje rozměr trapnosti, ba jakési neukojené pudové žádostivosti. Snadno postřehneme. že lelkující pobývání tří postarších pánů na plovárně, kam jen málokdy zavítá nějaký návštěvník (během celého vyprávění tam zavítaly jen tři kamarádky), po odjezdu kouzelnické maringotky opět vplouvá do výchozího poklidu a dál je zmáčí dešťové kapky, co chvíli dopadající na vodní hladinu.

II.

Menzel se celosvětově proslavil hned svou prvotinou Ostře sledované vlaky (1966). Následné snímky pak zůstávaly jako v jejich stínu. Toto "prokletí" mohli prolomit právě Skřivánci na niti, jenže se okamžitě ocitli mezi filmy tak zvaně trezorovými - na své premiérové uvedení musely čekat, dokud nepadl režim, který je zakázal. Menzel vytvořil místy až rozpustilou o komedii, která s něhou a laskavostí dokázala zlidštit i tak nehostinné prostředí, jakým byly pracovní tábory v 50. letech. Hrdinové vyprávění vlastně měli štěstí - komunisté je (aspoň na počátku) neuvěznili, jen je poslali na převýchovu prací. Jednalo se totiž o samé buržoazní elementy, které si svůj odsouzeníhodný původ měly odčinit tvrdou prací na šrotišti kladenských oceláren.¨

Byli mezi nimi intelektuálové - stoicky filosofujícího knihovníka si zahrál Vlastimil Brodský; "pana" prokurátora, jenž mohl mluvit o štěstí, že neskončil před "soudruhem" prokurátorem, neboť odmítal, aby obhajoba byla součástí obžaloby, rozšafně ztělesnil Leoš Suchařípa. Byli mezi nimi živnostníci (holiče hraje Ferdinand Krůta, výrobce necek František Řehák), ale také lidé, kteří prostě měli smůlu, když pro své náboženské přesvědčení odmítali pracovat v sobotu (Neckářův kuchař) nebo se věnovali "nesprávné" hudbě.

Jediným dělníkem "z povolání" byl jejich úsekový důvěrník, kterého s hadovitou úlisností ztvárnil Rudolf Hrušínský. A nedaleko stála ženská věznice, kdy si trest odpykávaly ty, které se pokusily ilegálně přejít hranice - "kopečkářky". V této pestré společnosti se odehrávají veselé i jímavé okamžiky, ukazující, že v neštěstí musí lidé držet pospolu (když se za chladného, deštivého počasí všichni seskupí kolem ohně a drží se za ruce, lze v tom odečítat zřetelné vyjádření solidarity) že ani tehdy nesmějí ztratit svou lidskou důstojnost, protože jedině ta jim ještě zůstala.

Ač režisér buduje kolektivní portrét, čas od času se vynoří postava, jíž je věnována zvýšená pozornost. Je to láska adventisty Pavla k jedné z kopečkářek, završená svatbou, kdy nevěsta je ovšem přítomna jen "v zastoupení". Je to celé téma laskavého dozorce Anděla (Jaroslav Satoranský) a jeho soužití s krásnou cikánkou, neschopné si zvyknout na "civilizované" bydlení. A samozřejmě sem patří neodolatelný, jemnou erotikou prodchnutý a na několik pokračování rozkouskovaný motiv důvěrníkův – Hrušínský postihuje samolibé potěšení svého hrdiny, jenž si připadá jako průkopník vnášející hygienické návyky mezi zaostalé vrstvy obyvatelstva, když ve škopku omývá svlečené děvče. Přímo skvostná je pak scéna příjezdu senilního ministra (nepochybně Nejedlého) v bravurním podání Vladimíra Šmerala, jenž se jme blábolit cosi o tom, že jednou všechno bude - máslo, mléko, Smetana i Dvořák... Ale také vyhřeznou mrazivé výjevy, třeba když fanatická učitelka nenávistnými slovy vysvětluje dětem, jak se správnou třídní ostražitostí mají pohlížet na to, co kolem sebe vidí.

Menzel natočil idylické, úsměvné vyprávění o těžkých časech, o tom, jak se postižení lidí s nimi smiřují, jak si skrze místy trochu bizarní filosofování zvykají na nový rozměr své existence. Přesto Skřivánci na niti získali nálepku pomlouvačného díla. Jak sám režisér vzpomíná, důvody zákazu asi nejpřesněji postihl jeden barrandovský řidič, když pronesl: "...vona je to sranda a tý se voni nejvíc bojej."

