Lišaj a loupežníci

lisaj (2)

Pod dubem, za kopcem, stál nakřivo srub, v něm chlupatí loupežníci ukrývali lup. Přes den chrápali, až okna mlátili, večer loupili jako zběsilí a v noci v chajdě popíjeli a hráli mariáš. Leckdy se pustili také do lotrovské muziky a to měla chalupa co dělat, aby stála v základech. Bambitky střílely, šavličky břinkaly, loupežníci zpívali a na pokličky třískali.

Tam, kde je les tichý, spící,
Skrývají se loupežníci
Z nudy spolu karty mastí,
Až jim z toho kosti chrastí

Zvířata to hrozně zlobilo. Denní tvorové nemohli vůbec spát, raději si stěhovali doupata co nejdále od zločineckého hnízda, ale rambajs se nesl přes celý les. Ještě horší to ale měli živočichové noční. Ti totiž ve tmě spoléhají při lovu i ochraně na svůj sluch mnohem více než na zrak. Přes ten rámus ale nic jiného slyšet nebylo. Spousta zvířat také využívá chladné noci k přesunům nebo svatebním tancům. Potřebují klid a tmu, aby viděli měsíc a hvězdy, kterými se řídí jako nebeskou mapou. Jenže ti loupežníci svítili lucernami a ohýnky do daleka, takže ptáci bloudili a hmyz dokonce do svítidel boural a lámal si tykadla a křídla.

Mrzutost to byla náramná. Nevěřili byste, co zvířata všechno vyzkoušela. Například nasadila do domu blechy a šváby. Jenže ti lenoši se jen občas podrbali a pranic jim to nevadilo. Potom jim několik nocí u domu vyli vlci, ale přes loupežnický virvál nebyli ani slyšet. Myši jim prokousali díry do bot a košilí, holomci však chodili bez uzardění děraví. Také mouchy jim vytrvale sedaly na jídlo, ale oni jen líně zamávali kloboukem a slupli oschlou bramboru i s mušími cápotami. Jak chcete s takovými prevíty pohnout?

Nakonec to tedy všichni vzdali a jen se občas vzmohli na nějaký naschvál, jako bobek na botu, nebo pořádný štípanec do prstu. Tehdy se vylíhl na jednom rulíku poblíž loupežnického srubu mladý Lišaj. Byl z druhu nočních motýlů a přestože jeho křídla byla tenká a tělíčko jako šištička, v hrudi mu bilo srdce rytíře. Sledoval tu neutěšenou situaci už jako housenka a rozhodl se, že musí les od lotrů osvobodit. To se ví, že se mu brouci z okolních stébel pošklebovali. Prý Lišaj hrdina…pan nepřemožitelný…rozmáčkne je svými sametovými tykadly… Lišaj se ovšem nenechal odradit. Dlouho brousil kolem oken a sledoval dění uvnitř. I když to byla parta pacholků, jejich velitel každý večer poklekl před večeří ke stoličce a za všechny ty dareby se pomodlil. Aby se jim po těch lumpárnách ulevilo na svědomí. V tom Lišaj ucítil šanci. Onoho večera si nechal namalovat na záda lebku a tiše vklouzl dovnitř. Schoval se pod desku stolu zrovna na místě, kde ten kápo klekával. Počkal si na chvíli, kdy s pokorně sklopeným zrakem drmolil prosby nebesům a usedl mu přímo na nos. Když zjihlý loupežník otevřel oči, spatřil tu namalovanou lebku, která zamávala křídly a létala mu před očima. Dareba málem vyletěl z kůže. Začal ječet jako nadmutá koza, vyskočil na stůl a pošlapal večeři. Lišaj se rychle odklidil, aby jeho lest nikdo neprokoukl. Ostatní se velmi poděsili. Nevěděli, co to šéfa popadlo. Ten jenom hulákal o znamení smrti, brzkém konci a smilování. Nedal jinak, než že z prokletého domu musí ihned všichni pryč…

Nechtělo se líným loupežníkům z chalupy, ale velitel byl tvrdý chlap a oni mu věřili každé slovo. Ještě tu noc nastal v lese konečně klid, zvířata zas mohli žít, užívat si noční svit a v tichu spolu být.

Loupežníci opustili pod tíhou strachu dráhu zločinu a od té doby lidem zdarma pucují boty. Neradím vám si je od nich ale nechat vyčistit. Jsou to stále stejní nepořádníci.

Lišaj se dočkal velkého vděku a lebku si na zádech raději nechal, aby s ní strážil les. Tak se zrodil Lišaj Smrtihlav. Tehdy také díky němu přišly lebky do módy a dnes už je má na sobě kdejaký drsňák. Loupežnické doupě pohltil les, ale ten příběh se vypráví ještě dnes.

lisaj

Zdroj foto: Pixabay

O autorce:

Ludmila Bakonyi Selingerová je pedagog a autorka pohádkových knížek na téma přírody a ekologie. Hraje divadlo pro děti, skládá hudbu a pořádá akce na rozvoj čtenářské gramotnosti. Je maminkou 5leté dcerky a před dvěma roky přesídlila z centra Prahy do staré usedlosti v Pošumaví. Psaní pohádek ji nesmírně baví a bere ji jako možnost laskavé podpory a vedení dětí, stejně jako způsob, jak pracovat i s obtížnějšími tématy. Webové stránky autorky zde: https://www.pohadkovalida.cz/

pohadkova lida