Kultura21.cz

Fotograf bez talentu má na Facebooku po necelých dvou letech od založení stránky téměř 14 000 členů. Iedntita pro něj není důležitá, má svůj osobitý přístup i styl. Radí jak fotit a jeho posledním projektem je ten s názvem Hrdinové. Nejen o něm bude tento velmi zajímavý rozhovor, který  „je obsah“.

Svou identitu tajíte a promlouváte pouze skrze fotografie, ale jak byste se dal charakterizovat třemi slovy? Tedy kromě toho, že o sobě tvrdíte, že nemáte talent?

To, že svou identitu tajím, není úplně přesné. Pouze mi nepřipadá tak podstatná. Rád bych, aby byla vidět především moje tvorba. Takže řeknu první tři slova, které mě napadají v souvislosti s tím, co dělám: názor, inspirace, projev.

Co vás na fotografování baví nejvíce?

Baví mě kontakt s objektem. Propojení do focené situace, poodhalení osobního příběhu ostatních lidí, či hledání krásy pod povrchem. Nemohl bych se živit například produktovou fotografií. Umřel bych nudou.

Moc se mi líbí, že přede vším ostatním preferujete obsah, což moc lidí nedělá.

I tento rozhovor je obsah. Kdyby tu byla jen prázdná stránka, moc lidí by si asi neřeklo „to je hezký článek“.  Řekli by „tady žádnej rozhovor není, to je o ničem“.

Jaká tedy podle vás musí být dobrá fotka?

V dnešní době špičkových digitálních zrcadlovek je skoro každá fotka dobrá. Ale jen dobrá fotka už nestačí.

Nepotrpíte si ani na techniku. Mám dojem, že vám nejde o technicky dokonalé věci, ale spíše o to, aby fotografie něco vyjádřila nebo měla emoce. Je to tak?

To s tím samozřejmě souvisí. Pokud budou fotky technicky dokonalé, ale nebudou mít obsahovou hodnotu, bude to zase jen „dobrá“ fotka. Cítíte v tom slovu tu průměrnost? Já raději udělám fotku, která nebude dobrá, ale bude jiná. Šum, špatný světlo, nedokonalej make-up, … je mi to jedno. Nejsem fotografická policie.

Co vše chcete fotografiemi vyjádřit?

Nejčastěji se snažím vyjádřit nějaký názor nebo postoj, v neposlední řadě přinést vizuální zprávu o tom, co mě zaujalo. Plánuji i několik fotoprojektů, kde bude důraz kladen na kontrast, a taky rád otevírám kontroverzní témata. Myslím, že i v tomto směru můžete něco očekávat. 

Také nerad fotíte v ateliéru, cítíte se tam moc svázaný nebo máte pocit, že jsou fotografie pak nepřirozené?

Fotit v ateliéru je stejný jako pracovat z domova. Na první pohled je to super, ale nakonec si uvědomíš, že ti chybí živější prostředí, sociální život, opouštění komfortní zóny apod. Z domova lidi nejčastěji pracují, když jsou nemocný.

Moc se mi líbí vaše Fototipy, které jsou plné praktických rad. Jedna z nich se týká obsahu fotky, kde radíte mít u sebe foťák pořád. Vy to tak děláte? A stalo se vám někdy, že jste litoval, že u sebe fotoaparát nemáte?

Foťák mám u sebe často. Ale jen v základní výbavě, aby se z něj nestalo břemeno. Když ho ale zapomenu, nelituju toho. Důležitější je věci zažít než je zaznamenat.

Dalším z názorů je, že „pokud chcete fotit úsměv, nesmíte lidem říkat, aby se usmáli, ale rozesmát je.“ Je to vždy jednoduché? Máte na to nějaký trik?

Nikdy to není jednoduché, když na někoho ze dvou metrů míříte objektivem. Lidi při focení nerozesmějete tím, že začnete vyprávět vtipy nebo si nasadíte klaunskej nos.  Mezi fotografem a modelem musí vzniknout vztah, a to může trvat i hodiny. Bez vzájemné sympatie je to téměř nemožné.  Bohužel, neznám univerzální návod jak toho docílit, ale základní předpoklad je, aby se s vámi ostatní cítili dobře.
To, že se lidé smějí od srdce, poznáte v očích. Nezáleží na tom, co dělají rty, pokud se smějí oči.

A co stud a nesmělost? Daří se vám jej u lidí odbourat nebo s tím vůbec nemáte problém, protože vám fotografovaní důvěřují?

14 000 fans už v našich skromných vodách zajistí poměrně silnou rezonanci. Lidé mě oslovují z různých důvodů. Pro někoho je samotné to číslo jakási reference, jiní zase doufají, že jejich fotku před těmi fanoušky zveřejním. Ve všech případech ale znají moje fotky a vědí, co mohou čekat, takže mi v tomto směru zřejmě důvěřují.

