Kultura21.cz

Michal Prokop pořád s ohromnou energií hraje a zpívá. Ať už s Framusem Five v současném složení: Luboš Andršt – kytara, Jan Hrubý – housle, Jan Kolář – klávesy, zpěv, Jiří Šíma – saxofon, zpěv, Roman Kubát – trubka, Zdeněk Tichota – basa, Pavel Razím – bicí, nebo jenom v triu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem. Protože se kvapem blíží i velký večer 30. dubna 2013 v pražském Lucerna Music Baru, rozhodli jsme se za Kulturu21 Michala trochu vyzpovídat.

Dne 30. října 2012 vyšlo vaše poslední album Sto roků na cestě. V den pražského koncertu 30. 4. 2013 vlastně oslaví přesně půl roku na trhu. Jak úspěšně si album za uplynulý půlrok vyšlapalo cestu k fanouškům?

Myslím, že dost úspěšně, konec konců dostaneme Zlatou desku na koncertě v Lucerna Music Baru 30. dubna, a máme už blízko i k Platinové, ale hlavně to poznávám na tom, že občas už na koncertě vidím, že si někdo zpívá texty s námi. To je lepší důkaz, než nějaká čísla prodeje, která dnes obecně klesají.

Jak se třeba osvědčuje možnost koupit album elektronicky na supraphononline.cz? Je to podle vás cesta, jak zabránit pirátům stahovat hudbu zadarmo?

Nevím, moc tomu nevěřím, pokud mám informace z našich prodejů, je to řádově méně, než prodej CD. Myslím, že kdo si chce stahovat, obvykle spíš hledá cestu zadarmo…

Myslíte si, že CD nebo vůbec nějaká placka jako hudební nosič přežije? Třeba jako sběratelský kousek pro opravdové hudební fajnšmekry? Sto roků na cestě je ostatně i na CD… Má pro vás zkrátka význam možnost si desku i fyzicky jak se říká „pochovat“?

Tak, jako přežily knihy, přežijí i nosiče, ale asi se z toho opravdu postupně stane sběratelská rarita, jako tomu vlastně bylo i v době mého mládí, kdy každý hrdě schraňoval svoje desky jako modly, i když tenkrát to bylo z úplně jiných důvodů – prostě desky moc nebyly k mání. Dneska je hudby naopak až moc. Pro mě to význam má a ukazuje se, že zatím to má význam i pro naše fandy, možná i proto, že už nejde o vyložené teenagers. Navíc mě stále baví připravit album jako celek, který má nějaký dramaturgický smysl, nejde tedy jen o náhodnou sbírku jednotlivých písniček jako fragmentů, k čemuž dnešní praxe stahování jednotlivých titulů často vede.

Co vaše další hudební plány? Pravdou je, že mezi předchozím albem Poprvé naposledy a Sto roky na cestě uplynulo dlouhých šest let. Jak dlouho vám trvá, než uzrají hudební nápady?

Čím jsem starší, tím déle rozmýšlím, tím více vážím. Takže teď o ničem dál moc neuvažuji, nevím, co bude dál. Konec konců právě už moje minulé album se jmenovalo Poprvé naposledy. Kdo ví?...

U vaší muziky nelze opominout texty. V poslední době je vaším dvorním autorem Pavel Šrut. Neoslovil vás někdo z mladých básníků nebo nevybral byste si vy sám někoho? Nebo jde spíš o generační spřízněnost a vidění světa, které asi s Pavlem Šrutem máte podobné?

Ano, s Pavlem jsme na jedné vlně už třicet let, ale na té nové desce mám tři texty od Honzy Laciny, který je o celou generaci mladší.

Posloucháte současnou českou a světovou hudební scénu? Máte na to čas? Nadchlo vás něco třeba i napříč žánry?

Času na nějaké soustavné náslechy nemám, a ani to už nepotřebuju. Ale pokud se ptáte, co mně v poslední době zaujalo, tak doma skupina Jananas – to jsou mlaďoši a skvělí. Ve světě z těch mladších pak Joe Bonamassa, americký bluesrockový kytarista a zpěvák, který hraje tu naši muziku už po svém – je mu asi tak pětatřicet.

Vyrojila se spousta hudebních soutěží, kde uměle vytvářejí talenty. Nemyslíte si, že pořadatelé těm lidem vlastně ubližují tím, že si nemohou vyšlapat vlastní cestu, jak to skvěle dokázala vaše generace muzikantů? A zaujal vás z té kategorie superstar rychlokvašek někdo?

