Kultura21.cz

Lidé si myslí, že harfenistky jsou romantičky ze starých časů. U Zbyňky Šolcové to neplatí. Nevyhýbá se uměleckým experimentům a fúzím s jinými žánry. Také se věnuje poezii a fotografování. Před nedávnem nahrála se souborem Musica dolce vita pozoruhodné album Hudba královen, na němž jsou zastoupeny pouze ženy – skladatelky. Feminismus? Spíše neotřelý přístup.

Vy a harfa – jak dlouho trvá tento svazek?

Začátek tohoto příběhu znám sama víceméně jen z vyprávění. Bylo mi možná šest nebo sedm let a byla jsem dítě „kam ho ráno postavíš, tam ho večer najdeš“, tedy poslušná, tichá. Ale jednoho dne jsem prý uviděla v televizi harfenistku a prohlásila jsem rezolutně, že „na tohle budu taky hrát“. A nejspíš jsem byla neodbytná. Protože jsem odmala hrála na klavír, zpívala v Kühnově dětském sboru a rodiče mě i mé dvě sestry v těchto aktivitách podporovali, nakonec jsem, pravda, po mnoha peripetiích a také vyplakaných slzách, opravdu v necelých jedenácti letech poprvé blaženě usedla k harfě pod dohledem paní profesorky Libuše Váchalové. U ní jsem také o řadu let později absolvovala Pražskou konzervatoř.

Zůstaňme u vztahu s harfou. Hádáte se spolu?

Já se obvykle nehádám s nikým. Takže ani s harfou. Ba naopak. Před koncertem se obvykle na vteřinku zastavím, lehce ji pohladím a v duchu řeknu „buď hodná“… a po koncertě poděkuji.

Měla jste někdy chuť své společnici ublížit, například ji vyhodit z okna nebo odvézt do sběrného dvora?

Ne, v souvislosti s mým nástrojem mě nikdy nenapadlo nic negativního. Na to si ho příliš považuji. Je pro mě spíše bytostí s duší a na rozdíl od lidí v jejím případě vím, že když mezi námi něco zaskřípe, je to jen moje chyba.

Se souborem Musica dolce vita jste nedávno nahrála a vydala album Hudba královen, které je unikátní – všech patnáct skladeb zkomponovaly ženy. Kdo vlastně vymyslel tento projekt?

Tento originální nápad se zrodil v hlavě flétnistky Žofie Vokálkové, se kterou v triu vystupujeme spolu s mezzosopranistkou Danielou Demuthovou. Žofii se podařilo posbírat doslova po celém světě zajímavé skladby žen-skladatelek a vznikl unikátní program, který pravidelně představujeme na našich koncertech a vloni na podzim jsme natočily i stejnojmenné CD.

Dá se v této souvislosti hovořit o feministickém počinu?

Tak to určitě nikdo nemyslel. Záměrem bylo jen zviditelnit skladatelky zvučných i méně známých jmen, oživit náš repertoár něčím, co jiný soubor nenabízí… A věřte, krásné hudby žen-skladatelek existuje opravdu hodně. A je škoda o ní nedat vědět.

Ve společnosti je rozšířeno povědomí, že komponování vážné hudby je spíše mužská záležitost. Souhlasíte?

S tím nelze než souhlasit. Návštěvníci našich koncertů jsou proto také často tímto programem a jeho krásným obsahem mile překvapeni. Jen se potvrdilo, že jistá „díra na trhu“, o níž ale nikdo neměl tušení, tu je a o program je i ze strany pořadatelů zájem.

Je rozdíl mezi typicky ženskou a typicky mužskou motivací ke skládání hudby?

Na tuto otázku si netroufám fundovaně odpovědět. Mohu mluvit jen za sebe. U mě to nebyla motivace v pravém smyslu slova. Byla to spíš potřeba. Tak jako jsem před lety začala najednou z ničeho nic psát poezii, básničky se mi samy rodily v hlavě a musela jsem je zapisovat, tak i hudba se mě zmocnila a potřebovala jsem ji zaznamenat, když ne třeba hned sdělit, tak alespoň uchovat. Snad jen hudební skladatel, který píše v termínech na objednávku, má asi tu motivaci jinde. Ale pak už je asi lhostejné, zda je to muž nebo žena.

