Kultura21.cz

Přípravy na premiéru nové inscenace Romea a Julie jsou v plném proudu. Premiéra je plánována na 14. listopadu v 19 hodin ve Státní opeře, druhá premiéra se uskuteční 15. listopadu.

Novou verzi tohoto slavného baletního titulu, vytvořenou v duchu neoklasické taneční estetiky, postavil choreograf a umělecký šéf Baletu ND Petr Zuska. Půjde tedy v pořadí o šestou verzi, kterou za celou historii uvádí Balet Národního divadla.

Nejslavnější milostný příběh všech dob z pera Williama Shakespeara a na hudbu Sergeje Prokofjeva dojímá diváky po celém světě už přes sedmdesát let. Balet Romeo a Julie měl právě v Čechách svou světovou premiéru 30. prosince 1938 v Národním divadle v Brně a od té doby zdobí repertoár všech velkých světových divadel. Romeo a Julie patří k velmi úspěšným inscenacím a jeho uvádění na scénách Národního divadla v Praze má svoji tradici.

PŘICHÁZÍ KRÁLOVNA MAB
„Královna Mab tě tedy navštívila?
Královna Mab? Kdo je to?
Stará víla, porodní bába elfů. Přijíždí, nic větší nežli na ukazováčku půlmistrově ten achát k pečetění, takže šestispřežím bujných mžitků, a cválá spáčům vzhůru po nose.“

Tragický osud nenaplněné lásky mladičké Julie a Romea, rámovaný nenávistí znesvářených rodů Monteků a Kapuletů, není třeba představovat. Umělecký šéf Baletu Národního divadla se odvážil pojmout slavné dílo nově a neotřele, ale přitom s úctou k oběma autorům. Do popředí tak vedle hlavních postav vystupuje také kněz Lorenzo, renesanční člověk, který se staví proti nesmyslnosti řádů a snaží se pomoci oběma milencům. Představuje symbol lidské víry v Boha, v dobro i ve šťastný konec. Jeho protipólem je královna Mab, mýtická vládkyně stínů, „porodní bába snů a přeludů“. Prostřednictvím Lorenza a Mab prolíná příběhem střet mezi mužským a ženským principem, mezi jing a jang, mezi racionálním plánováním a nepředvídatelností náhody.

„Když jsem zhruba před rokem začal uvažovat nad tím, jak přistoupit k tématu Romea a Julie, cítil jsem, že bych chtěl vytvořit inscenaci, která v sobě bude mít něco zvláštního, unikátního, jiného, něco, co jsem ještě neviděl. Zároveň jsem se však chtěl vyvarovat levným naschválům a „neurazit“ Shakespeara ani Prokofjeva.
Odrazil jsem se od postavy kněze Lorenza, jenž je v drtivé většině baletních verzí pouze „chodící“ rolí bez jakéhokoliv širšího prostoru pro jeho charakter a duši. Pojmenoval jsem si Lorenza jako symbol lidské víry v Boha, v dobro, v pořádek, v úspěšnost dobrého plánu k uspokojení všech. Zároveň je Lorenzo ve výsledku tou nejtragičtější postavou, jelikož díky nepředvídatelné náhodě se mu vše vymkne z rukou. Jeho dobrá vůle tím nepřímo vede ke konečné tragédii. A co je nejhorší – on sám zůstává naživu.

Jeho „protihráčem“ je královna říše snů a stínů Mab, abstraktní veličina, kterou zmiňuje Merkucio v jednom z nejdelších a nejzajímavějších monologů hry. Mab představuje naopak iracionalitu života a bytí. Není ani dobrá ani zlá a zároveň oboje dohromady, podobně jako z našeho pohledu vnímáme lásku a smrt. Mab s sebou nese nepředvídatelnost a nekontrolovatelnost, a ač průhledná neviditelná postava, je to ona, která tahá za nitky.
Tak jako Lorenzo má v sobě typické aspekty mužského principu, Mab naopak ztělesňuje princip ryze ženský. Konflikt a koexistence těchto dvou principů, jako dvou neslučitelných a zároveň magnetizujících polarit není ničím jiným než starou archetypální tezí existence. Obrazně si tak stejně můžeme proti sobě postavit Slunce a Lunu, Jin a Jang a mnoho dalších zdánlivých protiv.
Konflikt otce Lorenza s královnou Mab lze v širším kontextu i vnímat jako konflikt mezi člověkem a Bohem (či univerzem, pokud se Vám to slovo příčí), kdy pochopitelně člověk nemá žádnou šanci. Stejně tak, jako rozum bývá v konečném důsledku válcován citem, mozek srdcem, vědění sny a … abychom byli globálně aktuální – prosperita krizí. Vždy se jedná o dvě strany jedné mince, které jsou ale bohužel většinou v nerovnováze.
Pokud se z metafyzických výšin sneseme na zem, je možné si s drobným zjednodušením za zmíněné protipóly dosadit také prostě jen muže a ženy. Dvě naprosto odlišné skupiny lidských bytostí, které věčně oscilují na hraně vzájemné přitažlivosti a nevyhnutelného věčného nepochopení a antagonismu.
William Shakespeare o důvodu věčného sváru mezi Monteky a Kapulety chytře pomlčel a nespecifikoval ho. Doufám, že mi po těch pár stovkách let promine, že ho v rámci mého přístupu k tématu jemně zkonkretizuji.
To, jak se vše výše zmíněné prolne s dějem příběhu samotného a kterak prostoupí nevyhnutelný osud milenců Romea a Julie, už přenechám Vašemu diváckému zážitku.“
Petr Zuska

V případě nové inscenace půjde, tedy kromě základní osy příběhu jako takového, o dílo značně odlišné. Důvod zášti a věčného sváru mezi rody Monteků a Kapuletů není v původní Shakespearově tragédii blíže určen. Petr Zuska si tento základní aspekt dovolí v rámci inscenace pojmenovat coby věčný konflikt mužského a ženského principu, dvou polarit vzájemně vždy oscilujících na hraně přitažlivosti i nevyhnutelného ostrého antagonismu. Konflikt rácia a iracionálna, dobrých plánů a nekontrolovatelného následného zmaru. Konflikt mezi člověkem a Bohem. Esence výše zmíněného bude „červenou nití“ celého představení jako faktor tzv. druhého plánu, který však nestojí mimo samotný příběh, naopak ho prostupuje, ovlivňuje a spoluvytváří.

V hlavních rolích se představí:
Královna Mab – Nikola Márová / Miho Ogimoto
Otec Lorenzo – Viktor Konvalinka / Alexandre Katsapov
Julie – Marta Drastíková / Andrea Kramešová
Romeo – Ondřej Vinklát / Francesco Scarpato
Merkucio – Mathias Deneux / Matěj Šust
Tybalt – Giovanni Rotolo / Marek Svobodník
Monteková – Rebecca King / Michaela Wenzelová
Kapulet – Michal Štípa / Jiří Kodym

Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie a režie: Petr Zuska
Dirigent: Václav Zahradník / Sergej Poluektov
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Petr Zuska, Pavel Dautovský
Hraje Orchestr Státní opery
Tančí sólisté a soubor Baletu ND

I. premiéra: 14. 11. 2013 ve Státní opeře
II. premiéra: 15. 11. 2013 ve Státní opeře