Kultura21.cz

V hudebním světě je hudební skladatel, textař a zpěvák Tomáš Kympl už řadu let pojem. Vyhrál několik mezinárodních soutěží a natočil řadu žánrově odlišných alb či projektů, což ho řadí k těm nejtalentovanějším a nejpozoruhodnějším osobnostem. Zatímco docela nedávno vyšlo album nevidomého zpěváka Honzy Jareše, jehož písně jsou - hudba i texty - dílem právě Tomáše Kympla, před pár týdny se na trhu objevilo Tomášovo čistě instrumentální album nazvané Kernel Panic...

Jaké jsou reakce na album Kernel Panic?

Mám radost, že ohlasy předčily mé očekávání. Celé album je instrumentální a v takovém případě to není samozřejmostí. Zároveň ale nemá žádnou jazykovou bariéru a tak se dá poslouchat po celém světě. Ze zahraničí mám i skvělé zprávy o komerčním užití některých jeho skladeb.

Znamená to, že je to tvé další čistě autorské dílo?

Ano, sice k němu nebylo třeba psát texty, ale naučilo mě i spoustu nového v dalších oblastech. Nahrál jsem si všechny elektronické i akustické nástroje včetně bicích, experimentoval s klasickými analogovými syntezátory a kombinoval je s moderními virtuálními nástroji. Také jsem se snažil najít příjemnou hranici, kde smyčcové nástroje neruší elektronický charakter nahrávky, ale naopak ho obohacují. Ve výsledku tak hudba působí hodně filmově.

Natáčel jsi v době covidu, kdy padly veškeré aktivity, a tak ses pustil právě do této práce?

I přes známá negativa, kterým stále všichni čelíme, přinesl koronavir i kladnou stránku ve formě času navíc. Ten jsem využil pro vznik Kernel Panic. Dlouho jsem album chystal, přemýšlel o něm a připravoval nápady a hudební motivy, ale až teď se vše podařilo. Zároveň mi připomnělo, že tvořit nebo poslouchat muziku může být přínosné i pro přečkání pandemie.

A tvé pocity, když album posloucháš dnes?

Téměř vždy mám nejradši tu poslední práci. Při poslechu starších nahrávek mám chuť předělával mix, aranžmá nebo další složky. I tady by se něco našlo, ale když se oprostím od faktu, že je to můj výtvor, nemám nutkání k velkým změnám. Někdy si ho pustím v autě, kochám se krajinou a užívám si atmosféru, kterou mi dokresluje.

Kdybys měl album charakterizovat, jak bys hudbu z něj přiblížil?

Hudba je atmosférická a měla by člověka naladit na vlnu klidu a harmonie. Místy je i pulzující, neklidná až lehce neurotická, což odráží její hlavní téma - současný svět digitálních technologií, počítačů a internetu, který důvěrně známe. Při pečlivém poslechu lze na pozadí slyšet i chroustání hard disku, cvakání klávesnice, nebo třeba zvuk telefonního datového přenosu. A tak i názvy jsou digitální - Data, Email, Wifi, Login atd.

Ještě předtím jsi ale pracoval na zpívaném albu Doktor duší nevidomého zpěváka Honzy Jareše…

Doktor duší měl pro mě velký význam proto, že jsem k němu kromě hudby napsal i všechny texty. Byla to opravdu výzva. Honzův příběh je hodně silný, specifický a zároveň vyžaduje citlivý přístup. Chtěl jsem, aby se v písničkách odrážel jeho život, aby se s nimi ztotožnil a zároveň jim porozuměli také posluchači. Věřím, že se nám to podařilo a těší mně, že právě posluchači svou přízní pomohli skladbám alba získat dvě zlaté a jednu platinovou dvanáctku v hitparádě Českého rozhlasu.

Tak to gratuluji Honzovi i tobě. Díky tomu, že čas oponou trhnul a kultura se opět rozvolnila, co bude dál? Co tě čeká a nemine v nejbližších týdnech a měsících?

Mám radost, že se můžeme znovu setkávat a že se kultura pomalu vrací mezi nás i do našich srdcí. Příští rok vychází další má deska Tempo, na kterou se moc těším. Je pouze pro československé publikum a na ní jsem kromě hudby napsal všechny texty a celou jí nazpíval.

Následuje album Classic pro které nahrávám své nejoblíbenější skladby autorů klasické hudby. Dále je to album Strings věnující se skladbám výhradně strunných nástrojů.
Poté album Ave Maria, na němž jsou mé klasické skladby kombinované s moderní hudební orchestrací.
A v mezičase ještě vyjde několik tematických singlů, jakým byl třeba song Je čas, vydaný loni na podporu celosvětového Dne válečných veteránů. I když je naše současnost složitá a někdy bolestivá, nenechme si vzít radost ze života a smysl pro humor.

Foto: archiv Tomáš Kympl