Karel Deniš Jordán se narodil 11. 11. 1952. Je to právník, šéfproducent, hudební redaktor, dramaturg a spisovatel. Mezi jeho knihy patří například vzpomínková kniha Petr Muk – Oceán, Shalom, Slavíci, on (a já), Tenkrát na Západě, Můj bratr Vinnetou, Dobrodružství jménem Orient. Také je spoluautorem u díla Beatles – česká stopa. Nejnovějším počinem je pak titul Zlatá šedesátá, o kterém se dozvíte více v tomto rozhovoru.
Vítám vás u rozhovoru zaměřeného na vaši knihu Naše zlatá šedesátá a musím se na úvod zeptat, co se vám vybaví jako první, když se řeknou šedesátá léta?
Úplně první? Nejspíš školní aktovka fofrem odhozená do kouta, celé dny venku, fotbal ve všech podobách. A hned potom Rychlé šípy, Vinnetou, Beatles a srpen ´68.
A co byste z 60. let vrátil do dnešní doby? Je něco, co vám z těchto let chybí?
Optimistický pohled sedmi až sedmnáctiletého kluka na dynamický posun světa vpřed. Stále nevadnoucí kvalita tehdejší muziky, filmů, výtvarného umění, literatury nebo divadla. A také to, že spolu tehdy lidé ještě bez mobilů mluvili hubou a psali si dlouhé dopisy rukou.
Kniha vyšla ke konci loňského roku. Je nyní s odstupem něco, na co jste zapomněl a mrzí vás to? Něco, co v ní podle vás chybí?
Dostal jsem šanci nahlédnout na šedesátky vlastníma očima. Určitě tam proto mnohým mnohé chybí, ale nejde o encyklopedii. Cílem bylo vyvolat společné vzpomínky a při čtení si k mým slovům a obrázkům doplňovat ty vaše. Podle ohlasů soudím, že se to docela povedlo. Takže Non, Je ne regrette rien, nelituji ničeho, jak tehdy zpívala Edith Piaf.
Co vás vedlo k napsání této knihy? A rovnou se zeptám, neplánujete pokračovat i s dalšími roky?
Snaha o společné sdílení hezkých pasáží našich životů. Jistý talent k popularizaci hudby, knih či filmů. Dekádní pokračování však určitě neplánuji. Ne snad, že by také sedmdesátky nepřinášely zajímavá témata, ale celkově to u nás byla doba normalizačně hnusná, takže s úlevou přenechám jiným, aby ji popsali.
Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zavzpomínejte na šedesátá léta
Bylo pro vás jednoduché vzpomínat? Co vám při psaní pomáhalo?
V sedmdesáti letech se vzpomínáním máte i nemáte problém současně. K ohlížení vás věk logicky nutí, selektivní paměť sice poněkud mate, ale v případě šedesátek to byl tak silný zásah, že to šlo vcelku samo. Pomohly knížky, gramodesky a sbírky dalších dokumentů, výsledně početné „banánovky“ plné hmatatelných důkazů.
Jak vám v tomto ohledu pomáhala použitá literatura? Našel jste v ní vždy vše, co jste potřeboval?
Snažil jsem se možné příliš subjektivní pohledy objektivizovat porovnáváním s odbornou literaturou. Té je dost, byť leckdy dobově nadšenecky nespolehlivé či naopak časovým odstupem vzniku dokonale vědecké, leč formálně suché. Určitě jsem v tom obřím množství písmenek a čísel nevychytal dílčí omyly, ale doufám, že historická podstata byla zachována a čtenáři mi případné překlepy prominou.
A měl jste při práci na knize i nějakého pomocníka? Například konzultanta? Někoho, ke komu jste si mohl přijít pro radu?
Odborného konzultanta jsem neměl, to by knihu nejspíš posunulo daleko od záměrně nepříliš filtrovaných klukovských vzpomínek. V řadě ohledů jsem ovšem mohl navázat na mé předchozí knižní či časopisecké publikování v tematicky podobných směrech. A před začátkem spisování jsem oslovil spolužáky z táborského gymnázia (1968-1972), kteří mi dodali spoustu užitečných námětů.
