Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Od dětství mám velmi ráda laskavý humor, který mi a mým sourozencům zpočátku zprostředkovával hlavně táta. Později, když jsem se naučila číst, s oblibou jsem sáhla po knihách, které laskavý humor nabízejí, a tak není divu, že v dobách vysokoškolských studií jsem objevila také knihy Roberta Fulghuma. Ty mě doslova nadchly. Bylo to prima oddechové čtení na cestu vlakem z vysokoškolských kolejí domů a zpět. 

Když jsem se dozvěděla o velkém turné Roberta Fulghuma po České republice, měla jsem neodolatelnou touhu se s ním někdy a někde potkat naživo.

Nakonec se mi to podařilo v pátek 6.10.2017 v Beskydském divadle v Novém Jičíně. V rámci LiStOVáNí, což je cyklus scénického čtení Lukáše Hejlíka, proběhlo, a stále probíhá, čtení z knihy Roberta Fulghuma Co jsem to proboha udělal? V dramatickém podání Jiřího Resslera a Věry Hollé je to opravdu příjemný zážitek a pro knihu parádní reklama. Kdo ji ještě neměl, určitě si ji musel koupit. (Ano, koupila jsem si ji taky.)

Před představením i po něm byl ve foyer divadla sám Robert Fulghum, který byl ochotný se s kýmkoliv vyfotit a podepsat knihy, ať už přinesené z domu nebo zakoupené na místě. I této příležitosti jsem využila, a tak mám na toto setkání krásnou památku v podobě podepsaných knih i pár fotografií. 

Před samotným scénickým čtením se Robert Fulghum posadil na okraj podia a navázal s diváky kontakt několika českými pozdravy. Tím si všechny okamžitě získal. Protože však česky nemluví, a jak neopomněl zdůraznit – většina lidí na planetě česky nemluví, pokračoval v angličtině. V publiku se vždy našel nějaký zdatný překladatel a sám pan Fulghum si dával pozor na to, aby používal jednoduchou angličtinu a vyslovoval srozumitelně, takže mu bylo dobře rozumět. Vysvětlil, jak vznikl nápad na toto turné a také se pochlubil údajně českými kořeny. Po představení se opět posadil na pódium a diváky bavil historkami, které posbíral během posledních dvou týdnů v České republice. Některé byly opravdu úsměvné, takže se jistě budeme moci těšit na jejich knižní zpracování. 

Nejvíce mne zaujalo povídání o lidech, které Fulghum nazývá „hráči“. To jsou nejen ti, kteří si dokáží hrát se slovy a situacemi, baví okolí vtipnými poznámkami, vládnou ironií a nadsázkou, ale především dokáží na vtipné poznámky okamžitě reagovat, na nahozenou návnadu se chytí a ve hře pokračují. Je škoda, že takových „hráčů“ jako je sám Robert Fulghum není víc, hned by bylo na světě veseleji.

Na závěr představil i svou novou knihu Opravář osudů. Je to román o tom, jak George Novak přijede do Prahy, aby pátral po svých českých kořenech, přitom však zjistí, že má daleko závažnější poslání – má se stát opravářem osudů.       

(I tuto knížku jsem si koupila a těším se, až se pustím do čtení.)

Pokud vás těchto pár řádků navnadilo, máte ještě měsíc možnost se s Robertem Fulghumem setkat v některých českých, moravských a slezských městech. Stačí se podívat na program LiStOVáNí.