Zmiňovaná nahrávka byla pořízena v kostele sv. Jakuba Staršího v Praze - Petrovicích. Má výběr místa vliv na muzikantské rozpoložení a konečný výsledek díla?

Každý muzikant vám asi potvrdí, že v kostelích se hraje jinak, než v koncertních sálech. Nejde samozřejmě jen o pocit, ale většinou i o podstatně lepší zvuk, proto se obecně často nahrává hudba v kostelích.
V kostelíku sv. Jakuba Staršího jsme s Danielou a Žofií odehrály v uplynulých letech již několik koncertů, a když jsme hledaly studio pro nahrávání předchozího alba Adventní kalendář, rozhodly jsme se pro toto klidné a skoro tajemné místo s krásnou akustikou. Takže Hudba královen je již naším druhým CD, které vzniklo v Petrovicích.

Mezi skladatelkami z dávných dob jsou na albu Hudba královen i dvě současné, jednou z nich jste Vy. Zkuste podrobně popsat, jak se zrodila skladba Láska v dešti.

Nemohu odpovědět slovy, že „jsem to jednoduše napsala“. Nevím, jak „jednoduše“ nebo „složitě“ to dělají ostatní. Nejsem totiž skladatelka, skladbu jsem nestudovala. Láska v dešti vznikla tuším v roce 2003, takže už je to nějaký pátek. Asi jsem s ní měla dost práce právě proto, že jsem neměla zkušenosti a potřebné znalosti z oboru. Nakonec ale byla na papíře, přestože pak skončila na dlouhou dobu v šuplíku. Jen jednou jsem ji tenkrát zahrála…

Kým jste se při skládání inspirovala?

Myslím, že jsem se neinspirovala nikým konkrétním. Jen mě k dokončení skladby jemně dostrkal kamarád malíř Marek Králík, kterému jsem měla hrát na vernisáži výstavy obrazů a s dostatečným předstihem jsem se ho ptala, co by chtěl zahrát. On mě překvapil otázkou, jestli mám nějakou svoji skladbu. Já jsem ji v té době měla již dlouho rozepsanou, tak jsem to vzala jako výzvu a do jeho vernisáže jsem ji dokončila.

A co ohlasy na Vaši skladbu, setkala jste se názorem, že by bylo žádoucí zase vydat čistě autorské album?

Ano, pár přátel se mě již ptalo. Ale zatím je taková otázka asi předčasná. Na samostatné album bych potřebovala ještě hodně času na přípravu. Letos se budu věnovat spíše své poezii a fotografiím, takže zatím musím tyto plány odsunout na později. Nelze dělat všechno najednou. Ale nebudu tvrdit, že by nebylo mým přáním jednou takový projekt uskutečnit. Zatím jsem dostala konkrétní nabídku na vydání některých mých skladeb v notách. Tato skutečnost mě velmi mile překvapila a těším se na další vývoj.

Prozraďte, kdybyste se měla narodit mnohem dříve a mít to štěstí, že byste se mohla zabývat hudbou, jaké období či styl byste si vybrala?

Těžko bych vybírala jedno konkrétní období. Jsem založením romantik. Takže kdybych si nevybrala já, myslím, že by si romantismus vybral mě.

Stává se Vám, že se při interpretacích staré hudby vracíte pocitově do minulosti?

V souvislosti s touto otázkou musím zmínit své patnáctileté působení v Rožmberské kapele, kde hráči používají staré nástroje, dobové kostýmy. Samozřejmě se interpretuje pouze gotická a renesanční hudba… Hrává se často na hradech, zámcích, při svíčkách a v autentické atmosféře. Pak se člověk neubrání pocitu, že se ocitl v jiné době, v některém dávném století. Až se mi příčí nazvat tuto aktivitu prací. V Rožmberské kapele jsem prožila řadu krásných let, navštívila mnoho zajímavých míst při cestách po celé Evropě, potkala skvělé muzikanty. Považuji to za štěstí.

A co současnost – existuje dnes v „moderní“ vážné hudbě nějaký důležitý proud, v němž by se vám dobře plulo?