Jak dlouho jste na knize vlastně pracoval?
Hromadění faktů a pocitů k jednotlivým kapitolám trvalo vlastně celý život. Sortýrování nalezených po(d)kladů a psaní pak asi půl covidu, tedy cca rok, sumář obrázků a fotek pár měsíců navíc. Těšil jsem se z každého dne psaní, byla to krásná inventura.
Každá kapitola knihy je o něčem jiném. Která se vám psala nejlépe? A která naopak hůře?
Asi nejsnáze se mi psalo o populární muzice, filmových mayovkách nebo oblíbených komiksech, což spadá do kategorie mých trvalých koníčků, ba zčásti i povolání. Asi nejhorší bylo psaní o roce 1968. Ne proto, že bych o tom nic nevěděl, nebo si to nemohl najít. Ale uvědomoval jsem si přitom znovu, jak krutě se tehdy naděje proměnila v beznaděj a kolik lidských snů i osudů tím bylo zmařeno.
Přečtěte si naši recenzi knihy: Krok za krokem šedesátými léty
Mně se líbila například část o knihách, spoustu jsem četla také a zaujala mě fascinace Zdeňkem Burianem, kterého miloval i můj táta patřící do vaší generace. Máte některé z vámi zmiňovaných knih stále doma?
Jak kdysi pravil Jan Werich v úloze vodníka Čochtana: ještě je mám schovaný. Ano, tam zmiňované i mnohé jiné knihy máme stále doma, občas je doplňujeme aktuálními nákupy. Ale kouzlo těch dychtivými čtenáři ohmataných, graficky šedesátkově pěkných, zčásti dvě dekády na půdě schovávaných svazků a časopisů nemůže nic nahradit. A Zdeněk Burian? Absolutní ilustrátorská ikona, bez níž si vůbec nejde klukovské čtení nejen té doby představit: Štorch, May, Flos, Augusta a mnoho jiných.
Jedna kapitola je věnována také sběratelství. Prozraďte prosím našim čtenářům, co jste sbíral? A jaký byl osud těchto věcí?
Sbíral jsem úplně všechno v knize popsané. Tedy poštovní známky, zápalkové nálepky, sýrové etikety, žvýkačkové obaly, domácí pohledy či sportovní odznaky, bylo toho moc. Co hůř, jen minimum z toho jsem vyměnil či prodal, takže to na mě v několikrát stěhovaných kufrech a krabicích – nakonec užitečně - počkalo. Zápal pro něco z toho mi vydržel třeba jen pár týdnů, ale například slabost pro memorabilie kolem filmů podle románů Karla Maye mě neopustila dosud.
V této části knihy zmiňujete také covidové vyklížení půdy. Objevil jste tam tehdy nějaký poklad?
Poklad v materiálním slova smyslu bohužel ne, ale cenné doklady té doby ano, třeba včetně mých výtvarných pokusů. Pokud jsem z knih obkresloval Burianovy indiány (a dokonce mu je v ateliéru směl ukázat) nebo podle fotek vytvářel portréty Johna Lennona s Yoko Ono, šlo by to na veřejnosti prezentovat i dnes. Zato mé pubertální snahy o ženské akty podle fotografií ze série pohlednic „Krása bez závoje“ už zůstanou poklady navždy zakopanými.
Na závěr nám prozraďte, sbíráte stále něco nyní? Třeba kulturní zážitky?
Vlastně ano. Momentálně totiž sbírám sílu a odvahu k uvažovaným dvěma knihám. Jedna by měla shrnout část mých zkušeností s muzikou, především kolem kapel Oceán, Shalom a zpěváka Petra Muka. Rád bych také nově sumarizoval fenomén Karla Maye a jeho literárních i filmových hrdinů v našem prostředí. Pokud se to podaří, bude to opět silně srdeční psaní, jinak to ani neumím.
Děkuji za rozhovor.
Zdroj foto: archiv autora
< Předchozí | Další > |
---|