Kultura21.cz

Daniela Maté je spisovatelka, máma pěti dětí a průvodkyně odvážných žen na cestě zpátky k sobě. Říká o sobě, že je vášnivá milovnice života, která se nevejde do žádné škatulky. Nebylo tomu tak ale vždy. Přečtěte si rozhovor s autorkou, která si prošla velmi těžkým životním obdobím a nyní pomáhá dalším ženám, aby našly cestu z pekla ven.

Danielo, o čem je vaše první kniha a jak se týká vašich zážitků?
Moje první kniha "Říkal, že mě MILUJE!" je autobiografický příběh o toxickém vztahu a domácím násilí, kterým jsem si prošla. Je to velmi osobní vyprávění o tom, jak jsem se ocitla v pasti manipulace a násilí. Kniha vrcholí okamžikem, kdy usínám s vědomím, že zítra už bude vše jinak, že s dětmi budeme v bezpečí. Je o síle rozhodnutí změnit svůj život, i když se člověk bojí a nemá ani ponětí o tom, jak to všechno zvládne. Napsala jsem ji proto, abych pomohla ostatním ženám (mužům a těm, kteří jsou v pozici „pozorovatele“) rozpoznat varovné signály a uvědomit si, že nejsou samy. Rozhodla jsem se ji přestat prodávat a teď si ji může každý, kdo ji potřebuje, stáhnout zdarma na mém webu daniela-mate.cz. Věřím, že pomoc by měla být dostupná všem.

Jaké je se o takové trauma podělit se světem?
O tom, že knihu napíšu, jsem se rozhodla jednoho večera, kdy děti spaly v pokojíčku, a já z okna pozorovala osvětlené město pod námi. V tu chvíli jsem věděla, že svůj příběh napsat musím. Věděla jsem, že venku, za rozsvícenými okny jsou další ženy, které se bojí, pláčou do polštářů a věří tomu, že nemají jinou možnost. Věděla jsem, že když má kniha pomůže alespoň jedné ženě, nebude ta práce zbytečná. Já to zvládla a bylo mou povinností svým příkladem dodat odvahu i někomu jinému. Tak jak bylo pomoženo mně, chtěla jsem tu pomoc vrátit dál.
Samotné psaní určitě nebylo tím nejtěžším. Byl to ozdravný proces. U některých pasáží jsem se musela zastavit a znovu si je "prožít", abych mohla v psaní pokračovat dál. Dlouho jsem se styděla a myslela si, že je to moje chyba, že jsem to všechno dovolila. Mnohokrát mě během psaní přepadl strach z toho "obnažit" se před cizími lidmi. Přicházely myšlenky typu: "Ukážou na mě prstem", "Řeknou, že jsem hloupá kráva", "Nebudou mi věřit", "Jak jsem to vůbec mohla dopustit? Oni by to přece nedovolili" apod. Ale touha pomoci skrze vlastní příběh dalším byla silnější než strach. Psaní mi pomohlo pochopit, jak moc jsem byla nelaskavá sama k sobě. Tak moc, až jsem se stala obětí ve vlastním životě.

Máte nějaké zpětné vazby od žen, kterým vaše odvaha pomohla změnit vlastní život?
Ano, a jsou to ty nejcennější okamžiky mého pisatelského života. Dostávám zprávy od žen, které mi píšou: "Díky vaší knize jsem pochopila, že to, co prožívám, není normální." Nebo: "Vaše slova mi dala sílu odejít." Jedna žena mi napsala, že díky mé knize dokázala nejprve pochopit a pak i pomoci své dceři, která dlouhé roky žila v násilném vztahu. Jiná mi poděkovala za to, že díky knize rozpoznala varovné signály už na začátku a utekla včas. Každá taková zpráva mi připomíná, proč jsem tu knihu napsala. Stojí za to se „postavit nahá před dav“, když to může zachránit něčí život.

Napsala jste ale více knih. O čem jsou Vlčí Šamanka a Zahradníci duše?
"Vlčí šamanka - Volání vlků" je kniha na základě skutečných událostí z mého života. V osmnácti letech jsem měla vážnou autonehodu, během které má duše opustila tělo a já tak měla možnost nahlédnout za oponu života. Tento zážitek byl natolik silný, že jsem se nechtěla do svého těla vrátit. Část duše jsem tam tenkrát nechala a teprve když jsem ji po letech znovu našla, setkala jsem se s Vlčí šamankou a jejím příběhem. Tento příběh se mi odkrýval postupně dvacet let. Je o síle přírody, o tom, že smrt neznamená konec, ale přechod. O nalezení své pravé podstaty, o návratu k sobě.
Příběh o kouzelných semenech, kterými můžeme kultivovat svou Zahradu duše, ke mně poprvé přišel před 16lety. „Zahradníci duše“ jsou příběhem o tom, že to, co zasadíme, to také sklidíme. Je to příběh plný metafor, který čtenáře zavede na místa, která jsou mi ze srdce blízká a kde oni sami mohou mezi ševelením větru zaslechnout šepot vlastní duše. Jsou o odvaze čelit i těm nejtěžším okamžikům v životě. O rozhodnutí nevzdat se a znovu se zamilovat do svého života. Malá, útlá knížka, která mezi řádky ukrývá mnoho životní moudrosti starého Zahradníka duše.

