Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nakladatelství Argo nyní přichází s dotiskem Ecových obrazových knih Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Vycházejí v brožované podobě, také o něco menší nežli v někdejší vázané podobě - a také opatřeny levnější cenou, takže přece jen dostupnější případným zájemcům.

Obě publikace zkoumají výsostně subjektivní témata, jakými jsou krása a ošklivost. Jedná se o jevy až překvapivě prostupné. Existovaly doby - v pravěku i v předminulém století - velebící kypré, ba tlusté ženské tělo coby symbol dostatku a potažmo zdraví, zatímco dnes vévodí až anorektická vychrtlost, diktovaná módou a postavami modelek. Ostatně naši předkové znali trefné pořekadlo: je tak ošklivý, až je krásný.

V jednotlivých zamyšleních i úryvcích z dávných textů pracuje Eco s doklady zejména z výtvarného umění, avšak stranou pozornosti nezůstávají ani produkty masové kultury včetně filmu. Naznačuje, že výsměchem stíhaná ošklivost, často spojená se zlem a démony, se obracela hlavně k různým fyzickým defektům, které postihly lidské tělo - počítaje v to i staří. Známe obrazy, svým způsobem dokládající tezi, že veškerá pozemská krása je dříve či později odsouzena k zániku: i krásná žena jednou zestárne a zoškliví, než ji v posledku dostihne smrt.

Obě knihy postupují chronologicky: výklad začíná antikou, končí současným uměním. Všímají si rozličných témat, přesahujících titulové vymezení. Tak se dočteme o symbolice barev (a také světla) ve středověku, padnou zmínky o lásce posvátné i světské. A třeba krása se netýká jen přírody, zvířat a lidí, ale také výrobků zhotovených člověkem - najmě strojů. Stačí pohlédnout na technické nákresy Leonarda da Vinci. Avšak lidské produkty mohou být jak krásné, tak ošklivé, někdy dokonce záměrně, jak nasvědčují třeba tlaky dekadence. Někdy se dokonce v průběhu dějin měnily estetické názory na totéž dílo, konkrétně třeba na Eiffelovu věž.

Ošklivost se často pojila s neznámem, co mohlo být vnímáno jako ohrožující a nebezpečné. Ve středověku hororové aspekty pramení hlavně z představ o peklu a hrůzách s ním spojených, o čarodějnických rejdech, o ďáblových proměnách a nástrahách. Současně se vynořuje strach z hmatatelného nepřítele, ať již se pohybuje v naší blízkosti nebo vyčkává kdesi daleko. A nejednalo se o smyšlenky. Výbojní mohamedáni, zosobňující zákeřnou ošklivost, se pokusili dobýt Evropu hned dvakrát - nejprve se islámské šiky valily přes dnešní Španělsko, o několik staletí později táhly přes Balkán a ohrožovaly dokonce Vídeň.

Ošklivost často děsila, avšak také vzbuzovala smích či spíše výsměch, stačí pohledět za zpodobnění venkovských sedláků, zpravidla hrubých, neotesaných a přízemních, kteří se starali jen o svůj břich. Satiry na selský stav ostatně známe i z českého prostředí. Hravé okouzlení ošklivostí pak dokládají rozličné moderní směry - třeba takový surrealismus. A nechybějí ani provokativní úvahy o šalebné kráse kýče, jehož umělohmotnost vskutku hraničí s ošklivostí. Samozřejmě sem vpadají parodie, třeba decentně ovousalá Mona Lisa, jak si ji vysnil Marcel Duchamp. Vousatá zpěvačka Conchita hýbající současným (ne)vkusem tudíž nepřichází s ničím novým ani objevným.

Obě Ecovy publikace poskytují nenápadné ponaučení. Upozorňují, že až příliš často bývá člověk posuzován podle vnějšího vzhledu (ať již vzbuzuje jakýkoli dojem), a nikoli podle toho, co se skrývá pod tímto zevnějškem, podle jeho vlastností, povahy a charakteru.

Umberto Eco (ed.): Dějiny krásy
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2015, 439 s.
Hodnocení: 100%

Umberto Eco (ed.): Dějiny ošklivosti
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2015, 455 s.
Hodnocení: 100%

www.argo.cz

Foto: knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti