Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Narodil jste se v Sokolově, ale se starším bratrem Radkem jste vyrůstal Chodově u Karlových Varů. Na ZŠ jste vydával dokonce vlastní časopis. Máte ještě nějaké jeho čísla? O čem jste v něm psal? Jak na období svého dětství vzpomínáte?

To si pište, že je mám všechny schované! Z dnešního pohledu působí malinko směšně, ale taková byla doba. Málokdo ze současné generace si dovede představit, že nebyly počítače, nebyly tiskárny, dokonce ani kopírky. První časopis jsem musel psát na takzvané cyklostylové blány a množit je tak, že jste točili klikou a tiskli. To se bavíme o polovině osmdesátých let minulého století. Měsíčníky Orion a Zvonek pak v šesté třídě vystřídal deník Reportáž. A to už byl celkem investigativní plátek. Jednu kauzu za všechny - během vyučovacích hodin jsme nesměli chodit na toalety. Asi aby žáci necourali po škole. Navštívil jsem v nemocnici primáře urologie, udělal s ním rozhovor, a zákaz byl zrušen. Po letech se mi mí kantoři ze základky přiznali, že když viděli malého Aleška jak vychází o přestávce ze třídy s diktafonem, raději utíkali. Ale vzpomínám na to moc rád, vlastně jsem odmala věděl, co chci v budoucnu dělat.

Gymnázium jste vystudoval v Sokolově a již v patnácti letech jste se stal rozhlasovým moderátorem karlovarského soukromého rádia Diana. Co vás přivedlo do rozhlasového studia?

Ta doba byla opojná. Všechno tu u nás vznikalo. Stejně tak i soukromé rozhlasové stanice. V Karlových varech vznikly hned dvě, rádio Diana a rádio Dragon. Bylo fascinující poslouchat vysílání, které vznikalo jen pár kilometrů od vás. Tak jsem tam jednoho dne celkem drze zaklepal na dveře a zeptal se majitele, jestli by o mě neměl zájem. Dostal jsem nabídku na studentské vysílání jednou týdně no a za rok už jsem sloužil normální denní i víkendové služby. Vidíte, i v tomhle případě jsem si prostě šel za svým snem.

Pak jste vystudoval VOŠ hereckou a moderátorskou v Praze, kde vašimi pedagogy na herectví byli Veronika Žilková a Oldřich Vízner a na moderování Eva Jurinová. Uvažoval jste o herectví? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaše babička s dědečkem ochotničili a sám jste se později objevil v několika seriálech.

Řeknu vám to upřímně, neuvažoval. Nemyslím si, že bych měl nějaký bůhvíjaký herecký talent. Jenomže naše moderátorská škola automaticky měla i hodiny herectví. Tak jsem je absolvoval. A ano, hostoval jsem pak v divadle v Příbrami, v Karlových Varech, zahrál jsem si v několika filmech i seriálech, ale na Českého lva to nebylo. Když kolem sebe sleduju talentované a úžasné herce, nechci jim lézt do zelí. Ale pokud by přišla třeba nějaká seriálová role, určitě ji vezmu. Každé vybočení z toho, co člověk dělá denně, je osvěžující. Ono to vypadá, že si o tu roli vlastně říkám - ale proč ne! Jak se říká, líná huba…

Právě díky Evě Jurinové jste se přihlásil na konkurz do Snídaně s Novou, který jste udělal a moderoval ji dva roky. Pak jste na ČT uváděl pořady Dobré ráno s ČT, zeměpisný pořad pro děti Baťoh nebo pořad O češtině. Na TV Barrandov jste měl vlastní pořad Sejdeme se na Cibulce, k němuž jste se letos po letech vrátil. Jaký byl návrat do televizního studia?