III.

Jako vhodný doplněk ke sledování Menzelových filmů se nepochybně hodí právě vydaná kniha Petera Gavaliera Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla. Jak už z názvu vyplývá, autor se zaměřil na prohmatání Menzelových hrabalovských adaptací. Příliš nezkoumá rozdíly mezi Hrabalovými texty a jejich filmovým ztvárněním, věnuje se především zápletkám a utváření jednotlivých filmů.

Autor všech šest snímků (pět dlouhých a jednu krátkometrážní povídku) probírá odděleně, pomíjí vazby mezi nimi, příliš se nezabývá prvky, které se jimi prolínají. Každý z rozebíraných filmů tak tvoří samostatnou kapitolu, v níž se výklad soustředí především na přiblížení nejrůznějších detailů. Skrze popisy, čeho všeho bychom se měli všimnout ve sledovaném obrazu, dospívá k náčrtu celkové podoby. Nejsem si ovšem jist, zda takovýto "mozaikovitý" přístup je skutečně nejpřínosnější.

Důraz na jednotlivosti totiž zatemňuje celek, přehlíží tvarová specifika a navíc některá hodnocení vypíchnutých okamžiků nemusí být směrodatná. Uvedu aspoň jednu konkrétní ukázku: například motiv "hygienické očisty" ve Skřiváncích na niti Gavalier označuje jako brutální zneužívání moci, třebaže Menzel nic takového nenaznačuje, naopak postupným a zjevně hravým odkrýváním toho, co se za zavřenými dveřmi vlastně děje, vřazuje i tyto scény do toku někdy láskyplně, někdy zlomyslně ironizujících výjevů.

Gavalier ve svém výkladu postihl jednotlivé fáze Menzelova režijního rukopisu, inscenačních i vypravěčských, jak se odvíjejí od Smrti pana Baltazara z povídkového filmu Perličky na dně až k tragikomedii Obsluhoval jsem anglického krále. Na tomto čtyři desetiletí trvajícím Menzelově putování českou kinematografií si přitom připomeneme díla vskutku zásadní, od Ostře sledovaných vlaků přes Skřivánky na niti až k Postřižinám - a četbu by bylo vhodné provázet bedlivým sledováním příslušných filmů, na nichž bychom si díky tomu určitě povšimli i podrobností, které nám dosud většinou unikaly. Ale přesto se nedovíme, proč Menzel obsazoval Brodského pouze v 60. letech, a poté už nikdy, zatímco Hrušínský nadále tvořil základ herecké sestavy.

Rozmarné léto
ČR 1967, 74 minut
Námět: Vladislav Vančura
Scénář: Václav Nývlt, Jiří Menzel
Režie: Jiří Menzel
Kamera: Jaromír Šofr
Hudba: Jiří Šust
Hrají: Rudolf Hrušínský (Důra), Vlastimil Brodský (major), František Řehák (kanovník), Míla Myslíková (Kateřina), Jiří Menzel (kouzelník), Jana Drchalová-Preissová (Anna), Bohuš Záhorský (stařík)
Datum vysílání: pondělí 12. listopadu, ČT 2, 21.40
Hodnocení: 80%

Skřivánci na niti
ČR 1969, 90 minut
Námět: Bohumil Hrabal
Scénář: Bohumil Hrabal, Jiří Menzel
Režie: Jiří Menzel
Kamera: Jaromír Šofr
Hudba: Jiří Šust
Hrají: Rudolf Hrušínský (dělnický důvěrník), Václav Neckář (Pavel Hvězdář), Vladimír Ptáček (mlíkař), Vlastimil Brodský (profesor), Ferdinand Krůta (Kudla), František Řehák (Drobeček), Leoš Suchařípa (bývalý prokurátor), Jaroslav Satoranský (Anděl), Jitka Zelenohorská (Jitka), Naďa Urbánková (Lenka), Jiřina Štěpničková, Věra Galatíková, Zdeněk Svěrák, Stella Zázvorková
Datum vysílání: pátek 16. listopadu, ČT 2, 21.45
Hodnocení: 90%

Peter Gavalier: Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla
Vydal Slovenský filmový ústav, Bratislava 2012. 172 stran.
Hodnocení: 70%

Foto: Česká televize, Slovenský filmový ústav