Patron naší literární soutěže „Tak už mě nakousni" Milan Hrabal v rozhovoru o tom, jak začínal s poezií
Banner

Patron naší literární soutěže „Tak už mě nakousni" Milan Hrabal v rozhovoru o tom, jak začínal s poezií

Milan Hrabal-foto-Jitka N. Srbová - ořezMagazín Kultura 21 vyhlásil letní básnickou soutěž. Nebojte se si zaveršovat a své příspěvky nám ještě stále můžete zasílat na adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript Velmi se na ně těšíme! Patronem této naší soutěže je básník Milan Hrabal, kterému jsme položili pár otázek, jak vlastně se svou tvorbou začínal.

 

 Kdy jsi napsal svou úplně první básničku a jaké emoce s ní máš spojené? Když si zpětně pročítáš počátky své tvorby, jak na ni nahlížíš? Kritickým okem, nebo s nostalgickým úsměvem?

Nebyla to básnička, ale „povídka“ a napsal jsem ji ve třetí třídě, nedlouho poté, kdy umřel můj děda kostelník. Jmenovala se Žalmy a byla napsána tužkou dvojkou na papírcích formátu cca A6 svázaných štupovací nití. Dodnes si pamatuji pocit hrdosti, když jsem ten výtvor všem ukazoval.
Někdy v šesté třídě jsme s kamarádem Pavlem napsali veršovaný „epos“ o místních postavičkách. Náramně jsme si to užívali – jeden verš já, jeden Pavel, který dokonce vytvořil seznam rýmů, aby nám šla „práce“ od ruky. Protože to byla rýmovačka frivolní, a ještě k tomu o konkrétních lidech, vymysleli jsme vlastní jazyk odvozený od žvatlání mé neteřinky. Jednou jsem rukopis někde nechal ležet a vysloužil jsem si za to dílo od táty pohlavek. Náš mimi-jazyk asi nebylo složité rozšifrovat. Kupodivu ty texty nezabavil, ani mě nenutil veršovaný dialog s mým živoucím alter ego ukončit. Zřejmě ho zajímalo, kam naše fantazírování dovedeme, ale už se k tomu nikdy nevrátil.
Zanedlouho se kamarád odstěhoval a já začal psát nedokončené dobrodružné příběhy inspirované knihami, které jsem právě četl nebo slyšel v rádiu. Kupříkladu Byli jsme tři, Athos d´Emory, Hoši od Řeky Rezavého rysa nebo Konec slávy s podtitulem Přímé pokračování Tarase Bulby. Vždy na nových odřezcích papíru, které občas přinesl táta z tiskárny. Psal jsem pod vlastním jménem, i pod „pseudonymy“ Stanislaw Lem, Alberto Rodriguez, Jaroslav Foglar apod.
Básničky jsem začal znovu psát až na střední škole. Inspirovaly mě k tomu spolužačky, které četly poezii, a hlavně sbírka Miloslava Topinky Utopír. Nad tehdejšími pokusy, které sebemrskačsky schovávám, lomím rukama a doufám, že se odhodlám je včas zlikvidovat, než je někdo nepovolaný objeví a znectí mě.

A co milostná poezie? Co pro tebe znamená intimní psaní? Myslíš, že právě tyhle verše inspirované touhou či určené přímo pro někoho konkrétního mohou ven mezi široké čtenářské vrstvy? S jakými pocity vypouštíš své básně do světa? Dá se vůbec milostná poezie psát podle nějakých pravidel?

Mám pocit, že psaní je vždycky intimní. Často na sebe v básních vyzrazujeme něco, co bychom při běžném rozhovoru neřekli. Jistěže milostná poezie je daleko intimnější! Už proto, že je navíc určena osobě, na které nám hodně záleží. Jde tedy o to, jak takovou báseň napíšu a komu ji chci dát ke čtení. Pečlivě zvažuji, které básně „pustím do světa“ a často se stává, že některé si nakonec nechám jen pro sebe. Čím jsem starší, tím víc otálím se zveřejňováním. Takže dominantním pocitem při mém rozhodování je pochybnost. A jestli jsou nějaká pravidla? Jedině snad přesvědčení, že právě takovou báseň musím napsat, abych upokojil nějaký vnitřní neklid, nebo naopak umocnil pocit radosti. Případně abych udělal radost někomu jinému.

Co bys poradil začínajícím autorům básniček? Přece jen jde o něco velmi subjektivního, sugestivního a emočně zabarveného. A nedá se psát na povel.