Popravdě se soudobou vážnou hudbou nijak často nezabývám. I v souboru Musica dolce vita se orientujeme spíše na období od baroka po impresionismus. Ale jestli mi něco „sedí“, pak je to filmová hudba. Možná to souvisí s mými vůbec prvními zkušenostmi v orchestru, často jsem nahrávala hudbu k filmům a pohádkám v České televizi a ve FISYO (Filmovém symfonickém orchestru), kam mě posílala paní profesorka Váchalová získávat jakousi praxi ještě v době studia. Od začátku si mě soudobá filmová hudba získala a ráda si ji poslechnu i ve volném čase.

Patří vůbec harfa do 21. století? Může se tento nástroj uplatnit ve fúzích – například v jazzu nebo rocku?

Harfa je natolik všestranný nástroj, že se dá použít v jakékoli hudbě. Vždyť skutečně existují i jazzové koncerty napsané přímo pro harfu. Já sama jsem v průběhu let zkusila mnoho různých žánrů a vystupovala i na hodně netradičních akcích, včetně technopárty nebo rockových festivalů. A když mi v obecenstvu dojetím plakali drsní punkeři, došlo mi, že hudba nebo konkrétní nástroj nemá hranice ve smyslu „tady se to hodí, tady ne“. Poznala jsem ale také řadu velmi zajímavých populárních osobností a práci s nimi. Ať to byla spolupráce s Michaelem Kocábem, nebo později s Evou Pilarovou, hrála jsem také gospely se Zuzanou Stirskou a v současné době například doprovázím Michala Davida v jeho projektu Classic tour. A baví mě to. Mám ráda pestrost a změny. Ráda poznávám muzikanty a jejich práci v jiných žánrech.

Vy sama ráda umělecky experimentujete, nevyhýbáte se poezii, fotografování ani modelingu. Jaké překvapení teď plánujete?

V současné době bylo překvapením spíš pro mě, že jsem dostala několik nabídek na výstavy fotografií. Ještě ale musím udělat hodně práce, než si na takový počin troufnu. Jinak většinou žádná překvapení neplánuji, nechávám obvykle vše plynout a překvapená pak bývám já - když příjemně, tím lépe. A jestli přece jen něco nečekaného chystám, pak se nechte překvapit!

Dotazník K21

Zbyňka Šolcová, harfenistka
Rok narození: 1967
Vzdělání: Pražská konzervatoř
Kořeny / současné bydliště: Praha / Úvaly
Umělecká kariéra - diskografie:
* 2001 - Zbyňka Šolcová: Harfa
* 1995 - Rožmberská kapela: České a moravské vánoční koledy
* 1996 - Rožmberská kapela: Renesanční hudba na panovnických dvorech
* 2004 - Rožmberská kapela: Evropská dvorská hudba
* 2004 - Gospel Time a Zuzana Stirská: Bez toho nejsou Vánoce
* 2001: Music From the Films of [Stanley Kubrick] by City Of Prague Philharmonic Orchestra
* 2009 - Musica dolce vita: Poetická zastavení
* 2010 - Musica dolce vita: Klenoty české hudby
* 2010 - Musica dolce vita: Adventní kalendář
* 2012 - Two voices: Crazy Classic!
* 2012 - Musica dolce vita: Hudba královen,
* 2012 - Michal David: Classic
Více na www.zbynkasolcova.cz

Oblíbená kniha: D.Millman: Cesta pokojného bojovníka
Oblíbený film: Madisonské mosty, Amélie z Montmartru
Oblíbená hudba: z klasiky A. Dvořák, P. I. Čajkovskij, G. Mahler… Pak také L. Cohen, Chris Rea, irská hudba… a mnoho dalšího, podle nálady
Oblíbený obraz: obrazy Nory Blanky Vláškové
Oblíbený fotograf: Tereza z Davle
Oblíbený člověk: oblíbených človíčků mám hodně, proto nemohu jmenovat pouze jednoho

Autoři/zdroje použitých fotografií: Jan Mudra, Stanislava Brůhová, Libor Mařík, archiv Zbyňky Šolcové