Jako bych tam nebyl jeden jediný víkend. Na Barrandov se vrátila i spousta dalších úžasných lidí v nejrůznějších profesích, maskérky, kameramani, jako by se spolužáci vrátili po prázdninách do školy. Co mě moc mrzí je poškození dobrého jména naší televize, které během těch let proběhlo. Bohužel. Někdy v roce 2017 byla televize Barrandov hrdou úspěšnou televizí, desetiprocentní podíl sledovanosti jsme měli naprosto běžně. Lidé věděli, že u nás najdou zábavu, oddych, o program se starala úžasná parta kolegů. Naše Silvestry patřily k těm nejsledovanějším. Rádi bychom se vrátili tam, kde jsme byli. Proto pokud to ještě nevíte - starý dobrý Barrandov je zpátky, zkuste si nás pustit a uvidíte, že si své programy najdete. A pokud to bude v sobotu večer, kdy v premiéře běhá můj pořad Sejdeme se na Cibulce, bude to vůbec nejlepší!

Velice bohatá je vaše pracovní činnost v Českém rozhlase Dvojka, kde jste začínal v roce 1997 a poprvé se objevil coby průvodce v pořadu Kolotoč. A hlavně je to Tobogan, kde jste se v roce 2002 objevil jako host a o dva roky později jste se stal, po zemřelém Tomáši Slámovi, jeho moderátorem. Jste také moderátorem rozhlasových pořadů Rozhlas jede za vámi nebo Na červeném koberci. Co vás baví na moderování? Měl jste nebo máte v tomto oboru nějaké vzory?

Ta profese je prostě úžasná. Kdo jiný může zvednout telefon, zavolat Karlu Gottovi, Evě Pilarové nebo komukoli jinému, pozvat si ho a povídat si s ním o tom, co vás zajímá? Ale to se týká i moderování jiných akcí. Coby moderátor plesu musíte udržovat atmosféru, informovat, prostě provázet lidi celým večerem, a to je pozice lákavá. A vzory? Těch bylo? Jako kluk jsem hltal Marka Ebena, Jana Rosáka, Pepu Dvořáka, Karla Šípa, Halinu Pawlowskou a tajně jsem snil o tom, že bych jednou rád dělal, něco podobného. Nikdy by mě ve snu nenapadalo, že se s nimi budu znát a z některých se dokonce stanou mí dobří přátelé.

Věnujete se také psaní. Napsal jste dvě knížky o herečce Nataši Gollové, také o herečce Zdeňce Sulanové. Jste spoluautorem několika dalších publikací. Každoročně vytváříte vlastní stolní kalendář s hvězdami pro pamětníky. V roce 2024 vám vyšla knížka Slavné tváře českého filmu ve vzpomínkách a fotografiích. Proč právě černobílé idoly českého filmu? Máte mezi nimi svého favorita? S některými jako je Svatopluk Beneš, Zita Kabátová nebo Eva Gerová či režisér Otakar Vávra jste se také osobně setkal. Co vám tato setkání s těmito idoly své doby dala?

Ta doba mi učarovala už před lety, a když jsem zjistil, že je pořád hodně lidí, které kinematografie té doby zajímá, řekl jsem si, že práce pro ně má smysl. Právě v těchto dnech pracuji na v pořadí už osmnáctém kalendáři pro filmové pamětníky. To je ta nejnapínavější část roku. A můžu vám jako prvním prozradit, že na slavné hvězdy prvorepublikového filmu bude tentokrát vzpomínat herečka Libuše Švormová, která v srpnu oslaví neuvěřitelnou devadesátku. A dobrou zprávu mám pro všechny ty, kterým se líbila má nejnovější knižní ratolest o slavných tvářích českého filmu, na podzim vyjde druhý díl! Jsem rád, že se líbila a že si našla tolik čtenářů. A favorit? To je bezesporu Nataša Gollová, se kterou jsem bohužel neměl tu čest se potkat, ale se kterou jsem při psaní knih prožil několik let svého života. A setkání s panem Benešem, Vávrou, s Evičkou Gerovou, panem režisérem Vávrou či Zitou Kabátovou? To byl prostě zážitek. Jen lituju, že jsem se jich nevyptával víc. Člověka v jejich přítomnosti prostě nenapadlo, že tu jednou nebudou.

Spolu s Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou jste napsali tři knihy – Vyhořet může každý, Královna děsu aneb Panická porucha a Deprese není depka. Někde jste přiznal, že jste sám na příliš mnoho práce doplatil syndromem vyhoření. Co vás přimělo k tomu, že jste se podílel na těchto knížkách? Byla to právě tato zkušenost, která vás na nějaký čas vyřadila z normálního života?