Aby sbírali nápady a inspiraci kam se vrtnou, ale psali jen z vnitřního přetlaku, z potřeby něco nebo k něčemu se vyjádřit formou básně. Sednout si jen tak s úmyslem: dnes chci napsat báseň, většinou nevede k ničemu dobrému. A měli by něco vědět o jazyku a o formě. Třeba to, že báseň psaná volným veršem má také pravidla. Tajemství poezie je uloženo přímo v jazyce, v němž je psána. To mi učarovalo. Vedle psaní vlastních textů jsem se učil i na překladech. Můj první „překlad“ vznikl tak, že jsem porovnal jednu báseň Francoise Villona v českém podání Otokara Fischera s verzí Jarmily Loukotkové a udělal podle nich kompilát po svém. Byla to dobrá škola.

Užitečné je také mít svého básnického guru, který dokáže rozeznat, co se povedlo a co by nepřežilo prvního čtenáře, a současně umí poradit tak, aby autorův talent neomezoval. Kdysi mi jeden redaktor upravil básničku do tisku bez mého vědomí, a já dlouho nevěděl, jestli se mám zlobit nebo se poučit. Nakonec jsem z toho vytěžil to druhé. Mým prvním guru byl básník Vlastimil Maršíček. Jeho vlídná nesmlouvavost mi v počátcích hodně pomohla.
Někdy se podaří rovnou napsat báseň, která dokáže oslovit více lidí, jindy je prospěšné nezdařený shluk slov rozehnat a počkat na lepší múzu. Takže: nebát se škrtat a vyhazovat. Slova, po jejichž vyškrtnutí se báseň nezhroutí, byla zbytečná a není jich škoda. Přijdou vhod. Někdy příště.

Milan Hrabal-foto-Jitka  N. Srbová - ořez širší

Milan Hrabal (*1954)

  • vystudoval ekonomii v České Lípě
  • pracoval jako ekonom, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu Varnsdorf a naposledy v hudebním oddělení městské knihovny ve Varnsdorfu
  • 1990 - 2003 působil jako redaktor literárního časopisu Psí víno
  • je členem PEN klubu, Společnosti přátel Lužice, Sdružení Q a čestným členem Zwjazku serbskich wuměłcow
  • píše poezii a prózu, překládá, zejména z lužické srbštiny
  • za své překlady získal několik ocenění
  • vydal 11 sbírek poezie, sbírku povídek a knížku pro děti
  • je editorem několika desítek publikací
  • jeho básně a povídky byly přeloženy do několika jazyků
  • žije ve Varnsdorfu, je ženatý a má tři děti a osm vnoučat

 

Foto: Jitka N. Srbová


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo

Rozhovor

PERCIVAL SCHUTTENBACH: „Nemusíme znít tvrdě jen proto, že to diktuje folk metal“

percival 200Na festivalu Made of Metal, který se o druhém srpnovém víkendu koná u Hodonína, se mimo jiné představí polští představitelé folk metalu Percival Schuttenbach. My jsme oslovili hlavu skupiny Mikolaje Rybackiho a položili mu několik otázek, z nichž...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Čtěte také...

„Těším se na Prahu!“ řekl v rozhovoru leader maďarské kapely OMEGA Jánoš Kobór

oMEGA 200O: Jánoši, v prosinci připravujete velký koncert v Lucerně. Budete zde oslavovat hned dvě číslice. Jaké? 

Přesně v prosinci narozeniny nemáme, ale rok 2012 je rokem, ve kterém naše padesáté jub...


Literatura

Příhody vikinga Tappiho se srdcem stejně velkým jako jeho panděro

Tappi perexNakladatelství Host vydalo další půvabnou knihu, určenou dětem – Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa. Tento udatný a sympatický obří viking žije v kouzelném lese s kouzelným názvem Šeptající les. A nebydlí zde sám ...

Divadlo

Úspěšně lze cestovat do pravěku nejen na filmovém plátně, ale i na divadelních prknech

cesta-do-praveku 200Říká se, že pachatel se vrací na místo činu. Občas je těch pachatelů víc, třeba čtyři. A vracejí se na míst více. Třeba do Zlína a třeba do pravěku. Přesně tak tomu bylo v neděli 2. listopadu, kdy se ve zlínském Městs...

Film

Historický úspěch českého filmu: Marhoulovo Nabarvené ptáče dostalo pozvánku do Benátek i do Toronta!

Ptace perexNový celovečerní film Václava Marhoula s názvem Nabarvené ptáče byl vybrán do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, jehož letošní 76. ročník se koná od 28. 8. do 7. 9. Září, bude pro Marhoulovu očekávanou novinku mimořá...