Pak například Fototip číslo 7: „Nalepte si na foťák i na tričko logo National Geographic. Uvidíte, že vám všichni budou pózovat víc.“ Opravdu to funguje?

Nevím jak ve světě, ale u nás asi bude ještě mnohem účinnější triko s nápisem „Fotím pro TV Nova“.

Celý rozhovor by mohl být jen o Fototipech, ale to nebyl účel, tak se zeptám na poslední otázku k nim – myslíte si, že profesionální fotografové, kteří si na focení vydělávají jmění, se těmito radami řídí?

Tak to si tedy nemyslím. Pochybuji, že by je někdo z nich vůbec četl. Tyhle fototipy ani nejsou určené pro profesionální fotografy. Nepíšu v nich nic o světlech, nebo o perspektivě. Jde spíš o praktickou sadu citátů pro každodenní inspiraci. Vůbec nemusejí být aplikované jen na focení.

Je obecně známo, že s rozmachem digitálních fotoaparátů přibylo fotografů a každý najednou získal dojem, že se tomu může věnovat. Co si o tom myslíte?

Ten dojem je správný. Opravdu se tomu každý může věnovat. Já jsem toho přímým důkazem. Nestudoval jsem žádný umělecký směr, neprošel jsem žádným školením a ani mě nezajímá český film „Fotograf“. Snad mě teď nezavřou, když jsem to na sebe práskl.

Pojďme se ještě bavit o vašem projektu s názvem Hrdinové, prostřednictvím kterého chcete ukázat to, co je v životě opravdu důležité. Hrdinové jsou na oko běžní lidé, kteří se nezištně snaží pomoci ostatním, a vy skrze fotografii přibližujete lidem jejich osud. Jak vás něco takového napadlo?

Prvním impulzem byla vlna solidarity u jedné mé fotky z azylu pro týraná zvířata. Uvědomil jsem si, že mám jistý vliv a dokáži ho přeměnit na dobrou věc. Napadalo mě spoustu věcí, jako např. udělat aukci svých fotek a peníze potom věnovat nějaké neziskovce, ale pak jsem si uvědomil, že to chci celé jinak. Jednorázová sbírka nic nezmění a hrdinové jsou mnohem konkrétnější sdělení. Je to návod. A nejlepší na tom je, že funguje. Již nyní vím o několika lidech, které projekt inspiroval natolik, že se začali angažovat v dobrovolnických činnostech.

A podle čeho vybíráte Hrdiny, respektive, jak na ně narazíte? A co lidé? Píšete, že se zvedla vlna solidarity. Váš cíl je ale lidi motivovat, aby obecně otevřeli oči, je to tak?

Prvních pět hrdinů jsem našel tak, že jsem se prostě díval ve svém okolí. Buď jsem o někom věděl přímo já, nebo mi o někom řekli přátelé. To je jen důkaz, že všude kolem každého z nás je komu pomoci. Stačí, abychom se dívali. Nedávno jsem pomohl jedné paní s kufrem do schodů. Když jsem kufr vynesl, kroutila hlavou a pořád opakovala „Tak toto se mi ještě nikdy nestalo“. Jak to, že jí ještě nikdy nikdo nepomohl s taškou? Vždyť je to taková drobnost, ale ten dobrý pocit je následně k nezaplacení.

Jaké jsou první reakce hrdinů, když je oslovíte?

Většinou kladné. Od začátku jim celou myšlenku představím a zatím jsem se nesetkal s negativní reakcí. Přistupuji k nim s obdivem a rád jejich příběhy poslouchám, i když jsou někdy dramatické.
Oni zase rádi vyprávějí, protože tyhle témata v sobě dusit nechtějí. A samozřejmě se všichni shodli na tom, že se jako hrdinové necítí. V mých očích ale jsou!

Na závěr se zeptám, kdo je pro vás největší hrdina a proč?

Pro mě je největším hrdinou člověk.
Bytost evolučně předurčená k sobeckému chování. Každý žijeme svůj život a ten máme jen jeden. Je přinejmenším logické, že bychom si jej měli řádně užít a vytřískat z něj pro sebe co nejvíce. Přesto jsou mezi námi tací, kteří se naučili potlačit své sobecké já a obětovat se pro ostatní. Myslím, že to je pravý základ hrdinství. Dokázat potlačit svoje ego a pochopit, že nejsme středobodem vesmíru, ale jeho součástí.

Lidé umí být svině i hrdinové. Je jen na každém z nás, co si vybereme.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj foto: Facebook Fotograf bez talentu

www.beztalentu.com