Přesně tak. Když jsem v roce 2016 prožíval v osobním životě totální pád na dno, tedy vyhoření, tutlal jsem to, protože jsem si myslel, že je to ohromná slabost. Když mě potom po letech Radkin oslovil, abychom o tom napsali knížku, souhlasil jsem. Věděl jsem totiž, jak je nutné o tom otevřeně hovořit. Jak bych tenkrát ocenil, kdybych sáhnul po knize, která by mi poradila, co a jak mám dělat. Ano, byla celá řada odborných publikací o vyhoření, ale když je vám zle, jsou vám informace o tom, co dělá hladina serotoninu ve vašem těle k ničemu. Proto jsme napsali praktického rádce pro ty, kteří padli na dno a jasnými radami co, jak a kdy dělat. A třeba i o tom, jak se tomu vyhnout. A rovnou prozradím, že naše Edice destigma už má čtvrtý díl, kolegyně Agáta Pilátová napsala knihu Děti v ohrožení. Vřele doporučuji všem rodičům.

Díky své moderátorské práci jste se setkal s celou řadou zajímavých a výjimečných osobností. Je někdo, kdo na vás silně zapůsobil? Na koho rád vzpomínáte a s kým byste se rád setkal v rozhlasovém nebo televizním studiu?

Jé, těch by bylo? Byla radost setkávat se s Haničkou Maciuchovou, s Evou Pilarovou, panem Munzarem a paní Hlaváčovou, s Haničkou Zagorovou, je až děsivé, kolik lidí už tu není. Pokud bych ale měl říct jméno, které mě těší, byl by to bezesporu Václav Havel. Rád chodíval i s paní Dagmar do mého Toboganu a já mu za to nepřestanu v duchu děkovat. Prazvláštně si náš pořad oblíbil a pravidelně jsme se v čase vánočním setkávali. No vidíte, a člověk měl pocit, že to tak bude vždycky. Važme si takových setkání, nikdy nevíme, kdy budou naposledy.
 

A co čas na odpočinek? Umíte to vůbec? Dočetla jsem se, že rád vaříte a zahradničíte?

Před patnácti lety jsme si s mým Michalem pořídili nádhernou roubenku v Máchově kraji. Mimochodem letos slaví 222. narozeniny! Mizíme do přírody, jak to jde a parťáka nám dělá pětiletý vipet Tobiáš. S blížící se padesátkou dobře víme, že práce není všechno a že čas prožitý s těmi, které máte nejraději je nejdůležitější. Jo a 4. prosince oslavíme s Michalem stříbrnou svatbu, jsme totiž spolu rovných 25 let. Tak to třeba nějak oslavíme, uvidíme…

Aleš Cibulka:

• Narodil se 25. 3. 1977 v Sokolově.
• Působí jako rozhlasový a televizní moderátor.
• Autor knih - Nataša Gollová, Nataša Gollová 2 – Černobílé vzpomínání, Zdenka Sulanová – Utajená hvězda, Černobílé idoly a jiní, Černobílé idoly 2, Černobílé idoly 3 – Rodinná alba a korespondence, Černobílé idoly 4 – Abeceda pamětnických hvězd, Cibulka na Toboganu, Koho mi nadělil Tobogan, Slavné tváře českého filmu ve vzpomínkách a fotografiích.
• 2x byl nominován na Televizní cenu Elsa v kategorii Moderátor, v anketě TýTý se roku 2016 umístil na 3. místě v kategorii Moderátor zábavných pořadů
• Bratr Radek je profesorem na VŠCHT v Praze, kde vyučuje organickou chemii.
• Jeho životním partnerem je moderátor, herec a dabér Michal Jagelka, držitel Ceny Miroslava Moravce a nominace na Cenu Františka Filipovského.   
• Jejich domácím mazlíčkem je pětiletý vipet Tobiáš.

Foto: Archiv Aleš Cibulka a fotograf Karel Šanda