Kultura21.cz

„Líbí se mi komické role i tragické. Dokonce mě baví i tzv. kalhotové role, tedy když mužskou postavu interpretuje ženský hlas. Dobře se cítím zejména v rolích, které během opery překonají nějaký vývoj, což je třeba ztvárnit měnícím se pro-jevem,“ přiznává sopranistka Maria Taytakova, pro kterou je hudba nejen její prací ale i koníčkem a celoživotní vášní.

K hudbě jste se dostala, když jste začala hrát na flétnu, pak na hoboj a v šestnácti letech jste již zpívala. Měla jste i další zájmy? Jaká jste byla holčička?

Velmi zvědavá. Zajímalo mě mnoho věcí. Vedle hudby jsem se věnovala i výtvarnému umění. Dokonce jsem často vyhrávala různé soutěže v kreslení, což mě vždy překvapilo, neboť jsem kreslila jen pro zábavu. Toužila jsem cestovat, poznávat nové země a mluvit několika cizími jazyky. Tyto sny jsem si také postupně plnila. Ale mým největším snem byla a pořád je hudba, a především zpěv.

Na Hudební konzervatoři v Bratislavě jste studovala operní zpěv u prof. Jarmily Smyčkové, ve studiu pokračovala na Akadémii umení v Banské Bystrici u prof. Evy Bláhové a pak u prof. Márie Tomové, u které jste se zaměřila na francouzskou lyrickou operu. Kromě toho jste absolvovala řadu mistrovských kurzů. Jak vás tyto dámy profesně ovlivnily? Jak na ně s odstupem času vzpomínáte?

S láskou a vděkem vzpomínám na paní profesorku Smyčkovou, která mě vedla během studia na bratislavské konzervatoři. Skvěle porozuměla mému hlasu a vytáhla ho do výšin. Bylo to období snění a zázraků. Již během konzervatoře, ale i po jejím ukončení, jsem chodila na různé mistrovské kurzy. Měla jsem možnost pracovat s několika světovými osobnostmi operního umění, jako například Mirella Freni, Cristina Deutek, Thomas Hampson nebo náš slavný tenor Peter Dvorský. Byla jsem hladová po znalostech i zkušenostech.

Foto: Crow Production

Na Akadémii umení v Banské Bystrici jsem studovala již po pár letech strávených v operní praxi, což bylo pro mě velkou devizou. Na druhé straně, právě díky studiu jsem se vrátila k písňové literatuře. Učarovala mi natolik, že jsem interpretaci písní už nikdy neopustila a dokonce jsem nahrála několik písňových CD titulů. Doktorské studium zaměřené na francouzskou lyrickou operu bylo pro mě skutečnou odměnou. Miluji francouzský jazyk a kulturu. Díky empatickému vedení paní profesorky Tomanové jsem mohla zkoumat francouzskou hudební a vokální estetiku na operních postavách, které se v našich geografických podmínkách jen zřídka dostávají do repertoáru operních divadel.

Jste velkou milovnicí již zmínění francouzské lyrické hudby. Čím vás tak zaujala? Jednou jste řekla: „O lásce se krásné zpívá i o té nešťastné. Každý interpret sahá do svého vlastního nitra a vynáší na povrch emoce, které lidi prožívají stejně dnes, jako je prožívali v dávných dobách.“

Zaujala mě především psychologií postav. Francouzská lyrická opera sice zpracovává vážná témata, ale neusiluje o majestátnost a velkolepost. Spíše se zaměřuje na individuální osudy lidí a jejich vnitřní prožívání. Ústředním tématem už není romantická polarizace dobra a zla, ale láska mezi mužem a ženou. Dokonce v jistém smyslu i láska mezi věčným ženstvím a věčným mužstvím, se všemi následky ohnivého dvoření, svárů, žárlivostí, bitev, zrad a urážek na cti. Namísto andělské romantické náklonnosti se vyzdvihuje láska osudová, která člověka přetváří zevnitř a vede ho k zásadním rozhodnutím. A když mluvíme o takové lásce, na piedestal se dostávají silné nespoutané a rozhodné ženy. Právě takovým operním postavám – jako Manon, Julie, Leila a Thais – jsem se věnovala ve své práci. Byla to pro mě čistá radost.