To asi není věc pořadatelů Superstar, ti chtějí bavit lidi v televizi. Pokud někdo ubližuje těm mladým adeptům, tak to jsou oni sami, že do toho jdou. Tam je vidět, že většinou hlavně chtějí být slavní, o hudbu jde až v druhém plánu a to je špatně. Ten, kdo chce jít vlastní cestou, musí jít jinudy, a to určitě jde, jen to trvá dlouho a výsledek není zaručený nikdy. Ale ti superstáři to mají spočítané prakticky všichni okamžitě po skončení soutěže, jakmile slezou z obrazovky.

Řadu let uvádíte v televizi pořád Krásný ztráty. Ne, že bych vám chtěla mazat med kolem huby, ale objektivně vzato, je to jeden z těch pořadů, na které se ještě dá v televizi koukat. Sledujete i nějaká jiná talk show kolegů? Ať už rozhovory nebo show vysloveně zábavná. Zaujalo vás od konkurence něco?

Sleduji občas i ty zábavné, abych byl trochu v obraze, ale nesoustavně, na to taky nemám čas. Občas Plovárnu, občas Karla Šípa, občas Krause, teď asi dvakrát i Bolka Polívku…Teď jsem začal moderovat ještě zajímavý pořad Celnice, projekt, který vznikl ve spolupráci se slovenskou veřejnoprávní televizí. Jde o ohlédnutí za dvaceti lety od rozpadu Československa, jak jsme se se Slováky od sebe vzdálili, nebo naopak ne. Jsou tam vždy dva autorské dokumenty, jeden český, jeden slovenský na stejné téma a my pak s Adélou Banášovou moderujeme asi půlhodinovou debatu s třemi hosty o tom. Vysílá se to vždy v neděli u nás v devět, u Slováků v osm večer na dvojce – myslím, že to je hodně zajímavé, třináct nedělních večerů od půlky dubna.

Ačkoli tenhle rozhovor není o politice, nedá mi to, abych jednu otázku nepoložila. Napětí ve společnosti je doslova hmatatelné, tu rozštěpenost ukázala třeba prezidentská volba. Nemáte potřebu do situace nějak zasáhnout? Nebo už u vás převažuje totální znechucení a politika ve vašem životě zůstane jenom trpkou vzpomínkou?

Potřebu zasáhnout osobně nemám, tak to v politice ani nechodí, to je vždy minimálně dvoustraný proces. Je zjevné, že o lidi mého typu současná politická garnitura žádný zájem nemá. Ale já nepatřím k těm, kteří svou nespokojenost s politickými poměry dneška promítají do životních postojů. Politika tu není proto, aby nás učinila šťastnými, to si musíme umět zařídit sami, i když to pro mnoho lidí není jednoduché. A musím se přiznat, že politika rozhodně pro mě není jen trpkou vzpomínkou, naopak, jsem rád, že jsem to mohl zažít, poznal jsem něco, co bych jinak určitě nepoznal, potkal jsem spoustu lidí, od kterých jsem se mohl lecčemus přiučit, taky ovšem spoustu takových, se kterými bych si normálně asi ruku nepodal. Ale to je všude. Jen jsem prostě v určité době začal mít pocit, že už dál na to nemám chuť, že můj čas je příliš drahý na to, abych ho trávil takto. Politika je totiž koncentrovaný konflikt a na to už jsem po těch skoro deseti letech neměl. A chtěl jsem dělat ještě něco smysluplnějšího. Nesmíme se tak hroutit, já nejsem pesimista.

Na závěr zase zpátky k muzice. Máte ještě nějaká nesplněná hudební přání? S někým se setkat, zazpívat si, zahrát? Něco, co se ještě nepovedlo, a rád byste to uskutečnil?

Všichni ti, od kterých jsem se kdysi učil, hrají a zpívají líp než já, tak co bych jim to měl kazit, že jo? Ale teď na červen jsme dostali pozvání hrát s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým na slavném Chicago Blues Festivalu, to je velká pocta, nikdo z Česka zatím na takové akci nevystupoval, tak to si moc považuji a těším se, i když asi budu mít trému, hrát mezi těmi velkými jmény. Tak nám držte palce.

Samozřejmě, že budeme držet palce. A za Kulturu21 Michalovi přejeme, ať se dál daří tak jako dosud.

Zdroj foto: archiv Michala Prokopa