Kultura21.cz

Působíte jako herečka, tanečnice, režisérka a také jako lektorka tance. Kdy to vše začalo? Již v dětství jste se věnovala umělecké činnosti? Čím jste chtěla být?

Nejdřív krasobruslařkou, pak gymnastkou, pak Britney Spears ale jelikož jsem zjistila, že zpěvačka nejsem, tak jsem si řekla, že budu tanečnicí Michaela Jacksona. A když Michael Jackson umřel tak jsem chvíli truchlila a posléze zjistila, že už jsem dorostla do věku, kdy chci zjistit, kdo jsem já.

Mé současné profesní zaměření je složené z mých koníčků, které se už od dětství nabalovaly. Byla jsem hodně aktivní dítě a chtěla jsem vždy chodit na více kroužků, než bylo ve finančních možnostech mých rodičů či časových možnostech, které by byly slučitelné se studiem. Od dětství jsem dělala step a sportovní gymnastiku, chtěla jsem být profesionální gymnastkou a měla jsem k tomu i nakročeno, ale ve 12 letech jsem si při tréninku rozdrtila 2 obratle. Následovala půl roční pauza, během které jsem ztloustla - rozumějte z vychrtlé holčičky jsem se stala normálně zdravě vypadající dívkou a taky jsem koukala na Óčko (MTV pro chudé). Učarovala mi Fergie, zpěvačka z Black Eyed Peas a já se rozhodla začít tančit pouliční a klubové tance. Jejich studiu jsem věnovala veškerý volný čas a do školy jsem chodila jen z povinnosti. Moji rodiče nejsou z uměleckých oborů a tak kladli důraz na „normální" vzdělání a na to abych tanec dělala pouze ve volném čase. Na konci základní školy jsem si vybrečela přijímačky na taneční konzervatoř Duncan Centre, kam mě ale pro můj nedostatek v klasických a moderních tanečních technikách nepřijali. Jednalo se o můj první životní neúspěch a poměrně mě to zlomilo. Moje nejlepší kamarádka a současná kolegyně ze souboru Maso Krůtí, Kateřina Beran, se tehdy dostala na Pražskou hereckou konzervatoř a já jsem díky ní trávila čas s mladými umělci všech žánrů, kteří mě motivovali, abych zkusila o rok později herecké talentové zkoušky. Herectví jsem obdivovala, ale vždy jen z povzdálí.

Styděla jsem se mluvit před větším počtem lidí, nedokázala jsem mluvit nahlas, pomalu a srozumitelně. Řekla jsem si ale, že nemám co ztratit. O rok později jsem se na Pražskou hereckou konzervatoř dostala, odmaturovala jsem na ní a v pátém ročníku odešla na volnou nohu. K moderování jsem přišla omylem, když kamarád potřeboval moderátorku a neměl na ní budget. K mému překvapení jsem v tom našla zalíbení a chuť se v něm zlepšovat. Nyní se s láskou věnuji tanci, herectví, lektorství, autorství i moderování. Jedno není důležitější než druhé. Každá z těchto profesí obohacuje jinou část mého mozku a přináší jinou úroveň uměleckého vyjádření. Nemám pocit, že toho dělám hodně, mám li použít metaforu, tak mám pocit, že maluju a každé z mých zaměření je jen jiná barva pastelky. Vše je o vyprávění příběhů.

Jako herečka jste hrála v divadlech jako Divadlo Na zábradlí, Hybernia, Moravské divadlo Olomouc, NoD nebo Archa. Jste spoluzakladatelkou dívčího punkového divadelního souboru Maso Krůtí (Čekání na Kokota, Oidipussy, Myslivecký balls, Recyclus Coitus). Proč tak nevšední název souboru?

Ten název se mi nejdřív vůbec nelíbil a teď ho miluju. Je nahodilý jako naše poetika. Spoluzaložila jsem soubor s kamarádkami a kolegyněmi Kateřinou Beran a Martou Strýčkovou. Seděly jsme u vína tak dlouho až jsme musely na jeviště. Dřív jsme byly fakt punkáčky, nyní jsou z nás ženy, matky, osobnosti. Ztracené jsme ale pořád stejně, protože všechny se neuvěřitelně rády v životě vyvíjíme a tím se nacházíme a ztrácíme znovu a znovu. Já chtěla, aby se náš soubor jmenoval SRÁT s.r.o. Marta to tehdy zavrhla a asi je to dobře. Název souboru je složeninou našich jmen. MA je z křestního jména Marty Strýčkové. SO je z mého příjmení Soukupová. KRŮTÍ je přezdívka Kateřiny Beran, které jsme na základní škole v období nezastavitelných záchvatů smíchu říkaly pro její hrdelní sýpot Krůta.

Jaké role ráda na jevišti ztvárňujete?

