Čtu ráda a hodně, (nejenom proto, že to souvisí přímo s mým povoláním), dokonce tolik, že jsem se při nedávné statistice, která čtenáře rozdělovala do skupin podle počtu přečtených knih za rok, dostala do poslední skupiny označené jako Vášnivý čtenář. Poslední dobou ale zjišťuji, že je pro mne stále obtížnější najít mezi těmi tisícovkami vydaných titulů něco opravdu výjmečného a nového. Kvantita tady rozhodně neznamená kvalitu. Navíc přiznávám, že jsem neskutečně vybíravá, některé žánry čtu pouze v případě nouze, některé odmítám úplně.
Jednou jsem na komisi, která pravidelně každý týden rozhodovala o nákupu knih do naší knihovny, u takového skutečně velmi lehoučkého románku ženské četby, tehdy při recenzi, prohlásila: "Rozhodně se to číst bude. Já si ale raději vezmu týden staré noviny než tohle". Tento můj výrok se pak stal přímo legendárním a kolegyně, když hodnotily podobné sladkobolné příběhy, jej začaly běžně používat také. Podobně pobaveně a ironicky jsem často komentovala i obálku především tzv. historických romancí, které toho měly ale se skutečnou historií společného opravdu jen velmi málo. Bývala na ní pravidelně zobrazována dvojice mladých krásných lidí, on vždy odhalen do půl těla, pokud ne, pak alespoň v hodně rozhalené haleně, aby bylo dobře vidět jeho dokonalé mužné tělo, navíc vždy skvěle opálené. Dívka z přebalu byla překrásná, dlouhovlasá, tvarovaná až přecházel zrak. Jedinou obměnou u ní kromě oblečení bývala barva vlasů. Řekla bych, že blondýnky a rusovlásky byly oproti tmavovláskám v přesile. Pár byl na první pohled silně zamilovaný, vždy ve vášnivém objetí, někdy až v pozici lehu. Odtud moje označení - "přitulení". I to se ujalo. Z toho jasně vyplývá můj vztah k této četbě.
Ale nic není neměnné a všechno se vyvíjí. Čím víc těchto titulů vycházelo a jejich obliba silně rostla, bývala jsem častěji, vlastně denně, čtenářkami žádána o výběr a doporučení dalších a dalších. Romány pro ženy už nečetly jen starší dámy jako doposud, ale postupně se přidávaly i ženy středního věku a hodně mladé dívenky. Začalo mne pochopitelně zajímat PROČ. Proč všechny touží právě po tomto typu literatury? Já tedy rozhodně ne!
Zahájila jsem proto soukromý průzkum a začala se poptávat, nechávat si dopodrobna vysvětlovat důvody zájmu, pocity při četbě, apod. Teď ovšem už bez znevažování a ironie. Něco na tom přece být musí. Po určité době jsem začínala mít jasněji, výsledky zanalyzovala a dospěla k závěrům.
Tedy: Čteme proto, že nám četba přináší uspokojení, příjemný pocit, možná i nějak doplňuje to, co nám momentálně chybí, nejčastěji emoce. (Při čtení detektivek a thrillerů např. vzrušení a napětí).
Mezi pravidelnými čtenářkami ženských románů jsem objevila nezřídka lékařky, právničky, manažerky, to znamená silně pracovně vytížené profese. Chápala jsem to u nich doslova jako obranný reflex. Co nejrychleji se dostat z nepříjemné tvrdé reality, ocitnout se v něčem naprosto odlišném, tam, kde platí dávná jasná pravidla dobra a zla, navíc je vše popsáno jazykem tolik se lišícím od úřední řeči.
U mladinkých čtenářek jsem to zase odhadovala na silný nedostatek romantiky v dnešním světě. Nedostatek galantních mužů, kteří pro lásku udělají všechno, dámu ochraňují za každé situace, bojují o ni přes všechny překážky, milují ji, nikdy ji neopustí, nezradí.
A nejpočetnější skupina, dámy ve zralém věku? Ty už přece ví, jaký život byl, je a hlavně mohl být. Proč se mořit nezáživnou nudnou literaturou takzvaně na úrovni, to je jako denně jíst něco, co nám nechutná. A ony si ještě chtějí pochutnat.
Se schlíplýma ušima jsem musela svoji původní silnou kritiku hodně přehodnotit, moje netaktní výroky byly rázem bez vtipu. A závěr? Čtěme. Čtěme všechno, co nás baví, bez ohledu na kohokoliv, všechno co se líbí nám, co cítíme že je pro nás dobré. Navíc, závislost na milostných románech je oproti jiným závislostem docela neškodná, bez vedlejších účinků.
P.S.
Koneckonců, každý na něčem ujíždíme, kdyby moje kolegyně z nákupní komise měly jen tušení, možná bych u nich hodně klesla. Romány pro ženy jsou proti mé "neřesti" slabý odvar. Takřka denně si pouštím na počítači krásnou hudbu, čím líbeznější a sladší, tím líp. Nechávám se jí unášet, notuji si, falešně zpívám až řvu a neskutečně se dojímám.
Zdroj foto: www.pinterest.com
| < Předchozí | Další > |
|---|
Přinášíme
Kto nezavítal do Brna na jar, ani netuší, koľko ružovej dokáže zo seba vydať nielen celé mesto, ale najmä dvorček Filozofickej fakulty Masarykovej univerzity.
Kdo byl architekt, který stavěl pyramidy v Lublani či minojské býky v Praze? A sloupy obdivoval tak vehementně, že je stavěl, i když nic nenesly? V komiksu vypráví Jože Plečnik o sobě, vzpomíná na svá velká díla a na lidi i místa, jež měl příležito...
95 je úctyhodný věk. Takového věku se obvykle dožívají pouze senioři! A Hurvínek je malý kluk. O to jsou narozeniny cennější. Mánička, která letos oslavila jednadevadesát tvrdí, že to nejsou kulatiny a že se to slavit nemusí, ale kdo by řeči ta...
Petr Jákl už dávno překročil hranice české kinematografie. V posledních letech se profiluje jako producent s mezinárodním přesahem, jehož projekty rezonují napříč kontinenty. Nejnovější snímek The Last Bear to jen potvrzuje. Ambiciózní rodinný fi...