Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Na jevišti Moravského divadla v Olomouci patří Petr Kubes k nejvytíženějším hercům. V této sezóně se objevuje hned v několika titulech, vedle komedií a muzikálu Šakalí léta jsou to také dvě Shakespearovy hry - Hamlet, kde hraje titulní roli, a Bouře, kde ztvárňuje Prospera. K náročným postavám však patří i jeho Antonio Salieri v Amadeovi.  Ostatně o hercových úkolech a vůbec divadelní práci se točí i následující rozhovor.

 Jak jste přistupoval k postavě Hamleta, prince dánského?
Líbí se mi, co kdysi řekl jeden velký režisér: že je potřeba, aby Shakespearovo dílo napsané specifickým jazykem v sobě herec znovuobjevil. A tak jsem se v počátcích mé práce co nejvíce soustředil na slovo a jeho obraznost, na intenzitu myšlenky Shakespearových skvělých pasáží, na situace, ve kterých se hlavní postava ocitá. Hamlet je Mount Everest, ale prý, když člověk stoupá tou vzrušující a neuvěřitelně tajemnou cestou k jeho vrcholu pokorně, krok za krokem, Hamlet ho ve chvílích, když už třeba nemůže, poponese. Snažil jsem se toho držet. A můžu říct, že jsem s Hamletem prožil neskutečně krásné chvíle od prvního dne, kdy jsem se začal této „absolutní“ hře věnovat. Témata lásky, rodiny, vraždy a pomsty či samotného bytí byla pro mě velmi silná. Našemu zkoušení předcházela milá setkání s panem profesorem Martinem Hilským a společná práce nad textem s režisérem Michaelem Tarantem.

Traduje se, že hodně herců v určitém věku sní právě o této velké shakespearovské postavě, ve které by předvedli své kvality. Byla to i vaše vysněná role, kterou jste nakonec získal, anebo jste snil o jiných divadelních postavách či hrdinech?
Určitě každý herec sní o nějaké postavě nebo hře, ve které by rád hrál. A Hamlet je hra her. Říká se, že Hamlet si vybírá sám. Buď aby se herci, který ho hraje, vysmál, anebo aby od něj něco získal… Mnoho herců přede mnou chtělo Hamleta hrát a třeba neměli to štěstí. Mě ani nenapadlo, že ještě nastane chvíle a budu stát na jevišti jako Hamlet, ale vyplynulo to jaksi přirozeně z naší dlouhodobé spolupráce mezi mnou a Michaelem Tarantem. Jsem za to vděčný, vážím si toho a beru to jako dar. A i když jsem předtím nikdy nepřemýšlel o té „jediné vysněné“ roli, tak skrze Hamleta a v současné době Prospera, kterého taky hraji, bych se jednou moc rád dostal až k Learovi. Ale na to je ještě čas.

Kolikátá je to vaše shakespearovská postava na jevišti?
Čtvrtá.

Která shakespearovská postava vám dala doposud nejvíc zabrat? Byl to Hamlet...?
Nevím. Když už mám tu možnost pracovat na velkých hrách, i když práce na nich může být někdy velmi náročná, mám spíš potom velkou radost, že mě něco, čemu třeba nejdřív ne úplně rozumím, někam posune.

Pokud vím, ztvárňujete na jevišti v inscenaci Amadeus skladatele Antonia Sallieriho. Čím vším jste tuto postavu, která není v této Shafferově hře žádný dobrák, obdařil?
Já jsem hlavně chtěl, aby promluvy Salieriho o jeho životě nevyzněly jen jako monology posouvající děj hry, ale aby byly otevřenou, živou zpovědí člověka, kterého máme možnost sledovat od dětství s jeho touhami až po chvíli, kdy se cítí být zrazen představou svého Boha, a rozhodne se jít cestou zla. Vnímal jsem Salieriho jako zástupce nás všech a bylo pro mě napínavé a zábavné sledovat právě ty okamžiky, kdy se to mezi tím dobrým v nás a tím zlým láme a proč.

Máte rád Mozartovu hudbu? A znáte i tu od Salieriho?
Mozartovu hudbu mám velmi rád. Na DAMU jsem hrál na klavír skladbu, kterou složil v deseti letech a i dnes si ji ještě občas zahraji. Tu Salieriho jsem, přiznávám, předtím moc neznal.

Jakou muziku posloucháte nejčastěji, třeba když máte volno? Anebo - zajdete na nějaký koncert?
Bohužel v současné době nemám moc čas chodit na koncerty, i když bych chtěl. Těch hudebních žánrů a interpretů, které poslouchám, je opravdu strašná spousta.  Ale je pravda, že teď mám zrovna takové období, kdy hodně poslouchám třeba Davida Bowieho.

Co muzikál? V jednom účinkujete. Jde o Šakalí léta...
Muzikál a muzikálové herce obdivuji. V Šakalích létech mám malou roličku a navíc činoherní. Hrál jsem ještě v muzikálu Pokrevní bratři, a byla to zase spíše herecká záležitost, ale byla tam s námi skvělá kapela, mí kolegové to hráli a zpívali krásně a byl to silný příběh, takže srdcovka.

V čem vás můžeme ještě vidět v této sezóně v Moravském divadle?
V Amadeovi, Hamletovi, jehož derniéru budeme natáčet pro Českou televizi, v Poručíkovi z Inishmoru, Drobečcích z perníku, Bouři, Emě, U pokladny stál nebo Najdeme se na Ztracené..

Co stíháte ještě vedle divadla? Patří do těchto aktivit film, televize, rozhlas, pedagogická či autorská činnost?
Z těch „pracovních“ aktivit je to určitě rozhlas. To je práce, která mě baví a je to velké potěšení. A nedávno jsem natočil s režisérem Michalem Burešem Nesboho Syna jako audioknihu, v květnu budeme natáčet další, jejíž název a ani autora zatím nesmím prozradit. Rýsuje se nějaká spolupráce s televizí, takže uvidíme. Dnes jsem byl na fakultě a pracoval se studenty, takže to nechávám tak volně plynout…

Na plátně jste debutoval v Jakubiskově Nejasné zprávě o konci světa a prozatím naposledy jste se objevil v nezávislém snímku režisérky Terezy Kovářové Skoro úplně vymyšlený film. Oba snímky od sebe dělí asi patnáct šestnáct let. Který z nich byl pro vás náročnější a v čem?
Obojí bylo zábavné a na obojí vzpomínám. Na Nejasnou zprávu už s nostalgií…

Režisérské ambice nemáte?
Zatím ne.

Jak obvykle vyplníte volný den, když ho zrovna máte, když nehrajte a nemáte ani zkoušku? Učíte se třeba nový text, anebo se na práci jednoduše vykašlete a děláte všechno možné, jen ne činnost související s vaší prací?
To i ono. Když mám ale úplně volno, tak se snažím být se svou rodinou a dětmi.

http://www.moravskedivadlo.cz/cinohra/umelci/?s=detail&;id=96

Foto archiv Petr Kubes