Foto: Tibor Czitó

Dva roky jste zpívala v pěveckém souboru Collegium Technicum, což je 80 členný smíšený soubor VŠT v Košicích a tehdy jste se rozhodla věnovat se zpěvu profesionálně. A na scéně jste debutovala v roce 2009 rolí Lucie di Lammermoor ve stejnojmenné Donizettiho opeře ve Štátnom divadle v Košicích. A od té doby jste zpívala např. Gildu v Rigoletovi, Adinu v Elixíru lásky, Musette v Bohémě. Zpívala jste jak doma na Slovensku, tak v Německu, Rakousku, Itálii nebo Japonsku. Jaké role ráda zpíváte? Máte nějakou vysněnou nebo jste ráda za všechny, které jste zpívala a budete ještě zpívat?

Těžko je vybrat nějaký konkrétní typ postavy, který preferuji. Líbí se mi komické role i tragické. Dokonce mě baví i tzv. kalhotové role, tedy když mužskou postavu interpretuje ženský hlas. Dobře se cítím zejména v rolích, které během opery překonají nějaký vývoj, což je třeba ztvárnit měnícím se projevem. To je potom zajímavá výzva – vokální i herecká. Vlastně si dokážu oblíbit jakoukoli postavu. Některá role zpěvačku posune technicky, jiná interpretační a další zase herecky. Mnohé z mých vysněných postav se mi už podařilo interpretovat na jevišti, některé jako celé úkoly, jiné koncertně v podobě árií nebo scén. Přece je jedna, která se hraje velmi zřídka, a kterou bych si ráda nastudovala celou - Massenetova Thais. Těším se na všechny další výzvy.

Foto: Antonia Grafová

V roce 2024 jste se podílela na experimentálním multimediálním představení surrealistické vokální poemy francouzského skladatele Oliviera Messiaena Harawi, Chant d´Amour et de mort (Zpěv lásky a smrti) z roku 1945 pro soprán a klavír, které mělo premiéru ve Štúdiu 12 Divadelného ústavu v Bratislavě a s představením jste hostovali také ve Slovenskom kultúrnom inštitúte v Praze. Čím vás tento příběh tak zaujal? A jaké to je být součástí tohoto krásného projektu?

Opět francouzská hudba. Tentokrát z úplně jiného soudku. 20. století, surrealismus, bláznovství a transcendentno. Při Messiaenovi, a zvláště při jeho díle Zpěv lásky a smrti, musí člověk sáhnout na samé dno svých sil i schopností. Navíc tentokrát šlo o můj vlastní projekt, který jsem si vysnila, vymyslela a také zrealizovala od „a“ do „z“. Už dříve jsem se zabývala myšlenkou experimentální interpretace hudebního díla s využitím interaktivních digitálních technologií. V Messiaenovi jsem našla ideálního kandidáta. Zpěv lásky a smrti je převyprávěním známého mýtu o Tristanovi a Isoldě přes svérázné multikulturní vidění světa odkazující na peruánský folklór, francouzskou lidovou píseň, hinduistickou mytologii, zpěv ptáků a astronomii. Dominantním tématem je podmaňující láska, která nachází své naplnění až v smrti. Skladatelovo surrealistické pojetí a moderní hudební jazyk poskytly ideální podmínky pro experimentální aplikaci digitálních technologií a interpretaci ve stylu performativního umění. Pro tuto ideu se mi podařilo získat skvělý tým spolupracovníků. Mým hudebním partnerem byl výjimečný slovenský klavírista Peter Pažický a moje herecké alter ego přesvědčivě ztvárnila slovenská frankofonní herečka Lucia Hurajová. Za vizuální složkou stáli Ivan Zadrabaj, Veronika Šmírová a Sára Stupková. Finální podoba byla výsledkem společného úsilí a velké osobní zanícenosti. O to víc nás potěšily skvělé ohlasy na premiéru publikované v médiích i vystoupení v Praze. Největším uznáním však bylo pozvání na 59. ročník prestižního Festivalu Avignon Off 2025 ve Francii, na kterém jsme odehráli čtyři představení v divadle L'Incongru.

Foto: Theatre Llncongru

V barokním představení Johann Adolf Hasse: Marc´Antonio e Cleopatra – serenáda pre dva hlasy – príbeh lásky ožíva, jste se na scéně setkala se Soňou Benkovou, s níž se znáte ze studií. Jako sopranistka jste zpívala Cleopatru a roli Marca Antonia právě Soňa Benková. V představení, které je pro dvě zpěvačky, jste obě na jevišti bez přestávky přes hodinu. Kromě zpěvu využíváte také autentickou barokní gestikulaci a stylizované taneční figury. Jaké to bylo nejen zpívat, ale také tančit a používat gesta z baroka?