Díky za tuhle otázku. Odpověď na ní mi trvala, ale přišla jsem na to, že asi nemám vysněnou roli (princeznou nepohrdnu, protože vždy hraju spíš čarodějnice). Role je pro mě lákavá ve chvíli, kdy věřím celku. Tedy - nemám problém hrát velmi malou roli v představení, nebo ve filmu, který dle mého názoru nese silné téma či přináší skvělý umělecký záměr. Naopak necítím velkou motivaci ukázat se v projektu, jehož inscenační tým nebo štáb mě neinspiruje ať už stylem práce, nastavením tvůrců, připravovaným projektem atd. Čím jsem starší, tím radši pracuji v bezpečném prostředí. Zvlášť my divadelníci jsme vyrůstali v narativu, že pro správné umění se má trpět (v procesu, finančně, vztahově, nebo ideálně vším). Já se ale ráda obklopuji takovými příležitostmi, které mi dávají prostor k růstu, nikoli k úpadku. Neříkám, že vždy, ale pořád se to učím.

Také jste se objevila před kamerou a zahrála si ve filmech režiséra Simona Holého (Zrcadla ve tmě, A pak přišla láska …, Hello, Welcome). Také v seriálu Dobré zprávy. Jak se cítíte před kamerou? Je vám bližší divadlo nebo kamera?

Vždy když jsem poslouchala rozhovory s herci na toto téma, přišlo mi humorné, jak každý z nich akcentuje, že divadelní herectví a herectví na kameru je úplně jiná disciplína. Přišlo mi, že se dělají důležití. Pak jsem ale začala získávat i příležitosti hrát před kamerou a musím se všem zpětně omluvit. Netušila jsem a ani jsem si nedokázala představit, v čem to může být tak odlišné. A co je mi bližší? To je pro mě stejně nezodpověditelné jako který z mých vyjadřovacích prostředků mám nejradši. Před kamerou jsem nová, takže to s sebou nese spoustu „poprvé" které miluji, ale zároveň taky vyšší míru adrenalinu. V divadelní práci jsem o poznání zkušenější, ale tam to s sebou nese zase jistá očekávání, která vkládám sama na sebe např., abych se nerecyklovala atd. Miluji obojí a moc mě baví prozkoumávat obě odvětví, hrát si při tom jako dítě a zároveň se potkávat s profesně staršími kolegy a nechat se inspirovat jejich zkušenostmi, to je taky nesmírně cenné.

Věnujete se také choreografii – např. spolu s choreografem a tanečníkem Václavem Kunešem jste pracovala na choreografii one woman show Kamily Mottlové Hikikomori. Pro film Zrcadla ve tmě, sedmiminutovou choreografii devíti tanečníků, jehož děj se odehrává v prostředí současného tance. Co vás baví na choreografii? Máte v tomto oboru nějaké vzory?

Příroda. Zní to děsně ezo blábolivě, ale je to tak. Pokud strávíte delší dobu v přírodě a začnete si všímat procesů v ní jako celku, je to fakt tanec. Pozorování ptáků na obloze v hejnech, cestičky mravenců nebo hejna ryb v oceánu. Stejně šťavnaté je pak sledování drobných detailů. Když jsem třeba přišla na to, že sněhová vločka pod mikroskopem je vizuálně velmi podobná kresbě, kterou vytváří korály v moři, absolutně jsem se z té nádhery nedovedla vzpamatovat. Takže příroda a její fauna a flora jsou pro mě nejkrásnější choreografky, jejichž nápady a umělecké volby jsou nepředvídatelné a dechberoucí.

Kromě zmíněné kresby (tedy rozestavení tanečnictva) mě na choreografii taky zajímá hmota a masa. Jsem totiž sólová tanečnice - ve smyslu, že se nevěnuji aktivně párovým tancům. Když tedy tvořím choreografie pro projekty s více performery, zajímá mě, jak spolu celá ta hmota může různými způsoby komunikovat a hlavně jaká zpráva z toho vzniká pro diváka. Síla davu je neuvěřitelná a třeba i výzva v podobě davové samoty je super.

Moderovala jste různé módní přehlídky, plesy, filmové premiéry a křty knih. Jste moderátorkou na Radiu Wave.  Také spoluautorkou podcastu Pot, CHCI TO a spoluvytvářela a připravila jste audio show Po stopách snů. Jak jste se dostala k moderování?

Známý pořádal městskou akci na Suchdole a neměl budget na moderátorku. Oslovil mě jako holku z prváku na konzervatoři, mohlo mi být tak 16, ale já to odmítla, protože jak už jsem zmínila výše - mluvit před lidmi a ještě na mikrofon byla noční můra. Následně jsem se nechala přemluvit a ta zkušenost byla nad očekávání příjemná. Měla jsem pocit, že prostě jen tak mluvím, lidi to baví a pak jsou z toho hrozně šťastní. Řekla jsem si - herectví a tanec je TAKOVÁ dřina a tady stačí být hezká, vtipná a přijít včas. Začala jsem tedy o sobě říkat, že jsem moderátorka a vydrželo mi to tak 2 roky moderování živých akcí různých formátů. Pak jsem začala narážet, protože jsem nepracovala v žádném médiu ani jsem nebyla slavná. Dát na plakát - Moderuje: Eliška Soukupová - nestačilo. Bylo potřeba dát něco do závorky za mé jméno. Řekla jsem si fajn, moderovat chci dál, tak se porozhlédnu.

