Kultura21.cz

S foťákem v ruce procestoval svět a fotil všechny extrémní témata. A jak sám David Těšínský říká: „Všechny ty příběhy a cesty mě tvarovaly a všechno mě zasáhlo nějak úplně jinak. Už od začátku se to snažím dělat jinak a ono to co a jak dělám, se dokonce nazývá gonzo fotografie.“ Své fotografie vystavoval nejen doma ale také různě po světě a publikoval v řadě světových prestižních časopisů. A za své fotografie obdržel několik ocenění. Je také autorem knihy Jiná krása, která se dočká pokračování.

To, že se z vás stal fotograf, do jisté míry může váš spolužák, který vám řekl, když vám bylo tak patnáct let a nevěděl jste co dál, ať s ním jdete studovat fotografii. A tak jste šel na střední odborné učiliště, obor fotograf. Byla to správná volba? Nelitoval jste toho, že jste si nedodělal maturitu a místo toho odletěl do USA, protože jste chtěl hlavně cestovat a poznávat svět?

Jsem mu velice vděčný, a jelikož já jsem ho zase donutil si koupit baskytaru a založit se mnou kapelu, tak jsme si to vyměnili – on u fotky nezůstal a já zase nezůstal aktivně u hudby. Oba jsme zůstali u toho druhého.

A tak jste se s foťákem v ruce vydal na cesty. Děláte dokumentární a reportážní fotografie z různých koutů světa jako USA, Indie, Nepál, Malajsie, Thajsko, Japonsko, Peru, Amazonie, Etiopie, Írán, Jamajka, Ghana, Guatemala, Ukrajina, Donbas a nedávno Rusko. „Už jsem fotil válku, exorcismus, gangy, všechny extrémní témata, který jsem chtěl.“ Kde vás to nejvíce zasáhlo, silně zapůsobilo? Vracíte se na stejná místa nebo raději objevujete nová?

Určitě se dá to, co dělám zaškatulkovat například do dokumentární fotografie a jak mnozí kurátoři a lidé ze světa fotografie tvrdí, tak já dělám kreativní dokument, který se dá nazývat něco na pomezí umění a dokumentární fotografie – samostatný termín dokumentární nebo dokonce reportážní fotografie mě na první poslech osobně hrozně nudí. Už od začátku se to snažím dělat jinak a ono to co a jak dělám, se dokonce nazývá gonzo fotografie.
Všechny ty příběhy a cesty mě tvarovaly a všechno mě zasáhlo nějak úplně jinak a stejně tak mě zasáhlo to, když jsem jako malý ještě teenager skončil na ulici v Indii bez peněz, stejně tak jako když jsem fotil čerstvě rozstřílenou ženu v rámci projektu o problémech s gangy ve střední Americe nebo stejně tak focení žen válečnic na Donbase nebo to když jsem jako dvacátník bloudil půl roku po jihovýchodní Asii, hledal sám sebe, hledal lásku a hledal příběhy… všechno to je součástí té jedné velké puzzle. Ta puzzle jsem já, anebo ta moje cesta, vyberte si.

Během svých cest jste poznal a viděl hodně a k tomu jste jednou řekl: „Už nejsem naivní. Dalo mi to vlastně úplně všechno. A taky svobodu a jistotu, že všechno je možné. Všude být, všechno zažít, všechno zkusit. Myslím, že se léčím člověkem. Když poznáš svět jako baťůžkář, který je s těma místníma ve slumech a favelách, nakonec seš lepší člověk. Když to teda přežiješ.“ Kdybyste byl opět na začátku, šel byste do toho znovu?

Jsem z toho všeho dost vyhořelej. Už bych do toho komplet znova do všeho nešel v tomhle stavu vědomí – samozřejmě kdybych se teleportoval do 18 let, tak určitě jo.

Své fotografie jste vystavoval různě po světě např. Japonsko nebo Jižní Korea a publikoval v řadě světových prestižních časopisů jako - Spiegel, Stern, Vanity Fair, Le Monde, VICE. The Guardian, Vanity Fair, Libération, La Repubblica, The Sun nebo u nás měsíčník Reportér. Na čem pracujete v současné době? Připravujete také nějakou novou výstavu?

