Kultura21.cz

Většina lidí - zejména těch méně soudných, neschopných orientovat se v záplavě informací a dospět k vlastnímu pohledu - si svou představu o okolním světě a dění tam probíhajícím vytváří zejména prostřednictvím televize (televizního zpravodajství) a ve stále rostoucí míře také prostřednictvím internetu a diskusí na něm vedených. Tím vším se zabývá kniha Nicholase Mirzoeffa Úvod do vizuální kultury. Autor hned v první větě svého pojednání oznamuje, že „moderní život se odehrává na obrazovkách“. A pokračuje dalším tvrzením hodným vážného zamyšlení: „Obrazy nejsou pouhou součástí každodenního života, ale každodenní život vytvářejí.“

Ačkoli by se mohlo zdát, že kniha se bude věnovat především médiím, média nejsou konečnou metou, nýbrž spíše prostředníkem, který čtenáře zavádí do nejrůznějších témat a prostředí, často zdánlivě odlehlých. Společným rysem je ovšem zjištění, že názory lidí byly odjakživa ovlivňovány či vysloveně diktovány takzvaně nezaujatými informacemi (textovými, fotografickými, audiovizuálními), které ovšem podléhaly právě vládnoucím ideologiím.

Dovíme se, že někdejší vizualizační formy, donedávna převažující, nahrazují interaktivní média a virtuální realita - jenže popisovaná podoba vychází ze stavu na konci minulého století, kdy v originálním anglickém znění tato kniha poprvé vyšla (1999). Z tohoto vydání byl po třinácti letech připraven i nynější český překlad Petry Hanákové a Kateřiny Svatoňové. (Stálo by ovšem za posouzení, zda by smysluplnější nebyla volba nejnovější, loni vydané Mirzoeffovy knihy The Right of Look.)

V první úvodní kapitole Mirzoeff vykládá, co je vizuální kultura, a poté probírá jednotlivé vývojové etapy vizuality - od obrazů a soch přes fotografii až k televizi a internetu. Všímá si symbolické důležitosti barev, mezi nimi hlavně bílé, neboť zejména v sochařství začala bělost zprostředkovávat prožitek fyzické krásy. Dovolává se přitom mínění řady osobností, ať již to byli filosofové (Descartes) nebo přírodovědci (Darwin). Probírá i konec fotografie coby hmatatelné, nezpochybnitelné výpovědi o určité realitě, třebaže i v ní se vyskytovalo dodatečné retušování. Avšak teprve s nástupem digitalizace lze nasnímaný obrázek libovolně upravovat, ba dokonce se vší hodnověrností vytvářet neexistující realitu. Jedině tvrzení o tom, že běžně dostupné internetové diskuse - včetně užité falešné identity jednoho z účastníků - probíhaly již v roce 1982 (!), ve mně probouzí pochyby…

V oddílu nazvaném Kultura se Mirzoeff zabývá konkrétními projevy obrazových informací. Přibližuje zvláště předsudky pramenící jak z náboženství, tak třeba z koloniální mentality, které i v osvíceném 19. století, položivším základy k řadě prý nepředsudečných věd (například antropologie), ovládaly západní společnost ve vztahu k „méněcenným“ oblastem světa, zde jmenovitě zastoupeným africkým Kongem. Nejen zde byl kolonialismus zdůvodňován úkolem Evropanů pomoci zaostalým Afričanům k dospělosti, tedy ideou, že bílý člověk bude zastávat jakousi otcovskou (výchovnou i vzdělávací) roli. Odkazuje přitom i na literární díla, třeba Conradův román Srdce temnoty.

Jenže ve skutečnosti bílí cestovatelé i kolonizátoři naráželi na odlišné vnímání týchž realit. Mirzoeff vysloveně píše: „Pro Evropany zvyklé sledovat pohyb zboží, lidí nebo dopravy v moderní civilizaci představovala řeka Kongo primitivismus, který ale takřka nebylo možné zobrazit. Zatímco pro Evropana řeka zastupovala celý stát, Konžané vodní tok chápali jako dělící linii mezi naším světem a světem duchů a mrtvých.“ Za takových okolností lze sotva předpokládat šanci na vzájemné porozumění.

Také fotografie podléhaly svévolné (des)interpretaci, evropské výklady nedokázaly postihnout skutečný význam zachycených jevů - například do ostra zbroušené zuby byly považovány za doklad kanibalismu, ačkoli se jednalo o tradiční kmenové zdobení. Ostatně předsudky přetrvávaly i po rozpadu koloniálních říší, například po vzniku samostatných afrických států získala Amerika pocit, že podporují Sovětský svaz. Západní média tehdy označila Afriku za kontinent stále setrvávající v zajetí pověrčivosti, a tedy neschopný racionální politiky.

Vedle civilizačních odlišností Mirzoeff zkoumá i další atraktivní téma, a sice sexualitu. Vychází od Freudova učení o fetiši, kdy chlapečka, dosud přesvědčeného, že všichni vyhlížejí jako on, vyděsí, že opačné pohlaví je z jeho pohledu jakoby „vykastrované“ - a obává se téhož osudu. Mirzoeffa zajímá, jak se v historické perspektivě měnil náhled na mezirasové sexuální vztahy, věnuje se rovněž ženské obřízce, v Africe již povětšinou zakazované, ale také obhajované jako součást kulturní či náboženské identity.

Dovozuje, že např. neobřezanost mohla evokovat nelegitimní původ, nedotčené ženy prý navíc bývaly ostatními kritizovány za "tu věc, co jim visí mezi nohama." Představu, že Afričanky jsou z hlediska sexuálního vybavení "přemrštěné", evropským vědcům zosobnil před dvěma staletími případ Saartie Baartmanové, u níž byla diagnostikována klitorální hypertrofie - její osudy sugestivně zachytil též u nás známý film Černá Venuše, v knize ovšem nezmíněný.

A důležitou roli v Mirzoeffových úvahách konečně zaujímají filmy a televizní seriály, zvláště pak ty, které s touž dokumentární věrohodností modelují vědecko-fantastická témata. Ohrožení mimozemšťany nebo umělými bytostmi se zde ocitá na podobné významové úrovni jako ohrožení reálnými (pozemskými) národy, rasami či vyznavači jiného smýšlení než „našeho“, v daném kontextu tedy hlavně amerického. Ale zrovna tak se v centru pozornosti ocitá vizuální prezentace princezny Diany. A Mirzoeff upozorňuje na cosi morbidního v přitažlivosti médií: zatímco na Dianinu svatbu se mělo dívat 750 milionů lidí, její pohřeb prý přilákal trojnásobné množství…

Úvod do vizuální kultury
Autor: Nicholas Mirzoeff
Přeložily: Petra Hanáková a Kateřina Svatoňová
Vydala Academia, Praha 2012. 320 stran
Hodnocení: 80 %

Foto: Academia, zar.co.za, sexus.cz, geektyrant.com, justfoodnow.com