V televizi jsem svou moderátorskou kariéru neviděla a tak jsem se začala porozhlížet po rádiích a shodou náhod vyhrála konkurz na Evropu 2. Začala jsem tam spolu s Láďou Kardou, Jordym Hajem a Honzou Nedbalem připravovat pořad, který nikdo nikdy nakonec neslyšel. Nicméně dva roky chození s klukama do studia mi dalo zjištění, že moderovat chci a možná i dovedu. Taky jsem stihla trochu vyrůst a zjistit, že jestli je tu stanice na kterou bych ráda patřila, je to Radio Wave. Napsala jsem jim a oni mě odmítli s tím, že si mě nechají v mailing listu. O půl roku později mi nabídli pozici produkční a já jim odepsala, že díky, ale že u nich chci být moderátorka. Odmítl mě podruhé. O pár měsíců později si nás ale spolu s Kateřinou Beran pozvali kvůli Masu Krůtí na živý rozhovor. Po jeho ukončení mi Kateřina řekla: „Proč tu nepracuješ?" a já jí odpověděla: „Protože mě tu nechtěj." Ona ale nelenila, šla se zeptat, jestli nehledají moderátorstvo a k mému překvapení zrovna hledali. Pak následovalo několikaměsíční zaškolování, během kterého jsem zjistila, že být hezká, vtipná a včas opravdu nestačí.

Aby toho nebylo málo, věnujete se také lektorské činnosti. Jednou jste řekla: „Učení tance mi přináší nepopsatelnou radost. Své zkušenosti předávám na pravidelných lekcích, soukromých i veřejných workshopech. Moji studenti jsou mé chodící vizitky.“ Platí to stále?  

Ano. Miluji to a pravidelně se mi potvrzuje, že to mám dělat. Jakkoli bláznivě to zní. Občas se až cítím provinile, že mi lidi platí peníze za to, že se s nimi tak dobře bavím. Pak si ale zas řeknu hele klid, musí proběhnout nějaká výměna, to je ok. Hlavně nad rámec tanečních lekcí s mým studentstvem chodím na brunche, večeře, pořádám pro ně party a tak dále. Vytváření komunity a bezpečného prostoru jsou dnes velmi nadužívané termíny, ale asi nevím, jak lépe bych to ve zkratce opsala.

Patříte k těm šťastlivcům, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte volný čas?

Ráda bych to uvedla na pravou míru. Spíš než štěstím bych to nazvala tvrdou dřinou. Nepatřím k dětským hvězdám nebo těm, kteří začali rovnou s velmi dobře placenými projekty. Celou dobu studia herectví jsem poslouchala, že si musím mezi hraním a tancem vybrat. Argumentem bylo, že pokud to neudělám, nikdy nebudu nejlepší. Volit se mi nechtělo, protože zahodit léta tance kvůli herectví, které ještě vůbec neumím a vlastně se ho ještě pořád bojím, mi nepřišlo logické. Naopak zahodit hraní kvůli tanci, ve kterém jsem díky nabitým zkušenostem objektivně lepší mi zas přišlo jako plýtvání šancí, kterou jsem přijetím na hereckou školu získala. Rozhodla jsem se tehdy, že budu ve všem průměrná, ale budu alespoň dělat, co mě baví. Navíc jsem až do 25 let ke všem uměleckým aktivitám pracovala ve všech gastro odvětvích, které si dovedete představit. Rozhodnutí stát se umělkyní na volné noze přišlo den před tím, než byl vyhlášen první lockdown. To byla zkouška, kterou jsem se rozhodla projít. Teď je mi 31 a vypadá to, že jsem úspěšná. Já mám ale jen pocit, že konečně se některá semínka, která jsem v minulosti zasadila, začínají klubat z půdy. Myslím, že všechna ta dřina mi taky připomíná, jak moc jsem vděčná za to, že se moje aktivity začínají dostávat k širšímu publiku.

Prošla jsem si různými milníky. První byl rozhodnutí, že se chci živit mými koníčky. Druhý byl, že chci dělat pouze takové projekty, které mi dávají smysl. Další byl, že chci spolupracovat pouze s lidmi, se kterými bych ve volném čase šla ráda na kafe. Mým současným milníkem, na kterém pracuji, je dělat tohle všechno s respektem ke svému mentálnímu i fyzickému zdraví a prioritizovat právě volný čas. Můj volný čas se dost různí od toho, kde se zrovna nacházím. Doma v Česku pak nejraději spím, chodím do sauny, koukám na reality shows, čtu si, zatančím si, chodím se projít někam kde to neznám, dělám cokoli s mými nejbližšími, nebo jedu na výlet. V zahraničí to je potápění, šnorchlování, surfing, ježdění na skůtru do hor, objevování jiných kultur a ochutnávání jídel.

Zdroj fotografií: Archiv Elišky Soukupové