Přenádherná spolupráce. Šlo o velmi náročné a rozsáhlé dílo. Málokdy se stává, že zpěvák vstoupí na jeviště a odejde z něj až po hodině při závěrečném potlesku. Vyžaduje to obrovskou koncentraci, dobrou pěveckou kondici a skvělou paměť. Navíc barokní gestikulace je dalším prvkem, který si musí interpret osvojit tak, aby působila přirozeně. Zpočátku je velmi náročné zafixovat si jednotlivá gesta a přiřadit je k hudebním frázím. Paradoxně pak právě gesta či taneční figury slouží jako orientační body celého představení.

No samotná cesta nácviku barokní opery s využitím barokním gest je velmi zdlouhavá. S kolegyní mezzosopranistkou Soňou Benkovou, která ztvárnila roli Antonia, jsme nacvičovaly celé hodiny. Totiž při takovém díle, kde vystupují jen dvě postavy, interpret nemá nikdy odpočinek. I v momentě, kdy nezpívá, sekunduje partnerovi a reaguje na jeho gesta. Ani na chvíli nemůže polevit v soustředění. Výsledek však rozhodně stál za to. I díky historickým kostýmům dílo působí jako pohádka s tragickým koncem a je velmi přístupné různému publiku.

Foto: Vlado Anjel

Čím je pro vás hudba dnes? Co vás na ni stále fascinuje? Připravujete nový projekt?

Hudba je pro mě jako živá voda. Neumím bez ní žít. Fascinuje mě tím, že stále je co objevovat. Nová díla, nové styly, nové možnosti interpretace. Tato nevyčerpatelná studnice mě nenechá v klidu a v hlavě se mi soustavně vynořuje spousta nápadů na nové projekty.

Nedávno jsem vystoupila na Festivalu Nová slovenská hudba v doprovodu orchestru Štátnej filharmónie Košice s fascinujícím dílem současné slovenské skladatelky Iris Szeghy, což mě přivedlo k objevování hudby současných skladatelů. Účinkovala jsem na vícero operních gala s oblíbenou francouzskou operou. Momentálně připravuji CD nahrávku Messiaenova Zpěvu lásky a smrti ve spolupráci s klavíristou Petrem Pažickým, realizuji překrásný projekt „Pamatujme přes hudbu“ zaměřený na přiblížení životních osudů židovských skladatelů střední Evropy s klavíristou Petrem Dekrétem a sérii koncertů sakrální hudby jubilujících slovenských skladatelů ve spolupráci s varhaníkem Jánem Ficem.

Zkusila jste si také něco pro sebe napsat nebo složit?

Zkusila. Když mi bylo asi 10 let. A hned jsem také pochopila, že tudy moje cesta nepovede. Je tolik překrásné a geniální hudby, kterou je třeba objevit a interpretovat. Odhalování interpretačních záměrů skladatele je pro mě úžasným dobrodružstvím.

Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Co vám říká slůvko relax?

Ano, je to tak. Hudba je mou prací, koníčkem a celoživotní vášní. I když relaxuji, nedokážu se od ní úplně odstřihnout, a vlastně ani nechci. Ráda chodím do přírody, kde si můžu v klidu a příjemném prostředí promyslet například koncertní dramaturgii, poslechnout si různé skladby během procházky nebo promyslet koncepci nového projektu. Hudba je prostě mou nedílnou součástí…

Foto: Peter Lobotka

Maria Taytakova:

• Všestranná slovenská sopranistka.
• Vystudovala Hudební konzervatoř v Bratislavě v oboru hlasová studia a Akadémii umení v Banskej Bystrici obor vokální interpretace.
• Absolvovala mistrovské kurzy u uznávaných pěvců, jako Mirella Freni, Raina Kabaivanska, Cristina Deutekom, Eva Marton, Sona Ghazarian, Thomas Hampson, Antonio Carangelo, Peter Dvorský a další.
• Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech (Česká republika) a finalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže M. Schneidera-Trnavského v Trnavě (Slovensko).

Info na. www.maria-taytakova.com