Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Povídání o létě, prázdninách či okurkové sezóně poskytl v těchto dnech Kultuře21 herec, šansoniér a filmový historik Jiří Bartoň. I když přiznává, že léto trávil na Moravě a navštívil řadu míst, která má rád, přesto pracoval i na chystané nové knize. Vedle toho už chystá na podzim nové přednášky, které by měl mít v knihovnách, současně se však těší na novou divadelní sezónu...

Okurková sezóna bývalo vžité označení pro letní období, kdy se děje minimum událostí, které by byly mediálně významné, ale to už asi v současné době neplatí. Přesto se zeptám, jakou „okurkovou sezónu“ jsi letos měl či máš?

Děkuju za optání. Hned zkraje léta jsem dostal nabídku několika natáčecích dnů do nového seriálu z vojenského prostředí, ale odmítl jsem ji. Cítil jsem po celém roce velikou únavu a rozhodl se ctít to, že, bez ohledu na slušný výdělek, potřebuju hlavně odpočívat.

Už začátkem července jsi ujel z Prahy. Kam všude?

Kamarádka na jihu Moravy mi poskytla jakési „centrum securitas“, odkud jsem pak odjížděl na výlety směrem různá krásná, klidná místa... Do Prahy jsem se hodlal vrátit, až už to bude nezbytně nutné.

Pokud vím, tak pracuješ na nové knize. Asi to ale nebude jen tak „obyčejná“ publikace…

Ano. Svůj prázdninový čas se snažím spravedlivě rozdělit mezi odpočinek a prací na knize o umělcích za protektorátu a těsně po jeho skončení, kdy se mnozí z nich museli obhajovat proti nařčení z kolaborace. Práce na té knize pro mě znamená magický, dosti koncentrovaný proces, kdy sice využívám mnohé materiály, získané během uplynulých měsíců v archivech a badatelnách, zároveň ale ponechávám prostor pro ono intuitivní, těžko pojmenovatelné „cosi“...

Co okurková sezóna, ty a kultura?

Největším zážitkem letošního léta je pro mě možnost užívat si osvobozujícího klidu a potkávat se s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Obojí je pro mě opravdu velmi cenné. Přečetl jsem také několik knih... Vrátil jsem se po mnoha letech ke svému oblíbenému Karlu Poláčkovi a jeho románu Hlavní přelíčení, četl jsem také Slepou Mapu Aleny Mornštajnové. Zážitkem byl pro mne také poslech nového CD harfistky Jany Bouškové, nazvaného „Má vlast“, hudebně bezesporu velmi propracovaného.

Potkalo tě letos v létě něco mimořádného? Nějaký zážitek, strašidelný či romantický?

Zážitků obojího typu bylo popravdě vícero. Jeden velmi neběžný zmíním. Kamarád mi dal na týden k dispozici svoji krásnou chalupu blízko Hustopečí a hned první noc mě na chodbě prastarého domu kontaktoval duch, pravděpodobně původní majitel tohoto obydlí, jak jsme později s kamarádkou vyhodnotili. Byl velmi překvapen mojí přítomností, zřejmě jsem mu ale nevadil, protože mě nijak neohrožoval. Blízkého člověka, který mě tam přijel navštívit pár dní na to, ale ostře atakoval. Zřejmě ho jeho energie něčím podráždila.

Jak jsi trávil léto a prázdniny jako kluk nebo student? Co si vybavuješ a na co rád vzpomínáš?

Moc rád vzpomínám na pobyty u babičky a dědy, byl jsem schopen popadnout kolo a několik hodin jezdit podél řeky Moravy. Také jsem miloval výlety do Vranova nad Dyjí, na Tesák, do Jedovnic...

Na jaře jsi točil pro dva televizní seriály, tam už jde o uzavřenou záležitost. K Mezinárodní konzervatoři Praha, kde přednášíš, k šansonovému zpívání a k divadlu se ale na podzim nepochybně vrátíš. Co tvé další aktivity, konkrétně besedy v knihovnách? O čem budou?

Pravdou je, že naposledy jsem veřejně vystupoval loni v září, je to tedy skoro rok. Jednalo se o koncert v překrásné galerii Sychrovského zámku. Pevně věřím a doufám, že letošní podzim konečně odehraju řadu dohodnutých repríz představení O klucích aneb Jsem kuchta ve Strašnickém ateliéru či divadle Uhříněves. Mám také nasmlouvány besedy v Sokolově, Chebu, Kyjově… Přednášet budu jednak o starých českých hercích, o zákonitostech indické numerologie a nově také o filmu Babička z roku 1940. Cítím v tom rozpor. Přál bych si pokračovat v poklidném tempu prázdnin a současně se na zmíněné aktivity po tak dlouhé nedobrovolné pauze velice těším.

Foto: Robert Rohál