Já dělám zahraniční výstavy skoro šestkrát do roka. Nedávno jsem otevíral svou výstavu např. ve Varšavě, v Bělehradě, v Bukurešti, v Tiraně, měl jsem představení v New Yorku - to všechno v řádu několika málo minulých měsíců. Teď budu pro změnu vystavovat v Pardubicích, v pátek 23. 1. v Automatických mlýnech, Gočárova galerie, 17 hod. vernisáž (https://www.galeriegocar.cz/en/programs/_603). Dále pak se plánuje Alžírsko, Izrael, Paříž…

V roce 2022 jste vydal knihu Jiná krása (vyšla česky a anglicky), která je jak jste v jednom rozhovoru řekl: „Tlustá čára za posledními deseti lety, která byla dost bohémská. Nepíšu tam jen o cestách, ale i o všech těch zběsilostech. Zkrátka to není jen fotografická publikace, ale jsou tam všechny mé životní příběhy, včetně dětství, dospívání, plus všechny ty extrémy z cest. A navíc alespoň polovina těch nejlepších fotek.“ Jak se vám na knize pracovalo? Bude i pokračování?

Začal jsem ji psát čerstvě po přestěhování se do Kanady, kde právě začal covid. Bylo teplo a všechny podniky byly zavřené a tak jsem si koupil několik piv, cigarety, vzal jsem si sluchátka a začal jsem vzpomínat a sepisovat příběhy – dohromady jsem psal knihu ale v průběhu zhruba dvou let a několik měsíců z toho například i v Mexiku nebo v Salvadoru. Určitě pracuju na druhé knize – přemýšlel jsem jak to uchopit, ale v podstatě jsem objevil sám sebe v určitém stylu vyjádření, takže těm, kterým se to líbilo, se bude nejspíš líbit i tohle a budu se více zabývat sám sebou a svojí aktuální situací, bojem o duši nevinného člověka na kterého je páchaná trestná činnost a já jsem se rozhodl toho člověka zachránit celou svojí osobou i srdcem.

Vaše fotografie vám vynesly několikrát ocenění Czech Press Photo, Sony World Photography Award, PDN Storytellers, Award of Excellence od Pictures of the Year International. Co to pro vás znamená? A jak sám říkáte: „Dobrá fotka, v sobě musí mít jakousi božskost.“

Vážím si toho, ale vlastně nic necítím. Ale opravdu si toho moc vážím.

Čím je pro vás fotografování? Jednou jste k tomu řekl: „Fotím proto, abych zabíjel stereotypy.“ Platí to stále?

Platí, chci zároveň otevírat nové perspektivy a vyjádřit svojí vlastní božskost a autenticitu a ukázat, že to jde i úplně jinak. Fotka může být mnohem víc než jenom fotka a o to mi jde.

Říkáte, že nemáte žádného oblíbeného fotografa, protože jako autor se snažte dělat věci, jak se líbí vám, jak si myslíte, že jsou nejvíc úderné, nejvíc promlouvají k druhým lidem. I když z českých fotografů máte rád Standu Krupaře. Zaujala vás v poslední době nějaká fotografie nebo fotograf, jehož snímky měly něco, co upoutalo vaši pozornost?

Spíš jsem se chtěl vyhnout známým jménům, stejně jako teď – když vídám různá nová díla autorů například na Instagramu a zjistím, že někdo asi pomáhá nebo vytváří obrázky pomocí AI, prozatím se zdržím sdílení jmen.

Jako dospívající jste se věnoval hudbě. A co dnes, už jen pasivně při poslechu písniček? A co vám říká slůvko relax? Jak rád trávíte chvíle volna?

Velice rád stále hraju, ale už neskládám a moc aktivně nehraju, ale občas se přidám do nějakého jamu. Kdo má zájem, může si poslechnout moje dva demáče na soundcloudu pod mým jménem. Relax je pro mě těžký při této životní situaci kdy mi nezbývá než trávit čas sebeobranou a bojem proti zlu a zároveň na pokraji finanční krize.

Relax je velmi těžký s ADHD, traumaty a úzkostnou poruchou, ale nakonec – život je fakt dobrý a mám ho rád a užívám si ho po všech těch stránkách, o kterých to jde a nakonec je to vlastně všechno vyvážený – obzvlášť pokud člověk ví, že koná dobro a dělá dobré věci pro jak svoji budoucnost, tak pro budoucnost těch které miluju.

Info na: https://tesinskyphoto.com.
Instagram - David Tesinsky (@tesinskydavid)
Facebook - David Tesinsky (@DavidTesinskyOfficial)
Odkaz na knihu: https://tesinskyphoto.com/different-beauty/