Vydáváte přes nakladatelskou službu Pointa. V čem se to liší od běžného vydávání?
Pointa mi umožňuje zachovat si plnou kontrolu nad svým dílem. Nemusím se přizpůsobovat požadavkům velkých nakladatelství, která často chtějí změnit obsah nebo styl. Můžu psát autenticky, tak, jak cítím. Zároveň mi poskytují profesionální služby - korektury, grafiku, tisk. Je to partnerství, ne podřízení se. Šamanku i Zahradníky jsem vydala ve spolupráci s Pointou. U obou knih jsem zachovala stejný tým. Fantastického redaktora, pana Libora Martinka, který plně pochopil můj styl psaní a „nechal“ mi ho a grafičku Zuzanu Bürger, která mým knihám vtiskla podobu, kterou jsem si přála. Pro mě je tato spolupráce ideální. Mám podporu, vedení a přesto mi nikdo neříká, co mám nebo nemám napsat.

Je něco, co vás na pořádání veřejné finanční sbírky překvapilo, nebo co jste se díky tomu naučila?
Překvapila mě neuvěřitelná štědrost lidí. Lidé, které ani neznám, přispívali na vydání knihy, protože věřili v její poslání. Naučila jsem se, že když děláte něco z lásky a pro dobro druhých, vesmír vám pomůže. Ale také jsem si uvědomila, jak je důležité být transparentní a otevřená. Lidé cítí, když je něco upřímné. I já sama jsem přes Pointu některé projekty podpořila. A co jsem se naučila? Že předprodej není škemrání o peníze. Předávám hodnotu a ta si zaslouží být ohodnocena.

Žijete se svými dětmi celkem netradičním způsobem. Jaké je být jako matka sama a ještě se starat o dům a zahradu?
Tvrdím, že kdybych se tak sama nerozhodla, byla bych nešťastná. Samozřejmě, že jsem si přála mít spokojenou rodinu, šťastné manželství, ve kterém spolu v lásce budeme vychovávat naše děti. To se mi nepodařilo. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem dětem nedokázala "udržet" tatínka. Ale dnes vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí v mém i jejich životě. Žádné děti by neměly vyrůstat v toxickém prostředí. I přesto, že být samoživitelkou není ani trochu snadné. A nemyslím jen finančně. Rodiče samoživitelé jsou na všechno sami. Na radost i starosti, bolest i trápení. A to, že žijeme trochu netradičně? Nejspíš ano, ale je nám tak dobře. My úplně nejsme zvyklí na to, aby nám někdo "lajnoval" život. Děti se snažím učit to, že "můžeš žít život, jaký chceš, že můžeš být, kým chceš", sama se o to snažím, ale také jim říkám, že to není zadarmo a mnohdy je to těžší cesta, než přijít domů z práce a sednout si na gauč k televizi. Přesto jsem přesvědčená o tom, že to za to stojí. Jediné co bych si pro své děti přála je to, aby byly v životě šťastné a dělaly to, co je bude naplňovat. A je úplně jedno, zda to bude s výučním listem nebo s červeným diplomem. Kéž jsou šťastné a laskavé k sobě i druhým se správně nastavenými hranicemi.

Neplánujete něco napsat i na toto téma?
Občas u nás doma zažíváme situace, u kterých si říkám, že by to byla skvělá kniha. Něco na způsob Betty MacDonald „Vejce a já“.

Když už jsme u vyhlídek do budoucna, jaké máte další tvůrčí vize?
Chci pokračovat v psaní knih, které pomáhají lidem najít cestu k sobě. To je téma, které je mi velmi blízké. Teď začínám pracovat na pokračování Šamanky.
Zároveň připravuji kurz Kořenové kroniky - šestitýdenní program pro ženy, které se ztratily a hledají cestu zpátky k sobě skrze sílu psaného slova. Vím z vlastní zkušenosti, jak mocné je psaní vlastního příběhu. Když jsem psala knihu 'Říkal, že mě MILUJE', doslova mě to zachránilo - ne dramaticky, ale jemně, den po dni. Pomohlo mi najít svůj hlas a transformovat bolest v sílu.
V kurzu chci ženy provést stejnou cestou - od odvahy začít, přes bezpečný návrat do minulosti, až po nalezení jejich pravého hlasu. Půjdeme až k samým kořenům, tam kde se skrývá jejich pravá síla. Proto „Kořenová kronika“ - budou psát svůj příběh ne jako oběti, ale jako autorky vlastního života. Protože autorka je tak, která rozhoduje o tom, jak to nakonec dopadne.
Mám pocit, že tohle je směr, kterým se chci vydat - kombinovat psaní knih s přímou pomocí ženám, které procházejí podobnou cestou, jakou jsem prošla já.

Fotografie: Archiv Daniely Maté

Co ráda děláte, když zrovna netvoříte?
Čtu, chodím na procházky se psy, v létě jsem celé dny venku na zahradě, kterou miluju, scházím se s blízkými a kochám se zázraky, které kolem sebe nalézám. Čím jsem starší, tím víc si vážím klidu vesnice, který jsem vyměnila za ruch velkoměsta. Pokaždé, když se odněkud vracím, těším se na naši "jednu" křižovatku a parkovací místo před chalupou. To je luxus, který ve městě najde jen málokdo.